Deset letošních bezpečnostních krizí - a důvody, proč se je nedaří řešit

22. 1. 2016 / Karel Dolejší

Politický systém je podle Mallocha-Browna nefunkční, protože v něm převládá kariérismus, snaha nevyčnívat a nepřednášet žádná varování (neboť hrozí katastrofální sankce, když se prognóza nesplní) - a obecně panuje falešný dojem, že i kdybychom se ke krizím stavěli čelem, nedokážeme je řešit. Institucionální konformita, groupthink a snaha vyhnout se rizikům jsou charakteristické pro státní i korporátní struktury. Přitom od roku 2014 se stále znova objevují události z hlediska zavedených západních myšlenkových modelů nepředstavitelné, na něž elity neumějí reagovat. Lídři k dispozici nejsou na výši úkolů, které by měli řešit.

Podle Mallocha-Browna se ovšem především změnil kontext, v němž k mezinárodním krizím dochází. Ozbrojené konflikty, kterých prudce přibývá, se mění v internacionalizované vnitřní konflikty, multipolarita omezuje vliv tradičních velkých mezinárodních hráčů, roste vliv nestátních aktérů, s nimiž tradiční politika států neumí zacházet. Obecně podle britského experta není problém v tom, že bychom měli málo informací a nebyli s to přijít s včasným varováním, ale spíše v tom, že nejsme schopni do konfliktů zasáhnout a zmírnit je či řešit, dokud se nerozvinou v rozsahu, který již nelze dále ignorovat. Chybí politická vůle uznat existenci vznikajících konfliktů a jednat včas. A je ještě větší problém dospět k dlouhodobému strategickému uvažování a dlouhodobým závazkům a investicím, které by problémy odstraňovaly s kořeny i do budoucna. Malloch-Brown jmenovitě upozorňuje na problém přistěhovalecké vlny z Afriky, která bude ještě výrazně silnější a dlouhodobější, než příliv uprchlíků ze Sýrie - pokud se Evropa nezasadí o to, aby rychle rostoucí populace Afričanů mohla žít spokojeně a důstojně tam, kde je doma, a dále na problém globální změny klimatu, který je jednoduše odsouván na příští generace. A konečně podle britského experta čelíme všeobecné krizi vládnutí - selhávají mezinárodní i národní instituce, jejichž úkolem by mělo být se s bezpečnostními krizemi vypořádat.

***

Jak do zmíněného kontextu zapadá Česká republika? Se svou dvoukolejnou zahraniční politikou, v níž se ani brav nevyzná, v níž se přetlačuje rozpačité a lavírující ministerstvo zahraničí se svévolnými a nekoncepčními zásahy prezidenta, jehož poslední inteligentní a vzdělaný poradce Kmoníček odchází na post velvyslance USA?

Je velmi legrační představa, že sbírka tmářů a ignorantů kolem Miloše Zemana bude radit "hloupým" západním politikům v kauzách typu mezinárodního terorismu nebo politiky vůči islámským zemím. Z českého rybníčku vypadají některé věci tak strašně jednoduše jedině proto, že ti, kdo nikdy neváhají formulovat mimořádně silný názor na cokoliv, mají 5 % informací a 1 % všeobecného přehledu západních protějšků. Jediné, nač se zatím Češi zmohli, je obsesivní představa uzavření státní hranice před důsledky světových krizí, když tu na kilometr hranice připadá necelých 11 vojáků (i to včetně velitelského sboru a personálu generálního štábu).

Přitom kapacita ČR podílet se na jakémkoliv širším mezinárodním přístupu k bezpečnostním otázkám prudce klesá s každým dalším kbelíkem vysočinských mouder, který na hlavu domácího i mezinárodního publika rozšafně vylévá Miloš Zeman.

Vytisknout