10. 2. 2015 / Bohumil Kartous
Českou republiku možná čeká nejzajímavější přerod v oblasti médií za posledních několik desítek let. V rámci novely zákona o rozhlasovém a televizním vysílání připravuje ministerstvo kultury jeho novou součást, která by se měla věnovat tzv. komunitním médiím. Ta by, vedle médií veřejnoprávních a soukromých, mohla tvořit třetí pilíř mediálního prostoru. „Jsou nástrojem demokratizace veřejné diskuse, přispívají k vyšší míře občanské participace,“ říká o komunitních médiích Jan Křeček z Mediálního institutu Fakulty sociálních věd UK v Praze, vedoucí týmu, který připravoval pro MK expertízu, na které má stát paragrafová poroba novely.
Dokážete prosím nějak jednoduše definovat, co to jsou komunitní média? A čím se odlišují od těch komerčních a veřejnoprávních?
V té terminologii je trochu zmatek, ale obecně lze říci, že se označení „komunitní média“ užívá jako zastřešující kategorie pro média nazývaná tu občanská, tu alternativní, tu participativní, tu rhizomatická, tu radikální, tu asociativní… Možná jednodušší je negativní definice, tj. čím se liší od médií komerčních a veřejnoprávních. Nepracují v nich profesionálové, ale dobrovolníci. Jsou méně hierarchická, rozhodování v nich probíhá spíše horizontálně než vertikálně. Nejde jim primárně o co nejvyšší sledovanost, nevytvářejí zisk. Vlastně ani nevytvářejí nová publika, spíš vznikají kolem již existující komunity. Obsah pak primárně odráží zájem oné komunity, ať už je určený geograficky, nějakým problémem nebo zájmem.
Taková heretická vsuvka, nebylo by třeba nejprve pátrat po tom, jestli se už v české společnosti etablovaly nějaké komunity? Respektive komunity schopné provozovat média dle výše popsaného modelu horizontálního řízení?
Jedna z prvních vět naší studie je o tom, že věříme v existenci komunit v české společnosti. Na to ani nemusíme pátrat, abychom viděli komunitu v každém městě nebo kraji. Každý někde žijeme, tyhle geografické komunity už dnes vytvářejí komunitní média, ať už je tisknou nebo provozují na internetu, je to třeba doplnění nebo opozice radničnímu zpravodaji a lokálním soukromým médiím, kontrolují místní samosprávu a podnikatele, řeší lokální problémy, vstupují do lokálních kauz. Pak máte komunity takříkajíc osudem. Narodíte se s menšinovou etnicitou nebo třeba sexuální orientací. Veřejnoprávní média pro vás možná dělají menšinový pořad, ale to vám nestačí, proč by mělo? Pak děláte něco ve volném čase, máte nějaké hobby, něco tvoříte, děláte nějaký sport. To samé dělá spousta dalších lidí, ne? Pak vás třeba trápí nějaký problém, třeba stav životního prostředí. Nějaká dlouhodobější kauza, třeba bezdomovectví a squatting. Sjeďte databázi občanských sdružení a spolků, rozhlédněte se po internetu, najdete spousty komunit a spousty komunitních médií, jakkoliv nerozvinutých. Berte to maximalisticky, že je tady komunikační deficit, nebo jemněji, že můžete stávající komunikaci komunit upgradovat na vyšší, vysílací level.
K čemu komunitní média potřebujeme? Vždyť na mediální scéně je přetlak, řada médií bojuje o publikum. Co mohou přinést nového?
Sama o sobě jsou přínosem, vzhledem k těm odlišným charakteristikám obohacují mediální krajinu. Řada tradičních médií možná bojuje o publikum, ale stejně tak je řada lidí, kteří jsou s výkonem tradičních médií nespokojeni, jemně řečeno. Pro ně představují možnost si to zkusit sami, univerzální právo svobody projevu doplňují i to složkou práva na to být slyšen. Jsou nástrojem demokratizace veřejné diskuse, přispívají k vyšší míře občanské participace.
Ano, řada lidí je nespokojena se stavem českých médií, nicméně oni by asi spíše přivítali, kdyby měli přístup k profesionálnímu zpravodajství a publicistice, což komunitní média nepřinesou. Nebo se mýlím?
