O každodenním vykořisťování obyčejných lidí

13. 4. 2015

Je nesmírně obtížné učinit předmětem veřejné debaty to, co se děje na pracovištích. Minulý týden jsem se postavil před jeden podnik, který je součástí řetězce s rychlým občerstvením a natočil jsem interview s člověkem, který se tam pokusil založit odbory. Řekl mi, jak navzdory usmívajícím se lidem za pultem je situace za scénou plná slz, stresu a neustálého nátlaku. "Když přijde testovací zákazník a jediný zaměstnanec mu řekne něco bez úsměvu, celá směna přijde o prémii. Pak mu nadávají: Proč ses neusmíval? A tak dále."

Byl to nesmírně přesvědčivý rozhovor. Brzo po něm následoval zděšený telefonát, muž mě zoufale prosil, abych rozhovor nepoužil v televizním vysílání. I když má nyní daleko lepší zaměstnání, děsí se, že by o ně přišel, kdyby se jeho obličej objevil v televizi. Takže toto téma se do televize nedostane, možná o něm někdo napíše za dvacet let, jako o sociální historii někdejší Británie.

Dnešní pracoviště se už nedělí podle kvalifikace, jako ve dvacátém století, ale podle statusu. Úzká vrstvička vysoce placených zaměstnanců s regulérními pravidelnými platy se těší bezprecedentnímu rozmlžení toho, co je pro ně práce a volný čas. Létají si po Evropě, otevírají si laptopy, dělají své výdaje, připravují powerpointy, dívají se na počítač na zábavný film, používají tentýž mobilní telefon pro práci, volný čas, milování i život.

Daleko větší, "periferní" zaměstnanci musejí v práci plnit přesné úkoly za přesně určenou, krátkou dobu. Sociální pracovník musí lítat mezi klienty v patnáctiminutových intervalech. Řidič kamionu rozvážejícího potraviny do supermarketu má svou práci načasovánu na vteřinu. Zaměstnanci, kteří pracují v provozovnách rychlého občerstvení, mají povinnost nejen vykonávat fyzickou práci, ale také to, čemu říkají sociologové "emociálnální práce" - musíte se usmívat a myslet to upřímně.

Je to prekariát. Chcete se stát pilotem dopravního letadla? Musíte si zaplatit svůj vlastní výcvik. Založíte si svou vlastní "firmu" (s jediným zaměstnancem, tedy vámi) a budete poskytovat služby nízkonákladové letecké společnosti, aby nemusela dodržovat předpisy, jaké musí plnit pro zaměstnance, kteří pro ni pracují na smlouvu.

Při uklízení v hotelech pracujete v podmínkách které - zase anonymně - popisuje blogger Maid in London (Služka v Londýně): Smlouva s nulovým počtem hodin (to znamená, že slouva vám nezaručuje vůbec žádnou práci ani žádný příjem). Pouze 24 liber týdně si určitě vyděláte. Za sedm a půl hodiny pracovní doby musíte uklidit 17 pokojů. V poledne je pauza na oběd, během níž nejste placen. Pracovníci si musejí koupit vlastní uniformu a nedostávají žádné ochranné pomůcky či zařízení. Padesát procent nových uklízečů odchází z této práce do čtrnácti dnů v důsledku stresu, uvádí tento blogger. Ti, kdo neodejdou, pijí Red Bull k snídani a jsou "v neustálem pohybu a pořád jsou zároveň vyčerpáni a rozčileni".

Je to pouze z takovýchto anonymních svědectví - a z občasného svědectví novináře, který se rozhodne takovouto práci dělat v přestrojení - že se dovídáme, jaká jsou dnes fakta. Nikdy od regularizace zaměstnaneckého zákona ve čtyřicátých letech devatenáctého století nebyla mocenská nerovnováha mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem tak extremní jako dnes.

To, že nerostou příjmy je jen část tohoto příběhu. Pro mnoho lidí je dnes práce světem stresu, zastrašování, svévolného rozhodování šéfů, proti němuž se nelze nikam odvolat, a v nejhorším případech i sexuálního obtěžování a každodenního rasismu.

Dopadem tohoto všeho je, že se vyprazdňuje pojem práce a zaměstnání. Byli to zaměstnanci v bývalém sovětském bloku, kteří zformulovali přísloví: "Předstíráme, že pracujeme, a oni předstírají, že nás platí," avšak ve velkém množství hospodářských sektorů moderního kapitalismu, toto je jejich základní princip. Pro mnoho mladých lidí, kteří jsou nuceni pracovat v zaměstnáních, kde nemají vůbec žádné vyhlídky na povýšení, žádnou existenční jistotu a žádný důchod. Status práce je tak oslaben. Je to tendence, kterou zvětšuje proud informací o našich soukromých životech na sociálních sítích. Málokdo píše podrobně o svém zaměstnání, jejich životu dominuje jejich společenský život a jejich volný čas.

Odbory se rozkládají, ubývá jim členstvo, slábne jejich moc, a tak už neexistuje nikdo, kdo by vyjádřil problémy světa práce. Žádnému zaměstnanci na pracovištích, kde se před volbami promenují politici, není umožněno, aby se vyjádřil otevřeně: smějí jen říkat zdvořilosti.

Tak tady je návrh pro vrcholné politiky. Příště, až si obléknete na pracovišti něčí pracovní kombinézu, nechte si ji na sobě i po odchodu z továrny. Odvažte si kravatu - a zkuste takhle vejít do banky, zastavit si taxíka anebo diskutovat s někým, kdo má moc. Anebo si tohle všechno zkuste v holičově zástěře, nebo v tričku obsluhy v baru, nebo v uniformě umývače aut.

Stanete se terčem urážek, útoků a pohrdavých pohledů, ale přesto se budete muset dál usmívat, neboť moderní pracoviště netoleruje nešťastné lidi. Zkuste tedy usmívat se osm hodin. A aby to bylo opravdu realistické - až něco v práci zvořete - což se podaří každému z nás - přesvědčte svého politického poradce, aby se k vám postavil opravdu blízko a řval na vás.

A pak si zajděte k bankomatu a vyberte si trapně nízkou částku 48,75 liber. To je částka, kterou Maid in London dostává za to, že uklidí 17 pokojů denně. A teď si představte, že byste to museli dělat navždycky.

Kompletní článek v angličtině ZDE

Vytisknout