"Novorusko" jako další neúspěšný guevarovský projekt

Stankevič: "Rozpad SSSR pokračuje"

17. 12. 2015 / Karel Dolejší

Když se Stankevič vyjadřuje k Ukrajině, je záhodno podívat se na blíže procesy, které tam Rusko iniciovalo. Už od dob moskevského exstarosty Lužkova bylo zřejmé, že Krym léta dosidlovaný vysloužilými ruskými vojáky není většinově loajální ke Kyjevu. Jiná situace ovšem panovala v Donbasu. Tamní projekty autonomie iniciovali místní regionálové s cílem "udělat se pro sebe" v rámci Ukrajiny a teprve poté se jich chopili ruští extrémisté. Ti zde po léta vedli kampaň proti integraci do západních struktur a za místní "republiky", včetně výcviku všelijakých bojůvek. Krátce po anexi Krymu přišel na Donbas Rus Strelkov s penězi miliardáře Malofějeva a rozpoutal válku ZDE.

Již pár týdnů po vyvolání konfliktu si Strelkov začal veřejně stěžovat na neochotu místních bojovat za něj. Místních do ozbrojených jednotek vstoupilo málo, ty skutečně ukrajinské byly tvořeny rozpuštěnými útvary někdejší milice, gangy, soukromými oddíly "válečných podnikatelů". Velice brzy bylo zřejmé, že válka plně závisí nejen na finanční, logistické, zpravodajské a organizační pomoci Moskvy, ale také na přísunu kombatantů, kteří s Ukrajinou ani Donbasem sami nemají nic společného. Ruské kozácké jednotky, čečenské jednotky, stranické útvary ruských extrémistů a od léta 2014 přímo ruská armáda tvoří páteř ozbrojených sil "republik". Představy, s nimiž Strelkov na Donbas přišel, se naprosto nepotvrdily.

Kuriózní je, že ačkoliv Strelkov je ideologicky v zásadě konzervativní bělogvardějec, pokusil se vlastně na Donbasu aplikovat komunistickou revoluční teorii, konkrétně fokalismus.

Fokalismus formuloval v Rusku dobře známý a překládaný francouzský teoretik Régis Debray na základě spisků argentinského revolucionáře Ernesta Che Guevary. Podle Guevary není třeba, aby v zemi existovaly "objektivní podmínky" pro vypuknutí revoluce. Stačí prý, když malý kádr profesionálních revolucionářů zahájí guerillovou válku a stane se tak "ohniskem" ("foco") koncentrujícím všeobecnou lidovou nespokojenost.

Fokalismus je ovšem teorií jediné úspěšné revoluce, totiž kubánské; nikde jinde se podle něj nepodařilo dosáhnout vítězství. Kromě toho Guevara se skromností sobě vlastní přehlížel roli, kterou v kubánské revoluci sehrály velmi početné nezávislé ozbrojené skupiny, jež Castrové a on rozhodně nijak neinspirovali ani neřídili. Tyto skupiny vázaly na sebe značnou část zhruba čtyřicetitisícových Batistových ozbrojených sil, čímž umožnily početně nevelké Castrově armádě před pádem Havany vybojovat několik úspěšných pravidelných bitev.

Ještě jednou: Fokalismus spočívá na tezi, že pouhý příklad malé skupiny avantgardních bojovníků přiměje nespokojené obyvatelstvo k všeobecnému povstání, k ochotě nasadit životy a trpět za vítězství. Tato teze je dosti nepřesným zobecněním z kubánské revoluce a v praxi se nikde nepotvrdila, ačkoliv byla opakovaně testována v Africe a Latinské Americe po několik desetiletí.

Snad nejostřejší kontrast s tímto nanejvýš bezohledným a nezodpovědným voluntarismem reprezentuje poněkud pozapomenutá koncepce Amílcara Lopese da Costy Cabrala, někdejšího lídra národně osvobozeneckého hnutí v chudé portugalské kolonii Guinea-Bissau. Cabral v prvé řadě vůbec netoužil stát se nějakým válečným hrdinou, jeho první volba v boji za nezávislost měla podobu klasické průmyslové akce. Teprve když vojáci portugalské diktatury začali stávkující střílet, zahájil na venkově ozbrojený boj. Ani pak ho ovšem nechápal jako samoúčel, ale neustále zdůrazňoval, že už ve fázi boje za nezávislost musejí ve společnosti začít pozitivní změny, kvůli nimž se vůbec válčí. A protože nebyly žádné vyhlídky na to zmocnit se po válce bohaté a relativně rozvinuté ekonomiky, jako v případě ukořistění Kuby na konci 50. let, musel se snažit sám. Jeho guerilla pomáhala zemědělcům vyvinout produktivnější metody pěstování plodin a v čase, kdy nebojovala, pracovala na polích. Cabralovy bazary nabízely základní spotřební zboží obyvatelstvu výrazně levněji, než koloniální obchody, a také prostřednictvím barteru. Kromě toho povstalci zřizovali pro obyvatelstvo kliniky poskytující zdarma zdravotní péči. Cabral tedy naplánoval akce, jimiž "objektivní podmínky" pro revoluci - a také legitimitu svého hnutí - průběžně produkoval sám, když se nikdy neřídil proslulým bolševickým heslem "čím hůře, tím lépe". (Ostatně od dogmatu, podle nějž mají být dějiny dějinami třídních bojů, se veřejně distancoval na prestižní mezinárodní konferenci v Havaně v roce 1966 ZDE.)

Fokalistický projekt "Novoruska" urvaného z Ukrajiny nepřinesl civilnímu obyvatelstvu kromě války, kterou vyvolal, vůbec nic - nepočítáme-li za "něco" propagandu operující se "záchranou před kyjevskými fašisty" a s iluzí návratu do SSSR. Celá tato entita je ekonomicky naprosto neživotaschopná a plně závislá na Moskvě, ve všech směrech. Nikdo nemá žádný plán, jak tuto oblast pořádně spravovat a rozvíjet.

Zigmund Antonovič Stankevič, na rozdíl od současného ruského režimu a jemu nakloněných ideologů, nevidí ukrajinskou krizi jako zlom, jenž by nějak ukončil proces pomalého rozkladu postsovětského prostoru na prvočinitele. Jím zmiňovaný jiný typ vzájemných vztahů, který by měl zvýšit atraktivitu Moskvy mezi sousedy, zajisté nezahrnuje ozbrojené invaze provozované státními nebo nestátními aktéry.

Vojenskou sílu Moskvy se rozhodně nevyplatí podceňovat. Ale její přitažlivost pro "bratrské" národy v sousedství zase vůbec není radno přeceňovat. Strach totiž nepředstavuje žádnou pozitivní motivaci, nikdy a pro nikoho.

Vytisknout