Fakta agrese – aneb pár ukrajinských námětů

11. 2. 2015 / Miloš Dokulil

Máme asi pořád ještě brát za bernou minci nejen Putinova nebo Hollandeova slova, že „to“ zatím válka není. Že nynějším představitelům Ruska jeho současné postavení ve světě nevyhovuje (a „nikdy vyhovovat nebude“!), je dobře známo. Rusko je ovšem mj. stálým členem Rady bezpečnosti OSN (s právem veta). Takže zde závažně až příliš mnoho toho skřípe, aniž je ve výhledu všeobecně uspokojující řešení. (Stěží je lze očekávat tuto středu v Minsku. Není-li pro Rusko dosavadní situace ve světě přijatelná, i latentně prodlužovaná krize může být pro ruské činitele příhodnější než ukrajinský mír, dokonce podle „západního návrhu“ zajišťovaný bezpečnostními zónami z obou stran rusko-ukrajinské hranice.)

Ve sporu kolem dalšího státoprávního osudu toho území na východě Ukrajiny, o něž se vede otevřený boj vojenskými prostředky již málem rok, na obou stranách konfliktu je nepřeslechnutelné přinejmenším verbálně projevené přání, aby „druhá strana“ nepoužívala těžkou válečnou techniku. Silně je ten hlas slyšet z Moskvy. Ještě možná naléhavěji zní z úst některých významných evropských státníků, kteří chtějí v tom konfliktu prostředkovat klid zbraní. Z Prahy zaznělo, že případnými dalšími zbraněmi nelze dosáhnout žádoucího řešení citlivé situace, kdy stále teče krev a jsou ničeny i materiální hodnoty. Zatím neukazujme prstem, kdo celý – mezinárodně inscenovaný – problém s největší pravděpodobností vyvolal. A kdo zahájil válečný střet. A kdo se automaticky dostal do postavení bránící se strany, která si nemůže vybírat. Ani ve vlastní obraně, ani v případném jejím ukončení. Vždyť první, kdo by měl najít cestu vstříc směrem k ukončení ozbrojeného konfliktu, by měl být – pod tlakem mezinárodních sil – přece útočník. Ať již byly motivy k ozbrojenému boji jakkoliv závažné. Snad (aspoň v Evropě?) už dozrálo klima k mírovému řešení jakkoliv závažných politických či dalších problémů. Přece nežijeme ještě stále ve feudálních představách a poměrech. Pokud kvůli potenciálně územně prezentovaným požadavkům umírají lidé, jde tu o účet, který později nelze ničím adekvátně kompenzovat.

Ještě před koncem právě uplynulého týdne v jedné televizní večerní diskusi (ČT24) stála proti sobě v té „ukrajinské“ problematice dvě stanoviska. V tom jednom bylo paušálně zdůrazněno, že je nejdřív nezbytné dosáhnout klidu zbraní a předběžně aspoň nezvyšovat ozbrojenou přítomnost v tom konfliktu. Mluvčí na druhé straně stolu přitom kupodivu podtrhoval nutnost přibrzdit jeho případnou eskalaci urgentně a bezpodmínečně jen na adrese vládních ukrajinských ozbrojených sil. (Dokonce několikrát na adresu Kyjeva a jeho aktivit užil jako přívlastku výrazu „fašismus“. Šlo o českého politika, dokonce člena Poslanecké sněmovny. Teď je zřejmě důležitější, CO kdo v dané souvislosti řekl, nikoli, KDO to takto formuloval.)

***

Nyní neřešíme, že hranice Ukrajiny vznikly po první světové válce v rámci formálně ustaveného federálního soustátí později ustaveného Sovětského svazu („SSSR“). Ani nebudeme rozebírat, že Ukrajince považovali Velkorusové nejednou jen za jakési „Malorusy“. Pouze jako ilustraci představ o územní příslušnosti za sovětských časů si bez komentáře připomeňme, že před půl stoletím byl překvapivě k Ukrajinské SSR připojen Krym (za N. S. Chruščova). A že východní část nynější Ukrajiny je obydlena převážně Rusy a jen v menší míře Ukrajinci. Přitom počátek historické státnosti obou těchto národů vytyčila tzv. Kyjevská Rus.

