Analýza azylové právní ochrany v Německu

17. 12. 2015

Pochopení v Německu platného azylového práva je komplikováno vzájemně se prostupujícími několika úrovněmi regulace, z nichž každá má značnou mnohotvárnost. V centru se nachází nejrůznější kategorie právní ochrany azylu, které mají právní základ v národním ústavním právu, v mezinárodním právu a právu Evropské unie.

Na úrovni národního práva je mezi obecně platnými předpisy pro státní příslušníky třetích zemí nezbytné rozlišovat mezi platnými předpisy zákona o pobytu (AufenthG) na jedné straně a zvláštních ustanovení práva na azyl. Zákon o pobytu upravuje obecně vstup, pobyt, zaměstnání a ukončení pobytu pro státní příslušníky třetích zemí. Pokud požaduje cizinec na spolkovém území azyl, jsou platná zvláštní ustanovení práva na azyl, zejména jde zákon o azyl (AsylG).

Lze rozlišovat mezi mezinárodní a národní azylovou právní ochranu. Mezinárodní ochrana vyplývá ze směrnice EU pro uznávání azylu (směrnice 2011/95/EU) a obsahuje status řízené ochrany uprchlíka ve smyslu Ženevské konvence o uprchlících (GFK) a mezinárodní podpůrné ochrany. Tyto obě kategorie byly začleněny do zákona o azylu: § 3 zákona o azylu upravuje udělení statutu uprchlíka, § 4 zákona o azylu (AsylG) mezinárodní doplňkovou ochranu.

Zvláštnost tohoto postavení uprchlíka spočívá v tom, že má svůj původ v GFK, a tím v mezinárodním právu. Tato inkorporace uvedených "Ženevských uprchlíků" ve směrnici EU přijímá tento stav nyní do přednostního práva Unie před národním právem. Do národní ochrany patří ústavní ochrana osob, které mají nárok na azyl podle čl. 16a odst. 1 základního zákona (GG) a ochranu před deportací podle § 60 odst. 5, 7 zákona o pobytu (AufenthaltG).

Posledně uvedená ochrana před deportací je přezkoumávaná Spolkovým úřadem pro migraci a uprchlíky (BAMF) v rámci azylového řízení, pokud není ani nárok na azyl, na postavení uprchlíka a ani není dána mezinárodně podpůrné ochrany (§ 24 odst. 2, § 31 odst. 3 zákona o azylu).

Od azylové právní ochrany se liší právní status tzv. tolerovaných cizích státních příslušníků. Tolerance se týká vykonavatelných rozhodnutí u cizinců, jejichž deportace byla podle § 60a zákona o pobytu dočasně, například vzhledem k nemožnosti cestovat, odložena. Pod tuto normu mohou být zařazení také odmítnutí žadatelé o azyl, pokud bylo vymahatelně rozhodnuto o deportaci. Specifické azylové právo týkajícího se § 60a zákona AufenthG tím ale není dáno. Ochranné azylové právo se také liší od jiných povolení k pobytu z humanitárních důvodů, které jsou poskytovány mimo azylového řízení a na jejich přidělení není žádný nárok, například podle § 23 odst. 2 AufenthG (tzv. kvóty uprchlíků).

Co se obsahu týká, kategorií žadatelů o právní ochranu cílí na jedné straně o poskytnutí ochrany pronásledovaných ("primární" ochrana) a na druhé straně na zajištění doplňkové ochrany. Jak nárok na azyl podle čl. 16a odst. 1 GG, stejně tak jako postavení uprchlíka podle § 3 odst. 1 zákona o azylu předpokládá akty pronásledování, které jsou spojeny se zvláštními charakteristikami.

Podle judikatury Ústavního soudu je stíhání politické ve smyslu čl. 16a odst. GG, „když je v detailech zaměřeno na jeho politické přesvědčení, jeho základní náboženské rozhodnutí nebo neurčité atributy, které charakterizují jeho jinakost, cíleně porušují jeho práva, přičemž jej vytlačují, z celkového mírového uspořádání státu" (BVerfGE 80, 315).

Podle § 3 odst. 1 zákona o azylu je uprchlík, který má „opodstatněný strach z pronásledování z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, politických názorů nebo příslušnosti k určité sociální skupině" a který se nachází mimo zemi původu, jehož státní příslušností disponuje a jejichž ochrany nemůže využít, nebo nechce využít vzhledem ke shora uvedeným obavám. Pokud není stíhání dáno, může být udělena vzhledem k okolnostem ochrana (lidská práva).

Na základě směrnice EU může být udělena mezinárodní ochrana, přičemž je předpokládáno, že cizinci hrozí „vážná újma", např. „v důsledku svévolného násilí v případě mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu" v souladu s § 4 odst. 1 věta 2 Nr. 3 AsylG (klíčové slovo: Uprchlíci z občanské války).

Do doplňkové ochrany lze dále zahrnovat národní zákazy deportací, které se odvolávají na Evropskou úmluvu o lidských právech, nebo podstatného konkrétního ohrožení života, zdraví nebo svobody (§ 60 odst. 5, 7 zákona o pobytu). „Primární" stav ochrany mohou užívat některé další práva jako osoby požívající doplňkové ochrany, např. s ohledem na dobu trvání platnosti povolení k pobytu (§ 26 odst. 1 věty 2-4 zákona o pobytu).

V praxi má národní ochrana ve vztahu k mezinárodní ochraně podřadnou roli. Podle azylových statistik BAMF bylo v říjnu 2015 úspěšných 16 202 žádosti o azyl. Přičemž bylo jen 106 žadatelů o azyl uznáno ve smyslu čl. 16a odst. 1 GG, zatímco dalším 187 žadatelů o azyl byla udělena ochrana proti vyhoštění podle § 60 odst. 5, 7 zákona o pobytu. Mimo to byla udělena mezinárodní ochrana: V 15 728 případech byl získán status uprchlíka, pro 181 případů bylo uděleno povolení mezinárodní doplňkové ochrany.

Význam ztráty práva na azyl podle čl. 16a odst. 1 GG je dán zejména z jedné strany, do značné míry právní postavení těch, pro které nárok na azyl v řízení o uprchlících odpovídá, na druhé straně jsou podmínky pro uznání statusu uprchlíka méně přísné. Status uprchlíka je - na rozdíl od uznání nároku na azyl podle článku 16a, § 1 základního zákona - přidělen také tehdy, když se jedná o nestátní perzekuci (§ 3c, č. 3 zákona o azylu).

Vzhledem k tomu, že žádost o azyl podle § 13 odst. 2 zákona o azylu v zásadě zahrnuje i žádost o mezinárodní ochranu, odmítnutí azylového orgánu již nevede k zamítnutí žádosti o azyl, ale bude zkoumáno přiznání mezinárodní ochrany.

Právní základ Unie převedený do německého práva v rámci mezinárodní ochranu má také vliv na rozsah rozhodování národního zákonodárce. Změny musí brát v úvahu právo EU. Dále je třeba poznamenat, že změny v oblasti národní ochrany mají jen stěží praktický vliv, pokud kategorie mezinárodní ochrany poskytují širší ochranu utečenců.

Zdroj v němčině ZDE

Vytisknout