Západ má problém: Erdoganovo Turecko

25. 11. 2015 / Daniel Veselý


Sestřelení ruského letounu Su-24 tureckou stíhačkou F-16 považuji za vysoce nebezpečný krok ze strany administrativy tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana, pro nějž neexistuje žádná omluva. Jestliže kriticky nahlížíme na ruské nálety, které generují civilní oběti, musíme tvrdě odsoudit i tureckou roli v syrském konfliktu: Ankara podporuje džihádisty z Fronty an-Nusrá a Ahrar al-Šam ZDE a podle některých zdrojů tajně podporuje i Islámský stát/Daeš ZDE, minimálně tím, že vytváří podmínky pro účinný transfer jeho bojovníků do Sýrie, a oslabuje moc tureckých, potažmo syrských Kurdů, kteří s úspěchy bojují právě proti Daeš.


Erdoganova politická platforma Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) vyhrála nedávné volby v Turecku díky šíření strachu, jenž byl posílen bombovými útoky v Ankaře, které tak efektivně zabránily opozici v pořádání veřejných manifestací a volební kampaně. Není žádným tajemstvím, že turecký prezident usiluje o nastolení prezidentského systému ve své zemi a o eliminaci legitimních nároků tamních Kurdů na sebeurčení. Erdogan se dále zaměřuje na důslednější potírání disentu mezi novináři, intelektuály, spisovateli atd. To samo o sobě představuje znepokojující trend, ačkoliv turecké angažmá v syrském konfliktu považuji za mnohem nebezpečnější záležitost.

Jestliže Turecko dlouhá léta vědomě přispívalo k vytváření chaosu v sousední Sýrii přímou vojenskou a finanční podporou pro káidisty, nyní předstírá boj proti Daeš, přičemž jeho primárním cílem jsou turečtí Kurdové (nejen postmarxistická Strana kurdských pracujících (PKK), ale především liberální Lidová demokratické strana (HDP) mající zhruba desetiprocentní zastoupení v tureckém parlamentu).

Turecko, stejně jako Západ, nelibě nese ruské vojenské angažmá v syrském konfliktu, a to z prostého důvodu. Asadův režim, který se Ankara s pomocí arabských monarchií v čele se Saúdskou Arábií snažila vykrvácet pomocí džihádistů, byl totiž u konce s dechem. Nyní se mu s asistencí Moskvy, Teheránu a libanonského Hizballáhu podařilo nabýt na síle a takříkajíc se vrátit do hry. Sestřel ruského letounu Tureckem se na první pohled může zdát jako akt šílenství, nicméně na pohled druhý může představovat vysoce riskantní gesto, jak vyprovokovat Rusko k přímé konfrontaci se Západem v čele se Spojenými státy. To se Erdoganovi snad nepodaří – i přesto, že slibná jednání o ukončení syrského konfliktu zahájená ve Vídni, kam byl poprvé pozván vlivný regionální hráč – Írán, opět narazila na Obamovu mantru o tom, že Asad musí jít z kola ven.

V případě Turecka nehovoříme o Putinovi, Asadovi, Castrovi či Lukašenkovi, na jejichž politiku máme jako Západ pramalý vliv, ale o klíčovém spojenci Západu a dlouholetém členovi NATO usilujícím o vstup do Evropské unie. Proto je naší povinnosti k němu přistupovat kritičtěji než k našim oficiálním nepřátelům – již jen proto, že máme k dispozici páky, jak destruktivní počiny Ankary regulovat.

Sýrie
Vytisknout

Obsah vydání | Středa 25.11. 2015