Ještě během toho času, když byl prezidentem Ukrajiny Janukovič (s prokazatelnými sympatiemi kromě k ruskému jazyku také přímo k Rusku), nebylo kupodivu vůbec nic známo o tom, že by snad na východních teritoriích Ukrajiny měli nějaké latentní, a tím méně akutní jazykové či přímo dokonce politicky artikulované problémy tamní rodilí Rusové. Pokud problémy těchto Rusů byly takto nakonec formulovány, jde o zcela novou agendu, která ještě není stará ani celý jeden rok. Civilisté zpravidla nemají okamžitě k dispozici žádné zbraně, pokud by se případně chtěli rozhodnout k násilnému řešení svých problémů. Kupodivu, když loni nakonec došlo na východě Ukrajiny k prvním vážným nepokojům, ti, kteří takto tlumočili své politické požadavky, měli již různé zbraně. Údajně je v nepřehlédnutelně významném počtu odňali – bezbranní – ukrajinské armádě.

Je ovšem hodno mimořádné pozornosti, že mezi povstalci bylo možné od samého počátku ozbrojených střetů prezentovat nemálo lidí v uniformách (ale přitom bez identifikačních znaků). Kde se mezi civilisty vzaly ty stejnokroje? Až s odstupem času se začalo z ruské strany společných hranic připouštět, že snad jde zčásti o jakési zvláštní „dobrovolníky na dovolené“. Nevím, zda takové sdělení lze vůbec brát vážně jako informaci, zvláště když to neodpovídalo a neodpovídá žádným běžným zvyklostem v žádné armádě; zvláště když postiženým je sousední stát, s nímž přece Rusko oficiálně nebylo a není ve válečném stavu! Do jaké míry měli a mají tito dočasní „dobrovolníci“ také ruskou výzbroj, nemá asi smysl zvažovat. Zvláště když odpovídající část společného hraničního prostoru ukrajinská vláda nekontroluje. Co všechno se dostává z Ruska na východní ukrajinské území v rámci již 13. pokračování „humanitární pomoci“, může být ovšem předmětem dohadů. Včetně všeho toho, co a jak představují nyní povstalecké jednotky na východě Ukrajiny vojensky. (Mj. nebyl přece zázrak, když ještě poměrně nedávno hrozilo povstalcům, že vládní ukrajinské jednotky rozštěpí povstalecké území na dvě části. Poměrně brzy nato povstalci zahájili velmi úspěšnou protiofenzivu. A nyní vtahují do boje zcela nové oblasti zájmu, který lze prezentovat jako přímo teritoriálně ruský; ve zjevném navázání na předchozí ruskou anexi Krymu.)

A mělo by se rovněž nejen hovořit o tom, že dochází v Evropě „na otevřené scéně“ k vojenským akcím, které nemohou mít anonymního a čistě občanského původce. Není možná třeba mnoho fantazie k tomu, aby kdokoliv soudně uvažující pro sebe věděl, že to, co se děje již déle jak tři čtvrti roku na východě Ukrajiny, je pouze pokračováním toho plánu, který měl svůj efektní počátek v anexi Krymu (ať již jeho původnějšími osadníky byli ještě před druhou světovou válkou Krymští Tataři; za té války Stalinem násilně přesídlení na Sibiř). Krym zatím nemá přijatelné pozemní spojení s nyní „mateřským Ruskem“. Asi bychom se měli podívat na mapu, jak zatím vypadají jihovýchodní hranice současné Ukrajiny...

***

Samozřejmě že by mohli mít Rusové žijící na východě Ukrajiny více správních pravomocí. Jistě by měla mít Ukrajina jako stát také více záruk proti korupci. Právě východ Ukrajiny je – kupodivu – nejméně rozvinutou oblastí státu, i když tam má svůj kdysi proslulý (a kupodivu zanedbaný) průmysl. Případná změna státních hranic na tom nyní kritickém území by snad řešila jen problémy související s předešlou anexí Krymu. Neřešila by okamžitě nikterak sociální postavení obyvatel na daném území. To ani v tom případě, kdyby to území zůstalo právně ukrajinským. Už jenom uvést celé to zpustošené území opět do „obyvatelného“ stavu!

