Kurdistán, města duchů - a lidé, kteří do Evropy nechtějí

22. 1. 2016 / Markéta Všelichová

V současnosti je všude vidět snaha o mírové soužití na demokratických principech. Ještě před několika měsíci město ovládal Islámský stát, jehož ideologie je, netřeba jistě zdůrazňovat, dosti odlišná. I tady mají největší podíl na osvobození kurdské jednotky YPG/J, kterým bylo nápomocných několik jednotek syrské FSA. Přestože většinu obyvatel ze tvoří Arabové, Kurdové mají díky tomu ve městě nejsilnější postavení - a i snaha mírové soužití menšin je vedena právě z jejich strany.

V Gire Sipi stále žijí bývalí příslušníci Islámského státu, zejména po setmění není problém je v ulicích potkat. Všichni nebyli zatčeni, zabiti, ani neutekli. A všichni obyvatelé města o nich vědí a poznají je. Mahmúd, velitel místních Asajš, u kterého jsme bydleli, nám hned první den vysvětloval, že pozatýkat všechny tyto lidi prostě není možné, i když o jejich příslušnosti k Daeš se veřejně ví. Pokud by byl zatčen někdo, komu není prokázána konkrétní vina, konkrétní zločin, mělo by to na zatím relativně křehké mírové soužití negativní dopady. Mahmúd říká, že nyní je potřeba vybudovat vzájemnou důvěru zejména mezi Kurdy a Araby, ne vytvářet napětí. Na druhou stranu, stejně jako jinde, ani tady neměl Islámský stát nikdy významnou podporu. Byli obyvatelé, kteří se stavěli na odpor, byli obyvatelé, kteří se ve snaze přežít přizpůsobili a mlčeli, skutečných sympatizantů je ale jen pár procent. Jejich počet navíc všude klesá s dobou, kterou IS místo ovládá. I ti zprvu nadšení, věřící v nějakou změnu, časem většinou poznávají, že tudy dobrá cesta nepovede. V Gire Sipi jsou bývalí příslušníci přirozeně separováni na okraj společnosti a přes den ven v podstatě vůbec nevycházejí. A je dobré zdůraznit, že proces usmíření trvá do té doby, než dojde k nějaké bezpečnostní hrozbě. Krátce po příjezdu jsme se stali svědky scény, kdy Asajš zatýkali skupinu příslušníků IS. Chtěli nastražit bombu v jednom ze zaparkovaných aut. Mahmúd se díky tomuto zásahu večer krátce objevil na televizi Rojava, což byla v celé jeho velké rodině ohromná sláva. Asajš i vojáci jsou v ulicích Gire Sipi všude, připraveni zasáhnout, kdyby se něco dělo. Stejně tak v ostatních městech. Stoprocentně všemu zabránit nejde, teroristických útoků je díky tomu nicméně v Rojavě naprosté minimum, v poměru k situaci, v jaké se toto území nachází. 

Nikdy není dobře si nic idealizovat, myslím si ale, že soužití menšin je tady i po celé Rojavě na velmi dobré cestě. Můj dojem je, že konflikt mezi Araby/Kurdy, případně muslimy/křesťany a dalšími náboženstvími se mnohem více řeší mimo dotyčné oblasti. Na místě pak najdete lidi, kteří po léta společně fungují, podle náboženství nebo původu se nerozdělují. Vědí samozřejmě, kdo je Arab, Kurd, Asyřan, muslim, ale v běžném životě to vůbec neřeší. Původem kurdský Asajš má i mnoho arabských příslušníků, z Tal Tamir do Serekanie nás vezl Arab, spolu s ním jela kurdská příslušnice Asajš Jin. Celou dobu spolu vtipkovali a bavili se jako nejlepší kamarádi. Pro cestu ze Serekanie do Gire Sipi nám Kurdové z Asajš přidělili rovněž Araba. Dokonce mě k mé velké radosti pověřil řízením auta a nechal při jedné ze zastávek vystřelit z kalašnikova. :) Lidé tady jsou zvyklí být hodně spolu, široké rodiny i jejich sousedé a přátelé se večer scházejí, ať jsme byli u kohokoliv, nikdy jsme takto neseděli jen čistě s Araby/Kurdy/Asyřany…..Stejně jako po první návštěvě Basur můžu jen potvrdit, že za všemi konflikty stojí pár procent populace. V řadách politiků a různých extremistických uskupení. Ve chvíli, kdy se podaří tyto politiky a uskupení (jsou často důsledkem jednání politiků) odstranit, má Rojava i Sýrie šanci žít v klidu. Navíc mnoho konfliktů, které z tepla gauče ohodnotíme jako náboženské, mají úplně jiné příčiny.

