Poloslepý syrský fotograf v uprchlickém táboře v Libanonu:

Nevím, co s námi bude

21. 9. 2015

Přidejte si prosím Britské listy mezi oblíbené na Facebooku ZDE

Tohle místo pro mě bude vždycky cizí a podivné. I když touto cestou chodím každý den. Jmenuju se Hany Almoleja. A je mi jednadvacet let. Moje rodina a já jsme utekli před válkou v Sýrii. Moji bratranci byli usmrceni. Náš dům byl zničen. Teď nás všech osm bydlí v tomto stanu.

Tady je náš obývák, tady děláme všechno. Jak vidíte, moji bratři si píší úkoly do školy.

Ahoj maminko, jak se máš?

Vařím vám pro všechny oběd.

Maminko, ty si pořád stěžuješ na tuhle kuchyň.

Je to všechno, co dnes máme.

Po čem se ti nejvíc stýská? Co ti chybí ze Sýrie?

Stýská se mi po naší kuchyni v našem domě.

To vždycky říkáš.

Ašraf, můj nejmladší bratr, se narodil v tom roce, když začala válka. Na Sýrii si vůbec nepamatuje. Vůbec ji nezná. Je to dítě tohoto uprchlického tábora.

Fotografuju uprchlický tábor už sedm měsíců. Svým objektivem chci ukázat celou válku. Jak tady žijeme.

Všichni lidé v tomto táboře jsou z Homsu. To je v Sýrii mé rodné město.

Žijeme tady pokojně v míru. Zatímco zuří válka a my jsme teď uprchlíci.

My jsme si to nevybrali.

Od té doby, co jsem byl dítětem, uvědomil jsem si, že nevidím tak, jak vidí jiní lidé. Mám oční nemoc. Vidím jen, co je velmi blízko. Právnicky vzato jsem slepý. Objektiv fotoaparátu se stal mýma očima. Tak vidím svět.

Mně se nejvíc stýská po prostých věcech. Jak se rodina scházela. Stýská se mi po domě, který postavil můj otec. Po hlasech ptáků před mým oknem. Po svých přátelích.

Nevím, co s námi bude.

Vytisknout