A opravdu: zkusme skutečně nezapomínat na to, kdo asi a proč měl snahu vyvolat neklid na pohraničním území poblíž Krymu na té druhé straně nově vytyčených hranic... (Že by to byli údajní „fašisté“ v Kyjevě?) Jako kdyby nebyla obloha této planety po 24 hodin denně v hledáčku různých špionážně nastavených družic! (Anebo věříme jen těm, kdo si nás jaksi zavázali už dříve jinak? Že máme možná nastaveny své interpretační filtry s předběžnou angažovaností na moskevskou znělku? Ne že by nutně byla apriorně a totálně falešná.)

***

Také bychom neměli zapomínat na ten už jaksi „starý“ případ kolem sestřeleného civilního letadla nad východní Ukrajinou, a jak (a odkud) se asi dostala obsluha na místě střelby k vyspělé raketové technice; i když se nemusí v budoucnu přesně určit, kdo asi stiskl spoušť. Místo střelby se zdá být mimo pochybnosti.

Raději tohle se pokusím ilustrovat na jednodušším případě. Už proto, že má svými východisky možná podobné parametry. Takže: Loni v létě se najednou objevila nemálo citlivá zpráva v médiích. V české televizi na té textové dolní přídavné informační stuze hned žlutě, aby to skutečně divák nemohl přehlédnout. Že dopadl dělostřelecký granát z ukrajinského území na půdu Ruska. S jedním následným úmrtím, jedním zraněním a se škodami na majetku. (Ta zpráva se objevila 13. července 2014.) Ruská strana okamžitě varovala před možnými „nezvratnými“ důsledky; pochopitelně na adresu možného pachatele tohoto incidentu. Potud by to vypadalo jako adekvátní reakce, a totálně v pořádku. Šlo přece o zjevný akt agrese z území sousedního státu, dokonce s průkaznými a politováníhodnými ztrátami a škodami, jak lidskými, tak majetkovými. A právo i požadavek na územní suverenitu s sebou nese mj. i povinnost státu nepřipustit ze zahraničí např. žádnou dělostřelbu s cíli, které by postihly vlastní území. Možná to teď vypadá až příliš samozřejmě; to, co jsem zrovna napsal. Jenže to je pouze výchozí argumentační síť pro možné čertovo kopýtko, které se v té síti mohlo či mělo bezděky ocitnout. A kvůli tomu „kopýtku“ jsem to chtěl i připomenout. A nakonec o tom tedy píšu.

