Proč diplomacie a zahraniční intervence syrskou válku hned tak neukončí

13. 11. 2015


Zástupci 17 států, včetně Saúdské Arábie a Íránu, plus OSN a EU, se sešli ve Vídni, aby jednali o občanské válce v Sýrii. Ze Syřanů nebyl přítomen nikdo. Výsledkem byla "závěrečná deklarace" základních principů, kterou média s nadějí interpretovala jako znamení, že "mezinárodní společenství" směřuje k jakémusi konsensu o ukončení války, napsal Edward W. Walker.


Nesouhlasím. Podle mě v nejlepším případě - a i to je nepravděpodobné - deklarace sehraje roli prvního kroku při omezení přímého či nepřímého zapojení vnějších hráčů do konfliktu. Pokud by došlo k omezení dodávek zbraní, mohlo by to alespoň zmírnit násilí. Ale podle mě účastníci jednání nedokážou ukončit válku, nebo připravit politické řešení ještě celé měsíce, pokud ne léta. A naneštěstí téměř žádné ustanovení deklarace nebude naplněno.

Existují dva zásadní důvody, proč si to myslím: 1) situace na bojišti nesměřuje k příměří a ani k němu v dohledné době nepovede; 2) neexistuje konsensus ohledně toho, jak násilí omezit, natož ukončit.

Ruskou vojenskou intervenci je tedy třeba považovat především za vojenský krok zaměřený na udržení Asada u moci (a možná pouze "režimu" bez Asada), a v tomto smyslu zřejmě uspěje. Pravděpodobně také udrží Rusku přístup k rozšiřujícím se základnám v provinciích Tartús a Latakíja, a možná jinde v Sýrii. Ale navzdory tomu co mnozí tvrdí to nedává Rusku slovo při hledání politického řešení, protože v dohledné době existuje jen mizivá šance na zvnějšku dosažené mírové uspořádání.

Totéž platí i o americké intervenci. Když budou mít USA štěstí, jejich diplomatické úsilí může vést k omezení násilí a zkrácení války. Vojenská intervence může udržet IS na uzdě a omezit území, které kontroluje, a v jistém bodě může dokonce přispět k jeho porážce. Ale degradace nebo i porážka IS by samy o sobě válku nezastavily.

Tou nejdůležitější z nepříjemných pravd je, že neexistuje šance na všeobecné příměří, dokud nedosáhneme vojenské rovnováhy, a přitom neexistuje známka toho, že bychom v dohledné době dospěli ke stabilnímu vojenskému výsledku.

Syrské bojiště je mimořádně složité a dynamické. Existuje příležitostná a stále se proměňující spolupráce a koordinace mezi různými povstaleckými skupinami, ale obecně je opozice tvořena velmi mnoha jednotkami do velikosti brigády (typicky 100 - 1 000 mužů). Příslušníci jednotek jsou loajální primárně k veliteli, což bývá obyčejně někdo, kdo vzešel zdola a získal respekt a autoritu díky efektivitě na bojišti. Takže existuje možnost lokálních příměří, ale opozice je příliš pestrá a decentralizovaná, než aby mohla jednat o příměří.

Kurdové zde mohou být jistou výjimkou z pravidla, to se ale týká arabských uskupení všeho druhu.

Nevím ani o jedné významné straně, která by si skutečně přála širší příměří. Také neexistují jasné demarkační linie, snad kromě Eufratu, kde řeka odděluje IS a Kurdy na severu, nebo snad hor táhnoucích se ze severu na jih, které oddělují pobřežní alávitské oblasti od zbytku země. Měl bych ale upozornit, že Kurdové tlačí na Washington, aby jim pomohl překročit Eufrat a propojit obě zóny u turecké hranice, ale Turci jsou velmi proti tomu. Navíc před válkou v oblasti Latakíje a Tartúsu žil významný počet nealávitských obyvatel a pokračují boje na hranici mezi Latakíjí a Idlíbem.

A i kdybychom přece jen dosáhli příměří, výsledek by se USA a koalici nelíbil. Zůstal by režimní zbytkový stát, s Asadem či bez něj, a povstalecká zóna kontrolovaná provizorně uspořádanými skupinami, z níž by velkou část kontroloval "islámský stát" a probíhal by zde boj o moc a zbytek země.

Pokud jde o vojenskou situaci, režim podpořený ruskými nálety, nepravidelnými oddíly Hizballáhu a až 7 000 vojáky íránských Revolučních gard a dobrovolníky, zahájil ofenzívy na severu kolem Aleppa, podél dálnice spojující Homs a Hamu, kolem Damašku, na jihu v provincii Kunejtra a v pohraničním území provincií Latakíja a Idlíb.

Nicméně nepochybně nejdůležitější je teď akce kolem Aleppa, kde se prorežimní síly snaží vyhnat povstalce z města a současně zabránit IS, aby se z východních předměstí posunul dovnitř města.

Tyto jednotky nicméně riskují, že budou odříznuty od zásobovacích linií na jihu, zejména od dálnice z Chanasíru do Itríje, jejíchž částí se v říjnu zmocnili islamisté. Nedávno přišly zprávy, že režim dálnici zprůjezdnil, ale pokud je to pravda, není jasné, zda ji udrží. Mezitím se terčem útoku stala také cesta z Homsu na sever.

(Prorežimní síly počátkem týdne sice za cenu velkých ztrát vyprostily z obklíčení IS vojenské letiště v Aleppu, ale již zítra je jižně od města zasáhne protiofenzíva ostatních povstaleckých jednotek v síle nejméně pěti brigád. Pozice Asadových spojenců v íránském žoldu je zde tak prekérní, že neustále hrozí stav, kdy při omezených logistických kapacitách a velkých ztrátách začnou k Aleppu přisouvat mnohem více vojáků než zásob. To by dříve či později vedlo ke kulminaci ofenzívy spojené s velkým rizikem celkové porážky - KD.)

Za předpokladu, že se režimu podaří udržet komunikační linie a zabrání IS ve vstupu do města z východu, obsazení města samého si vyžádá pořádnou porci násilí. Není jasné, kolik civilistů tam ještě žije, před válkou to bylo asi 2,1 milionu, ale samozřejmě mnozí utekli. Během nedávného zesílení bojů odešlo dalších 70 000 - 100 000 a další boje nepochybně způsobí další exodus.

Pokud se prorežimní ofenzíva v Aleppu nezasekne nebo nezkolabuje, patrně se dočkáme dalších krvavých bojů o Aleppo, které zaberou příští týdny a měsíce. Je těžké uvěřit tomu, že s ruskými nálety a podporou Íránu a Hizballáhu padne snadno nebo rychle.

A pak jsou tu všechny ostatní důležité fronty.

Vzhledem k extrémně dynamické situaci na bojišti je nemožné s jistotou předvídat, jaká bude dispozice sil řekněme za rok. Ale lze spolehlivě předvídat, že neexistují vyhlídky na rozhodnutí na bojišti, které by v brzké době vedlo k zastavení palby. Navíc ani Rusko, ani USA po mnoho měsíců, ne-li let, nedostanou příležitost, jak ze Sýrie snadno odejít.

Celý text v angličtině: ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 13.11. 2015