Putin a Erdogan: jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet

27. 11. 2015

I jestli má Turecko pravdu, že vstoupila ruská stihačka do jeho vzdušného prostoru, letadlo bylo nad tureckým územím jen po dobu 17 vteřin - a nečinilo žádné nepřátelské kroky vůči Turecku, píše newyorský rusista profesor Mark Galeotti. K narušování výsostného leteckého prostoru, obyčejně v méně napjaté politické situaci, dochází pořád. Běžně by se očekávalo, že budou vystřeleny varovné výstřely a pak dojde k pokusům vetřelce donutit k odletu či k přistání.

Že Turecko ruskou stihačku sestřelilo, a to během 17 vteřin, přičemž turecký prezident Erdoğan zdůrazňuje, že rozkaz dal on sám, naznačuje velmi silně, že Turecko čekalo, až se ruské letadlo přiblíží anebo naruší turecký vzdušný prostor a chystalo se pak vyslat poněkud pyrotechnický signál.

V té souvislosti je pochopitelné, že ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov nazval útok provokací a pastí.

Moskva se chovala pošetile, když dovolila, aby její letadla létala tak blízko turecké hranice, a dvakrát tolik, pokud její piloti vstoupili do tureckého vzdušného prostoru. Avšak reakce Turecka nebyla běžnou praxí.

V roce 2012, když Sýrie sestřelila turecké letadlo, které vstoupilo do tureckého vzdušného prostoru, Erdoğan zuřivě prohlásil, že "krátkodobé narušení hranice nemůže nikdy být záminkou pro útok".

Tehdejší generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen se vyjádřil, že jde "o další příklad toho, jak syrské úřady nedodržují mezinárodní normy". Když totéž nyní udělala Ankara, NATO ji nekritizovalo.

Avšak nikdo nechce, aby tento konflikt escaloval, a v tom smyslu pracují jak Ankara, tak Moskva. NATO si je vědomo, že Turecko je spojenec, ale nezvyšuje napětí. Rusko ví, že i když má v tomto incidentu určitou morální autoritu, pokud vznikne vojenský nátlak, NATO musí podpořit svého nespolehlivého spojence.

Mezi Erdoğanovým Tureckem a Putinovým Ruskem jsou ohromující podobnosti. Zatímco rozhodnutí Ruska vojensky začít zasahovat v Sýrii má zřejmě cynické pozadí, Turecko prosazuje své národní zájmy v Sýrii stejně krutě.

Ankara se často proviňuje tím, že neútoči proti ISIS, ale útočí proti Kurdům (kteří jsou v mnoha ohledech nejefektivnější armádou proti džihádistům), pašuje do Sýrie v tzv. humanitárních konvojích zbraně (totéž dělalo Rusko na Ukrajině) a podporuje organizace, které jsou samy džihádistické.

Turecká vojenská rozvědka MIT je stejně tak cynicky oportunistická jako ruská vojenská rozvědka GRU a Erdoğan je přesně tak chaotický, brutální a ambicíózní jako Putin.

Jak argumentují analytici Fiona Hill and Kemal Kirişci, "osobnosti a politický styl prezidentů Erdoğana a Putina se doplňují, možná jsou dokonce svými zrcadlovými obrazy."

Obě země mají obrovské, tajnůstkářské a brutální výzvědné služby i historii spolupráce s gangstery a s teroristy. Konflikt mezi nimi bude zřejmě nyní přenesen do skryté oblasti.

V Sýrii začnou zřejmě Rusové intenzivněji útočit proti těm organizacím, které chrání Turecko. Letecký úder proti tureckému humanitárnímu konvoji je zřejmě prvním projevem této politiky. Mezitím Turecko bude zřejmě vyzbrojovat a povzbuzovat ty organizace, které jsou nejvíce schopné Rusko zasáhnout bolestně.

Moskva se zřejmě nyní bude snažit omezovat regionální vliv Turecka, především v Ázerbajdžánu, a podporovat problematické protistátní elementy v Turecku, od Kurdů až po zločince.

Je to konflikt, který vyvolala Ankara, a i když je zvládán, aby nepřerostl v něco většího, ten konflikt hned tak nezmizí. Očekávejme v nadcházejících měsících trpké akce.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 27.11. 2015