Řekněme, že teď uskutečníme „myšlenkový experiment“. Rusko jistě prověřilo původ dopadlého projektilu. A vůbec nelze vyloučit, že mohl být průkazný jeho ukrajinský původ (samozřejmě teď ne územně, odkud zřejmě směřoval ten projektil; nýbrž odkud přímo pocházel svou výrobou a zbrojním nasazením). Lze automaticky potom vinit současnou ukrajinskou vládu z agrese na ruském území? I když to tak na první pohled vypadá, nemusí tomu tak být. Snad jsme nezapomněli, že povstalci proti ukrajinské vládě na východním území Ukrajiny se kromě jiného během svým vojenských operací také zmocnili části výzbroje a bojového materiálu ukrajinské armády. A protože se v té tehdejší bojové situaci povstalecké síly ocitaly vůči vládním jednotkám spíše v defenzivě, a jelikož se v tehdejším mezidobí mohlo dokonce zdát, že Rusko se nečekaně rozhodlo spíše k vyčkávací taktice, než aby přímo znovu dávalo najevo možnou obdobu řešení té napjaté situace kolem tzv. „Doněcké republiky“ metodou, která byla předtím uplatněna na Krymu (vojenskou anexí), mohli třeba zrovna povstalci těmi prostředky, které měli k dispozici, vystřelit jediný granát kamkoliv na ruské území, aby s úspěchem navodili důvodné podezření, že vládní ukrajinské síly – ať už z jakýchkoliv důvodů – se dopustily průkazné agrese na ruském území. Problémem tu nebyl sám zjevný fakt nečekané agrese, ale mnohem naléhavěji (a zodpovědněji!), kdo konkrétně za tou agresí stál (když se k ní nebudou znát ani mluvčí ukrajinské vlády, ani povstalců). To není automaticky dáno její „vizitkou“. Ta mohla být úmyslně doručena zcela jinou rukou, než jaká odpovídá tiráži. Zkusme na to nezapomenout, až se dovíme, z jakého arzenálu pocházela ta střela, co tedy před víc jak půl rokem zabila jednoho muže, zranila jednu ženu, a poničila navíc ruský osobní majetek. I když tu může být – opět pochopitelně – vznesena námitka, že přece ti povstalci na ukrajinském východním území, kteří tam údajně hájí právo tamních ruských občanů na vlastní politickou svébytnost, jako občané přece nevlastnili žádné zbrojní arzenály! (Kdo ovšem potom vysvětlí, jak se dostaly těm povstalcům do rukou nejen ukrajinská, ale i ruská výzbroj a výstroj, o nichž hovoří ukrajinské orgány? Teď se ovšem naléhavě jedná o potenciálně ukrajinské střelivo a o jeho konkrétního střelce, který ten projektil určitě použil. Možná by nemělo být nezbytné spekulovat o tom, že ukrajinská branná moc neměla a nemůže mít žádný přijatelný důvod k eskalaci vztahů s Ruskem?)

A jinak může ovšem mluvit ten, kdo je zrovna aktuálně nějakými vojenskými stře-ty ohrožen, a zase jinak může uvažovat ten, kdo již má na sledovanou záležitost předem vysoukaný názor, k němuž pouze doladí každou další informaci, která se mu dostane. Neboť mnohým lidem (i mezi námi) nezáleží nutně zrovna na faktech, nýbrž jenom na interpretacích odpovídajících jejich už z dřívějška „nějak“ ustáleným (a svérázně „prefabrikovaným“) názorům. Takže „agrese“ ano, ale nálepku dostane jen ta z obou stran, jak to odpovídá okamžité potřebě interpreta; ať již jde o ten náboj na ruské půdě, anebo o rozhodnutí o pravém viníkovi stávající blízkovýchodní krize. Fakta tu nějaká jsou či ještě budou. Číst je budou v mnoha případech oči, jejichž mozky předtím překryly racionalitu emocemi. Anebo politickými zájmy... Takže je těžké jak zachovat střízlivost, tak dospět k objektivitě. (A jakoukoliv „iniciační“ agresi lze záměrně inscenovat odkudkoliv kdykoliv. Dějiny znají takové příklady nejen třeba z obou světových válek. V soukromém životě tomu říkáme „finty“, že?)

***

Takže: Už víme, kde se vzala zničehonic ta převaha povstaleckých zbraní nad tě-mi vládními? Jako kouzlem, viďte? A potom dodržujte nějaké předtím dohodnuté příměří, když potřebujete jako vzbouřenci využít během toho oddychu přisunutých nových zbraní a střeliva k navození výhodnějších podmínek k dalšímu problematickému vyjednávání. (Vždyť půjde o „demarkační linie“, že?) A v době dříve již dohodnutého (ale povstalci nedodržovaného) příměří přece nesmí nikdo nějak dodávat napadeným vládním silám další zbraně či střelivo. To by ovšem byla eskalace konfliktu. Předem těmi posílenými vzbouřenci pro chování druhé strany předvídaná... A můžeme se vrátit na začátek tohoto příspěvku. K vyhlídkám na brzké ukončení „ukrajinského“ (a potom jakoby čistě „interního“) konfliktu. Když v sousedním Rusku jeho vůdčí politikové zatím vědí, že celkové uspořádání v současném světě je nevyhovující?!

Vytisknout