Cesta ze Serekanie do Gire Sipi stojí za samostatnou zmínku. Od Serekanie na západ začíná oblast, kterou z většin delší či kratší dobu někdy ovládal Islámský stát. Projíždíme desítkami vesnic se zničenými či poškozenými domy, trosky jsou všude kolem silnice. Do mnoha osvobozených vesnic se již pomalu vrací život a můžete spatřit lidi v polorozpadlých domech. Některé osady jsou ale stále liduprázdné, většinou opět z důvodu mnoha nastražených výbušnin. Do Gire Sipi vedou dvě cesty. My se vydáváme po té "spodní". Chceme se totiž dostat až do strategické Ajn Issy, která je posledním významnějším bodem severně od Rakky v držení SDF. Směrem na jih je osvobozených pár menších vesniček, dál už je Islámský stát a jeho "hlavní město" v Sýrii, Rakka. Jak už jsem zmínila, na cestu s námi ze Serekanie vyráží Arab, jmenuje se Hamád. Pracuje prý pro jakousi místní informační službu a Asajš v Serekanii říkají, že je v Rojavě hodně důležitou osobou. Hned na začátku cesty se nám pochlubí kartičkou, se kterou je prý možné projet checkpointy Islámského státu. Bezva. Každopádně, checkpointy IS bychom možná projeli, ale kousek od IS, v poslední vesnici, narážím u YPG. Jsou nekompromisní, do Issy, pár kilometrů směrem na západ, nás nepustí. Prý jsou na místě, kde jsou oficiálně pod kontrolou YPG/J, stále s IS problémy, silnice je navíc z části zaminovaná a zničená. Nedají se přesvědčit, stáčíme se na Gire Sipi, s tím, že to zkusíme o pár dní později. Nutno zpětně dodat, že IS před pár skutečně Issu na krátkou dobu ovládl a situace tam možná opravdu není tak jednoznačná, jak se může zdát. 

Zpátky ještě k Gire Sipi. Pokud jde o poškození, město z bojů vyvázlo s porovnání s jinými vcelku dobře. Převažují domy nezničené, či jen mírně poškozené. Úplných ruin jsme zahlédli minimum. O tom, že se o město válčilo, svědčí hlavně zbytky ohořelých aut a jakási abnormální "zaprášenost" všech ulic, aut, domů. Strávili jsme v Gire Sipi pár dní, po městě jsme se bez problémů pohybovali zcela samostatně. Po zkušenosti z prvního dne jsme si jen odpustili večerní procházky. Hodně působivým zážitkem byla návštěva uprchlického tábora v Mabrúce, kam jsme se z Gire Sipi vypravili. Museli jsme mimo jiné projet i zcela zničené město Suluk. V Mabrúce jsou lidé z míst ovládaných Islámským státem. Hlavně z Dejr Zajru a Rakky, potkali jsme ale i pár utečenců z Aleppa. Samotná vesnice Mabrúka byla od IS osvobozena již před poměrně dlouhou dobou, většina domu je ale zničených, lidé se sem zatím nemůžou vrátit také kvůli množství výbušnin, které tu zanechal IS.

I tady, jako v ostatních táborech v Rojavě jediný kdo pomáhá jsou dobrovolníci z Rexistina Rojava. Podmínky v táboře jsou dosti špatné, možná vůbec nehorší, co jsme viděli. Nejsou zde stany, uprchlíci jsou naskládáni v jakési větší budově. Je tady problém s pitnou vodou, se sociálním zařízením, s topením, se vším. Na místě nefunguje žádná elektřina. Čekala bych, že lidé tady budou oprávněně nenávidět celý svět a poslední na co budou zvědaví, aby je někdo ze západu očumoval. Vcházím tam nejdřív s velkým respektem a foťák schovávám. Chceme zjistit, čeho je tady největší nedostatek, co bude v našit možnostech koupit a dovézt. Hned po vstupu se ukazuje, že jakékoliv obavy jsou zbytečné. Vítá nás dav usměvavých lidí, kolem pobíhá spousta dětí, některé nás zdraví anglickým hallo. Nakonec se nevyhneme ani pozvání na čaj, dovnitř budovy jsme doslova zataženi. Je to smutný pohled, v místnosti nic není, hodně lidí má na sobě roztrhané oblečení, děti nemají boty. 