Nemýlíte, jen míříte jinam. Tenhle problém jsme neřešili, to je otázka jiného výseku mediální legislativy než jsme měli v zadání. A hlavně otázka široké veřejné diskuse a mediální kritiky, ke které ale komunitní média mohou přispět. Mohou pro ně nabídnout nový, nízkoprahový prostor, fórum i tribunu. Mohou klasická média doplnit, inspirovat, nabídnout nová témata, nové pohledy, nové mluvčí, nové hlasy. Ale profesionální zpravodajství a publicistiku od komunitních médií nečekejme, jejich kouzlo je právě v tom, že to dělají občané, dobrovolníci, nadšenci, jejichž možnosti a ambice jsou někde úplně jinde. Jasně, propojují mikrokomunity navzájem a komunikují i se zbytkem společnosti, ale nemají v popisu práce dělat celospolečenské zpravodajství nebo publicistiku.
Vedl jste tým, který připravoval pro ministerstvo kultury studii, jež má sloužit jako podklad pro vytvoření právního rámce, v němž by komunitní média mohla vznikat. Z čeho jste vycházeli?
Nezačínali jsme na zelené louce, už před více než desíti lety probíhalo v Praze velké setkání evropských komunitních médií, na něm vzniklo CMFE (Community Media Forum Europe). Nejsou tomu ani dva roky, kdy se v Brně konala konference Media Diversity for Democracy, pořádaná evropskou částí celosvětové asociace komunitních rádií AMARC a právě CMFE. Na počátku konkrétního snažení o zavedení a rozvoj sektoru komunitních médií v ČR byla Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV), jsou to tři roky, co oslovili Nico Carpentiera, světovou akademickou špičku v téhle oblasti. Na jeho studii, sice psanou na potřeby české mediální krajiny, ale přeci jen příliš teoretickou, jsme navazovali, stejně jako ministerstvo kultury (MK) navazuje na RRTV v rámci širších změn mediální legislativy. Teď už jsme připravovali konkrétní, předparagrafovou podobu. Do návrhu jsme promítli řadu řešení z této i dalších studií, ať už jde o definici komunitního média, registraci, orgány. Pak jsme studii protáhli připomínkovým kolečkem, veřejně představili, zase nasbírali připomínky...
Jaká je základní představa o zákonném rámci, v němž budou komunitní média existovat?
Hlavní těžiště studie, většina toho rámce a podmínek, o kterých jsem mluvil, se týká procesu registrace komunitních médií a následně ustavení celého samosprávného sektoru registrovaných komunitních médií. Základní představa je taková, že zaprvé dojde k uznání existence komunitních médií. Což, pomůže všem komunitním (alternativním,občanským) médiím už jenom tím, že bude. Dá jim identitu, status, který můžou používat v jednáních s místní mecenáši, poskytovateli grantů, orgány státní a místní správy. Třeba jim i ulehčí od poplatků OSA a dalším správcům autorských práv.
Ulehčí od poplatků OSA?
Přeptáte-li se lidí, kteří se už dnes pokoušejí o nezávislé vysílání na internetu, na největší kouli na noze, tak to jsou právě poplatky. Uzavřít se správci práv umělců kolektivní smlouvu za celý sektor, to přece dává smysl…
Studie předpokládá, že komunitní média budou mít podobu rádií nebo televizí? Není to zbytečně úzké vymezení? Proč ne internetový deník nebo multimediální model zahrnující dostupnější prostředky, jako jsou sociální sítě nebo videokanály?
Následujeme zadání, jímž je změna vysílacích zákonů. Držíme se tradičního nastavení. Ze stejného důvodu u nás, pod tlakem EU, vznikla veřejnoprávní TV a rozhlas, ale nikoliv už třeba tištěný deník. Pro nás to může být výhodné, když se mluví o třetím pilíři nebo terciárním systému – je v tom metaforická síla. S analogovými frekvencemi, tradiční technologií přenosu komunitního vysílání, už u nás nemá smysl moc počítat. Ale ono to až taková ztráta není. Potřebujeme zejména ustavit sektor v prostředí internetu a to je výzvy a unikát.
Já moc nerozumím tomu, že se musí ustavovat komunitní média dle zákonů. Odhlédněme od nich, jaká by byla ideální podoba rámce, v němž by měla komunitní média fungovat?
