9. 2. 2015 / Petr Tychtl
Ve svém projevu k 70. výročí osvobození Osvětimi citoval český prezident Miloš Zeman Ferdinanda Peroutku. Citoval podle všeho nepřesně, aby došel k závěru, že Peroutka byl - podobně jako jiní intelektuálové - fascinován "naprosto zrůdným učením".
Můžeme se jen domnívat, že tím "zrůdným učením" má být nacistická rasová teorie, i když to přesně v projevu zmíněno není.
Za příčinu fascinace je uvedena frustrace intelektuálů, a za důsledek frustrace je potom poněkud kostrbatě označena "snaha vytěsnění té menšiny, at jakékoli ze společnosti".
Pokud chceme interpretovat logiku úvodního odstavce prezidentského projevu, vychází nám, ze intelektuálové jsou frustrovaní, což je vede k fascinaci zrůdnými teoriemi a snaze vytěsnit menšiny ze společnosti.
Ačkoli to nebylo explicitně řečeno, má se za to, že intelektuálové jsou frustrovaní všichni a vždy, a to je vede ke špatným závěrům. Nevím, zda je možné označit jako hlavní vlastnost intelektualů frustraci, a myslím si, že pokud nečtou podobné prezidentské projevy, frustraci pravděpodobně ohrožení nejsou o nic víc než kdokoli jiný. Naopak je jistě mnoho intelektuálů, kteří vykazují zcela opačné vlastnosti a kteří menšiny a ideu pluralitní společnosti hájí.
Můžeme tedy pouze říci, že někteří intelektuálové frustrovaní jsou a podílejí se na diskriminaci menšin a kritice demokracie jako pluralitního systému.
V této souvislosti jsou důležité tři otázky: Za prvé, zda můžeme Peroutku počítat k těm frustrovaným intelektuálům, za druhé, zda jeho frustrace byla typická jen pro dobu, kdy své údajné články psal, a za třetí, zda vyjadřovala frustraci obecnou a příznačnou pro českou pomnichovskou společnost.
Peroutkova frustrace pramení ze zhroucení První republiky. První republika zanikla do velké míry z vnějších příčin, ale také díky tomu, že byla pouze nacionálně českým projektem v mnohonárodnostním a multikulturním prostředí.
Menšiny - a nejen ty malé, ale také ty, které čítaly miliony - měly v První republice jen marginální místo a byly skutečně "vytěsňovány". Nacionální sebestřednost a úzkoprsost, které byly jednou z důležitých příčin nešťastného konce První republiky, byly v pomnichovském období kvalifikovány jako nejlepší možné řešení tehdejší kritické situace československého státu.
Demokratický ideál se zúžil jen na Čechy a na ty, kteří byli ochotni se asimilovat tak důkladně, že byli od "pravých" Čechů k nerozeznání. Selhání Ferdinanda Peroutky není jen jeho osobním selháním, ale selháním celé české liberální inteligence, které s nešťastnými důsledky pokračovalo i po druhé světové válce. Zdálo by se, že dnes je zcela zřetelné, že šlo o chybnou reakci, kterou není dobré opakovat.
V atmosféře islamofobie, anticiganinsmu a antievropské rétoriky, která v současné české společnosti panuje, to je však daleko od pravdy. Pokud chtěl český prezident prednést kritický projev, mohl se soustředit právě na to.
Mnoho politických bodů by však nezískal, a tak sáhl po lacinější náhražce vyhlašování válečného tažení. Není právě taková silácká reakce znamením frustrace, která znovu povede ke špatným koncům?
Vytisknout23.4. 2015 / Bohumil Kartous
Rusko oslavilo šedesáté druhé narozeniny svého prezidenta Vladimira Putina způsobem, který odpovídá všem oněm pronikavým úspěchům, jež tento muž za patnáct let své vlády svému národu přinesl. Jak dnes věci stojí, nemají Rusové nikoho, koho by ve svém...