Říkám si, že kromě toho čaje snad nic jiného nemají. Tedy mají, jedno z dětí začíná žvýkat úplně tvrdý chleba, paní se nám omlouvá, že tohle nám nabízet nemůže. Dneska jim prý ale inšaláh má Rexistina dovézt nějaké zásoby. Nemůžu se dočkat, až přijdeme s pořádnou náloží jídla, to budou koukat. A koukají, jen škoda, že na všechny se stejně nemůže dostat. S větším vděkem za každou blbost jsme se nikde nesetkala, jestli na balkánská cestě děkovali třikrát za čaj, tady děkují za všechno snad desetkrát. největší radost mají všichni z ponožek. Snad se sem budu moc brzy z ČR vrátit, s pořádnou zásobou věcí. Den tady uteče hrozně rychle, přespáváme, ráno ještě obejdeme opuštěnou vesnici a vyrážíme zpátky do Gire. Což má také zajímavý průběh, dostáváme instrukce, ať si sedneme k silnici, prý se mají dopoledne vracet nějací příslušníci YPG z boje, vezmou nás. Ok, sedáme k silnici poblíž checkpointu a pozorujeme desítky převážně nákladních aut. Většina veze domácí zvířata, občas nějaké pytle s moukou. Vojáka, co auta kontroluje, bych na první pohled odhadla spíš na Daeš, černé oblečení, plnovous, patří prý ale k YPG. Brzy se s námi dává do řeči a asi za hodinu nám zastavuje auto YPG. Vida, i na první pohled nejšílenější dohody v Rojavě nějak fungují. Místo je už jen u kulometu na korbě, prý jestli nevadí. Nevadí, ale aspoň budeme mít zážitek. Vyrážíme zpět do Gire, kde je v plánu jen krátká zastávka. Pozdravit Mahmúda a vzhůru na Kobani. 

Nemáme příliš času, už takto jsme v Rojavě více dnů, než na kolik máme z hranice povolení. O kterém jsme tedy byli několikrát ujištěny, že ho nikdo nebude řešit, ale stejně. Máme ještě své plány i "vedle" v Basúru (irácký Kurdistán), do Kobani proto chceme vyrazit hned ráno. Nikdo z Asajš zrovna cestu nemá, říkají, že možná večer. To známe, večer bude pozdě, takže další den ráno, ráno tady znamená poledne, jsme tam večer a nestíháme nic. Čas je v těchto končinách hodně relativní pojem, co kdo slíbí, opravdu splní, vždycky, ale je tak trochu vůle Alláhova. V Rojavě nikdo nespěchá. Kromě nás, loučíme se proto a vyrážíme na taxík. Což se v pořád lehce "divokém" Gire Sipi může zdát jako lehce odvážný počin, za tu dobu v Rojavě už ale máme vypěstovanou poměrně velkou důvěru. Nějak si nedovedu představit, jak by nás při zdejším systému checkpointů a kontrol mohl někdo dovézt třeba do Rakky. My jsme se konec konců pokoušeli přiblížit a nešlo to, otočili nás na jednom checkpointu, na druhém, na třetím. Od kolegů už dokonce věděli, že tam jsme. Takže jedeme. 

O Kobani už toho bylo napsáno mnoho. Město na hranici Rojavy a Turecka nemá velký strategický význam, stalo se ale symbolem odporu proti Islámskému státu. I přes obrovskou cenu, kterou muselo Kobani za vítězství zaplatit, na nás ale toto místo nepůsobí tragicky. Naopak, spíše než coby symbol zkázy vnímám Kobani jako symbol naděje. Lidé, které jsme potkali, nepláčí nad troskami zničených domů. Jsou vděční za šanci na nový život a mají plno elánu a optimismu své rodné město znovu vybudovat. Co pro mě bylo poměrně překvapivé, že i přes poškození většiny domů zde vše funguje relativně normálně. V polorozpadlých domech jsou obchody. Lidé ráno vyráží do práce a do školy. Od časných hodin probíhají rekonstrukční práce, město připomíná jedno velké staveniště. Několik čtvrtí v centru Kobani zůstalo zcela nepoškozených, v těchto ulicích jsou kavárny, obchody, vše působí dojmem, jako by snad nikdy žádná válka neproběhla... Bohužel nemáme příliš mnoho času. V místním centru pro novináře jsme zjišťovali možnosti cesty na jih k Eufratu, zejména do Sarrinu. Strategického města nedávno osvobozeného od IS. Jet bychom mohli, ale až za dva dny, s tím, že dva - tři dny by se zůstalo v okolí Sarrinu. Rozhodujeme se tuto cestu vynechat a pod dvou dnech a již skoro třech týdnech v Rojavě se stáčíme zpátky. Že to byla nejspíš velká škoda zjišťuji až později. Jen několik dní po našem odjezdu totiž došlo k přelomovému momentu. SDF a YPG/J překročili Eufrat a osvobodili od IS Tišrín. Mohli jsme u toho být, kvůli tomu by stálo za to odjezd do Česka posunout. Překročení řeky je pro Rojavu významným momentem a zásadním krokem pro budoucí propojení kantonů. Turecko také stanovilo postup směrem na západ od Eufratu jako červenou čáru, Erdogan v takovém případě sliboval zásah proti Kurdům. Další kroky Turecka tedy bude ještě zajímavé sledovat. 