Ze zákona žádné komunitní médium nezřídíme, to je blbost, jen vytváříme rámec a podmínky. V sektoru vysílání, tedy rádia a televizí, ten zákonný rámec byl vždy. A ještě žije, takže ho využíváme a doplňujeme, prostě vycházíme z přesvědčení, že mít tři vysílací sektory je lepší než jen dva. Je tam stimulační faktor - po uznání potřebnosti sektoru a jakémsi vymezení identity komunitních médií jsou tam konkrétní praktická opatření, která posilují nezávislost a udržitelnost registrovaných komunitních médií.
Budou tato média moci fungovat čistě na internetu, nebo budou muset využívat kmitočtů a kanálů určených pro digitální vysílání rozhlasu a TV?
Digitál, to je perspektiva, kterou je třeba mít na zřeteli už teď. V blízké budoucnosti je třeba tlačit na vyhrazení části veřejnoprávních multiplexů pro potřeby komunitního vysílání, ať už to bude lokální odstíněná frekvence pro jedno komunitní médium, nebo spíše celoplošné, které bude sdílet víc komunitních médií. Ale není třeba být takhle ofenzivní. Vysílání „vzduchem“ je pro každou stanici meta, to není „muset“, to je „mít možnost“ až „splnit si sen“. Ani není třeba být ofenzivní v tom smyslu, že se komunitní vysílání někam prolamuje. Sektor a za něj nově vzniklá asociace komunitních médií by měla nabízet komunitní vysílání do všech privátních sítí, které o to projeví zájem, tady se zájmy všech zainteresovaných setkávají. Stejně tak jsme se snažili to nastavit v zájmu průchodnosti, realizovatelnosti tak, abychom nebyli nikde ofenzivní a nedotýkali se stávajících zájmů. Finančních, samozřejmě.
Jak to bude s finanční podporou? Počítá se s něčím takovým?
Když necháme stranou frekvence, tak tohle je klíčová věc, o kterou jde. Komunitní média jsou kvůli charakteristikám svého fungování zranitelná a jakkoliv můžete mít štědré členstvo komunity nebo mecenáše, dlouhodobě se sektor bez vnější finanční podpory neobejde. Teoreticky by šlo – a v západní Evropě je to běžné – nárokovat část koncesionářských poplatků na veřejnoprávní vysílání nebo část příjmů z reklamy v soukromém vysílání. Z těch 180 korun měsíčně pro Českou televizi a rozhlas by stačila třeba jen koruna a pokryli bychom potřebu několika komunitních televizí a rádií o dvou třech zaměstnancích a několika desítkách dobrovolníků. Nebo ta reklama - za to, že nám kontaminuje život by měli její zadavatelé platit i jinde než jen do kapes soukromých vysílatelů. Ono to tak už dnes funguje, z reklamy jdou peníze na podporu výroby českých filmů. A zase – místo jednoho filmu bychom podpořili desítky médií… Ale v té naší studii jsme na tyhle způsoby financování rezignovali, abychom nespustili nějakou nepřátelskou palbu. Přijde nám průchodnější zabojovat o nějaký drobet přímo ze státního rozpočtu.
Budou muset komunitní média naplňovat nějaký etický kodex? Nebo nějaké další standardy?
Ani ne. Právní řád platí pro všechny, pro neregistrovaná i registrovaná média. Pak už je jen zájem komunity a přínos celku, samozřejmě. Ptáme-li se na registrovaná, a zvláště ta, která budou čerpat finanční podporu z veřejných zdrojů, tak ta musí plnit registrační podmínky po celou dobu trvání registrace. Podíl vlastní produkce, podíl mluveného slova, podíl dobrovolnické práce atd.
Kdo bude schvalovat, zda se jedná či nejedná o komunitní medium? Ministerstvo, RRTV? Někdo jiný?
Počítáme se vznikem Komise pro komunitní média, přičleněné k RRTV. Polovinu členů by jmenovala RRTV, polovinu asociace komunitních médií.
Vytisknout26.11. 2015 / Bohumil Kartous
O podivných vztazích předchozího ředitele ČRo Duhana, o nepotismu ve veřejnoprávních médiích vůbec, o vyváženosti vysílání s ohledem na názory i ideologie, kontrolních mechanismech před šířením nepodložených informací i budoucím - kýženém směřování ...