Důvodem hysterické vlny nenávisti k uprchlíkům v ČR nemůže být sociální nerovnost

18. 8. 2015 / Jan Čulík

Antikomunismus už vyčpěl, a nyní nastoupil nový nástroj, k potěšení médií a politiků nesmírně efektivní: nenávist k uprchlíkům a cizincům.

Karel Dolejší záslužně poukazuje na studii profesorky Amy Chuové z Yale University, která varuje, že sociální ekxluze vede k etnické nenávisti. To je pravda a děje se to v mnoha částech světa, nenávist vůči údajně daleko bohatšímu kmeni Tutsi vedla k jeho vyvraždění v nedávné genocidě ve Rwandě.

Jenže v České republice nevládne sociální exkluze. Jak je vidno z přiložené mapy, Česká republika patří k těm zemím v Evropské unii, kde (s výjimkou některých regionů, jako jsou severozápadní Čechy a severní Morava) je sociální nerovnost rekordně nejnižší v Evropě. Sociální nerovnost tedy nemůže být důvodem pro vznik intenzivní nenávisti mnohých Čechů vůči uprchlíkům. Jak zaznamenal například i Bohumil Kartous, zuřivou nenávist vůči uprchlíkům chovají často příslušníci docela zazobaných českých homolkovských "středních vrstev".

Kromě toho, vždycky bývají daleko štědřejší a velkomyslnější chudí lidé než lidé bohatí.

Příčinou pro vznik této neuvěřitelné, nesmyslné iracionální nenávisti, musí být něco jiného. Samozřejmě, že v první řadě tuto nenávist záměrně vyvolávají naprosto neuvěřitelná česká média. Avšak na rozdíl od předchozích let, kdy se aspoň část veřejnosti vůči propagandistickým pražským médiím vymezovala, nyní padla svou fašistoidní kampaní proti uprchlíkům velké části české veřejnosti přímo do noty. Vykvetlo zřejmě sobectví, autismus a absence lidskosti v české společnosti, kterou si vypěstovala už za normalizace a dále silně rozvinula v posledním postkomunistickém čtvrtstoletí. Nikoliv nevýznamnou roli v tom hrají i xenofobní historické kořeny defenzivního nacionalismu, pěstovaného už od národního obrození. Velkou roli v tom také hraje skutečnost, že velká část Čechů žádné cizince vůbec nezná a je lehké dehumanizovat a nenávidět lidi, které jsme osobně nepoznali.

Určitě hraje také významnou roli časté a velmi neférové uplatňování kolektivní viny, totiž když vnímáme nějakou (údajnou) vinu jednotlivce, rozšíříme ji podle nějakého náhodně vybraného znaku, který ten jednotlivec má společný s jinými, na celou etnickou, náboženskou či jinou skupinu. Mnozí Češi tento rasismus léta radostně aplikovali na Romy, mají to nacvičeno, proč to teď nedělat i jiným lidem, které neznáme?

Velmi významným faktorem, který hraje ve vzniku intenzivní, fanatické xenofobie, roli, je ovšem jistě bezpochyby postkomunismus. Není férové z vlny fanatismu obviňovat jen Českou republiku, velmi podobná situace je i na Slovensku, v Polsku a v Maďarsku. Například v případě Polska je pikantní, že cca milion Poláků žijících v Británii protestuje proti jejich tamější ostrakizaci jako imigrantů, ale domácím Polákům to nijak nebrání v xenofobních postojích vůči lidem odjinud. (Možná by se měli Poláci žijící v Británii trochu více účastnit domácího polského diskursu.)

To, že všechny tyto země projevují v této věci velmi shodné rysy, by asi mělo být odrazovým můstkem ke zkoumání společných příčin. Těmi určitě budou v první řadě defenzivní nacionalismus, dlouhá léta izolace od vnějšího světa, velmi malé počty cizinců ve společnosti a nezkušenost z interakce s cizími kulturami.

Na Západě samozřejmě nesnášenlivost vůči imigrantům a cizincům také sílí, jenže není to tam jako v postkomunistických zemích téměř stoprocentně jednotný proud nenávisti. Na rozdíl od postkomunistických zemí je tam proimigrantský a protiimigrantský diskurs tak půl na půl. Středovýchodní Evropa je však nenávistí vůči imigrantům téměř úplně zahlcena. Měli bychom se ptát proč a srovnávat společné faktory ve všech zemích, kde fanatismus postihl velkou část společnosti.

Vytisknout