Pavlačová hádka, v níž o "pravdě" rozhoduje potlesk klaky, neodpovídá poslání veřejnoprávního média

Máte slovo, tedy žvaňte a manipulujte

12. 11. 2015 / Bohumil Kartous

Stejně jako Daniel Veselý mám svou osobní zkušenost z tohoto pořadu. Nesdílím jeho příliš intelektuální pojmenování pořadu jako "surrealistického šapitó". Podle mého jde o tupou pavlačovou hádku, v níž moderátorka s intelektuální výbavou domovnice záměrně směřuje ke konfliktu, v němž je možné použít jakoukoliv lež, manipulaci a demagogii, aniž by bylo možné takové prohřešky jakkoliv efektivně korigovat nebo vyvrátit. 

Byl jsem do něj pozván jako tzv. hlavní host, což vám dává to privilegium, že máte mikroport a můžete tedy skákat do řeči těm, kdo stojí u diskusních pultů. 

Byly mi předem poslány otázky, na něž chtěla produkce pořadu odpověď. Netuším proč, z odkazů na vědecké poznatky o inkluzi, případně na zahraniční zkušenosti moderátorka nepoužila při nastavení agendy pořadu vůbec nic, podle všeho je ani nečetla (pravda, některé byly v angličtině). 

Pořad je koncipován tak, že na každé straně má být po třech diskutujících, kteří stojí ve vzájemné opozici. Stejný poměr by měl být zastoupen v publiku o cca 30 lidech.

Moderátorka těsně před začátkem pořadu bizarním způsobem, evokujícím komunikaci s s dítětem v předškolním věku, vyzývá publikum k tomu, aby tleskalo vždy, když bude s nějakým projevem svých názorových souputníků souhlasit. Je úplně jedno, jestli souputník řekne "eee" nebo zažvatlá nějakou jinou kravinu, z hlediska pořadu je každý zvukový projev důvodem k tomu odměnit hosta potleskem a dát tak najevo, že s ním souhlasíte. 

Vzhledem k tomu, že publikum je záměrně sestaveno z názorových odpůrců, tendencí publika je posilovat emoční vliv na diváka čistě tím, že freneticky tleská bez ohledu na to, co právě spřízněnec prohlásil. Jde o těžkou mediální manipulaci, kterou moderátorka vysvětluje mediálně vesměs nízce gramotnému publiku tak, že oni zastupují "možná milion občanů této společnosti". 

Po pořadu jsem se snažil paní moderátorce vysvětlit, že to, jakým způsobem vytváří názor na téma diskuse, je trestuhodně zatíženo jeho degradací na předmět přihlouplé hádky. Těžko říct, zda je moderátorka schopná porozumět kauzalitě ve vztahu mezi názorem a podmínkami, které jeho přijímání ovlivňují, nebo jestli jen hraje hloupou. Každopádně mě přesvědčovala, žer ona žádný názor nevytváří, že ona nechává na divákovi, aby si názor vytvořil sám. 

Když někdo tvrdí, že Země je placka, můžete mu ukázat globus, snímky z družic, argumentovat horizontem, západem slunce, rotací planety způsobující střídání dne a noci a dalšími argumenty, jež lze poměrně dobře doložit. Ani tak vám přesvědčený popírač nemusí věřit a o každém takovém argumentu může prohlásit, že jde o falzum. O těžší je přesvědčit někoho o tom, že nestačí mít tři a tři oponenty, aby vznikla objektivita. Notabene když moderátorka má tendenci dělat z pořadu vlastní exhibici a není schopná ani na elementární úrovni posoudit, co vlastně diskutující říkají a jestli je to pravda.

V pořadu, v němž jsem byl hostem, bylo tématem diskuse začleňování dětí se speciálními potřebami (tělesně, mentálně psychicky postižené, případně sociálně zanedbané) do hlavního vzdělávacího proudu. Zkráceně se tomu říká inkluze. Existuje prohlášení ze Salamanky, v němž se  92 představitelů vlád shoduje na tom, že inkluze je všeobecně prospěšný princip, namísto segregace "nenormálních" dětí do specializovaných ústavů, jak to dodnes činí ve velkém rozsahu ČR. Řada skutečně progresivních vzdělávacích systémů (Finsko, Norsko, Dánsko, Ontario, Nový Zéland) na něj odkazuje jako na dokument, který vytváří z inkluze objektivně uznaný pozitivní sociální vektor. Existuje celá řada studií, které princip inkluze podporují, existují bohaté zahraniční zkušenosti z uvedených zemí, kde s inkluzí začali často už před dvaceti lety.

Nic z toho v pořadu nepadlo. Místo toho jeden z oponentů tvrdil, že v zemích, kde je zavedena inkluze, je mnohem vyšší nezaměstnanost mentálně postižených, jiný zase, že inkluze znamená zdržování "normálních" dětí ve výuce a další, že v ČR nedochází k segregaci podle rasového klíče. První tvrzení padlo zcela bez odkazu na důvěryhodný zdroj a je podle všeho vymyšlené. Druhé tvrzení přímo odporuje empirii, neboť vysoce proinkluzivní Finsko rozhodně netrpí tím, že by děti se speciální potřebami zdržovaly ostatní. Naopak, děti ve Finsku dosahují mnohem lepších výsledků než děti v segregovaných školách v ČR. Třetí tvrzení odporuje rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (zvaný D. H.) o tom, že ČR diskriminuje romské děti tím, že je zařazuje velmi často a zcela bezdůvodně do škol, kde jsou vzdělávány podle programu pro lehce mentálně postižené.

Nic z toho moderátorka nebyla schopna postřehnout, natož upozornit diváky, že jde o manipulace a nesmysly. Za každý z těchto výroků si mluvčí vysloužil potlesk klaky, které nemá ani potuchu o tom, jestli mluví pravdu, nebo ne a je jí to upřímně jedno. Smysl jí zcela uniká, hlavní je napětí a konflikt, které přitahují méně přemýšlivé. Otázka zní: kde v kodexu ČT je závazek k tomu, že televize má takové typy pořadů produkovat? Jaké poslání tím plní? Jak tím přispívá k diskusi o vybraných tématech?

Je absurdní, že tento typ pořadů naopak zcela zamlžuje skutečnost a s brutalitou bulvárního cynismu naopak podněcuje často zcela demagogické představy a předsudky. Paradoxně tedy tato společnost podporuje mediální prostředí, které jí samotné ve výsledku škodí. Tomu lze jen těžko porozumět. 

Vytisknout