My se nicméně vydáváme zpět do Gire Sipi. Je už pozdě večer, čeká nás tedy ještě jedna noc u Mahmúda a jeho pětičlenné rodiny. Děti jsou nadšené, že nás zase vidí, my rovněž. Kolik lidí mi v Rojavě přirostlo k srdci už ani nespočítám, pořád na ně budu doma myslet. Jak žijí, jestli vůbec. V Gire Sipi jsme strávili hodně času, skoro týden. Že tady vše je pohodové jen na první pohled se ukázalo necelý týden po našem odjezdu, kdy IS zaútočil na sídlo místních Asajš. Sebevražedný atentátník se nejdříve odpálil v autě, následně vypukla přestřelka. Mahmúd byl u toho, při incidentu zemřel jeden z jeho kamarádů, také jsme s ním krátce pili čaj. Že podobné zprávy budou čas od času z Rojavy přicházet je jediné, s čím se těžko srovnávám. V době našeho pobytu nicméně vše probíhalo až téměř idylicky. Ráno jsme se rozloučili s rodinou a odešli s Mahmúdem na Asajš, kde jsme počkali na odvoz do Kamišli. A odvoz to nebyl jen tak ledajaký, ujímá se nás ministr pro energetiku, který je na cestě z Kobani. Toto je stejně možné asi jen v Rojavě. "Čau, Ahmede, heleď, ty pojedeš přes Gire, viď? Stav se prosím tě na asajšárně, hodíme ti takové dvě Češky, ony taky potřebují do Kamu". Ahmed každopádně vypadá potěšeně, dokonce umí docela dobře anglicky a můžeme si po cestě povídat. Po cestě nastávají dvě menší komplikace. Zhruba na půl cesty mezi Gire a Serekanií je uprostřed polí kolona. Příliš se to směrem dopředu nehýbe. Jeden z vojáků YPG vysvětluje, že na cestě před hodinou vybuchla bomba, je třeba objet kráter. To se nám ulevilo, už jsme se báli, že třeba nějaká bouračka. Druhá menší nepříjemnost je, že motor našeho džípu těsně před Serekanií definitivně vypověděl službu. Pro Ahmeda ale jak to vypadá nic není problém, voláme do Serekanie, za chvíli pro nás někdo přijíždí. Po krátké přestávce v místní kavárně se prostě koupí nové, i když trochu skromnější auto, a můžeme pokračovat. Welcome in Rojava. 

V Kamišli zakončujeme cestu tam, kde jsme ji před třemi týdny začali. Na poslední noc jdeme přespat k naši kamarádce Midii, majitelce místní malé lékárny. Druhý den ráno nás už pak čeká jen cesta taxíkem na hranice. Před tím si chci už jen koupit něco místního, v obchodech toho příliš není, nakonec nacházím alespoň kafe "made in Syria". Tedy koupit, jako už tolikrát před tím, prodavač kroutí hlavou a rezolutně si odmítá vzít jakékoliv peníze. Říká, že jsem host a že jsme „more than welcome“. Zdejší pohostinnost mě do rozpaků nepřestane uvádět asi nikdy, zvláště když v Rojavě opravdu není situace, že by lidé měli na rozdávání. Po cestě k hranici přemýšlím o uplynulých dvou týdnech. Jistě vím jedno, chci se sem vrátit. Co nejdříve, s pomocí pro uprchlické tábory i pro rodiny ze zničených vesnic. A snad jednou, až bude válka definitivně minulostí, i jako úplně obyčejný návštěvník, znovu si vše v klidu projet, navštívit nyní už přátele, zavzpomínat. Rojava dokázala to, co se bohužel zatím Syřanům nepovedlo. Vybojovala si svobodu a přes všechny současné problémy je na více než dobré cestě.  Revoluční nadšení je v Rojavě patrné všude, lidé si užívají získanou svobodu. A jsou odhodláni ji bránit, ať proti Asadovi, IS, nebo dalším extremistickým skupinám. Další, možná ještě těžší boj o mezinárodní uznání, mají ještě před sebou. Za sebe jim můžu jen držet palce.

Vytisknout