Výzkum: většina učitelů i žáků má zkušenost se šikanou

13. 1. 2015 / Bohumil Kartous

Předmětem vašeho výzkumného projektu byla agrese mezi žáky 7. – 9. tříd. Měli jste nějaké indicie k tomu, že se tento fenomén nějak mění? Nějakou hypotézu? A potvrdila se, či nikoliv?

Ano. V době, kdy jsme promýšleli podání žádosti o grant, objevovaly se v mediích opakovaně zprávy o násilí ve školách, prohlášení učitelů o jejich obavách ve škole atp. Také jsme se seznámili s průzkumem, který dělala Česká školní inspekce. Samozřejmě jsme neměli žádná data, která by sama o sobě naznačovala, že agresivity ve školách přibývá. Nicméně, téma se nám zdálo jako nejen aktuální, ale také zajímavé z hlediska výzkumu. Vlastní výzkumný projekt byl postavený jako explorační, nešlo tedy o to, potvrdit či vyvrátit již existující předpoklad, ale popsat výskyt různých forem agresivního chování, jak je prezentují sami žáci, a jak o nich vypovídají učitelé. Chtěli jsme také více objasnit souvislosti agresivního chování žáků a to, jak agresivní chování zasahuje do pedagogické praxe učitele. Poznatky jsme kromě popisné zprávy, kterou jste obdrželi, shrnuli ve dvou článcích. Je zajímavé, že to, co vypovídali žáci, se do značné míry kryje s tím, jak vnímali projevy agresivního chování ve škole učitelé. Myslím, že za pozornost stojí i názory učitelů na to, jak by se měly projevy agresivního chování řešit.

Zpovídali jste přes tisíc učitelů. Rozlišovali jste mezi učiteli také to, zda vykonávali práci výchovného poradce či poradkyně? Právě oni se častěji dostávají k případům, v nichž může agresivita hrát významnou průvodní roli…

Výzkum byl zcela anonymní. Měli jsme údaje školy, ale nechtěli jsme, aby kdokoli se cítil svazován třeba tím, že sdělí konkrétní funkci ve škole. Samozřejmě jsme zjišťovali více informací o učitelích, které jsme pak využili v analýzách (pohlaví, věk, délka pedagogické praxe, třídnictví apod.). Důležité bylo, že z každé školy jsme vybrali náhodně jednu třídu a pokud jde o učitele, za každou školu mohlo vyplnit dotazník 10 učitelů, což skutečně většina škol také využila.

Učitelé dle vašeho zjištění většinově uvádějí, že se míra agresivity v průběhu let zvyšuje. Je to ale způsobeno tím, že si to myslí učitelky, kterých bylo ve výzkumném vzorku přes 80 %, učitelé považují úroveň agresivity na zhruba stejné úrovni. Není tato výpověď zatížena subjektivním vnímáním a řekněme vyšší mírou psychické „únavy“ žen – učitelek z jejich náročné práce? Případně není to způsobeno tím, že se v čase mění způsoby projevu agresivity, její verbalizace, přibývají nové formy, jako je třeba kyberšikana?

Ano, máte pravdu. Ukázalo se však, že se učitelé setkávají s agresivitou v různém rozsahu. Přesněji, někteří udávají, že jsou vystaveni agresivnímu chování častěji než jiní. To patrně není dáno jen únavou, ale také tím, že sami žáci regulují své chování podle osoby učitele. Jinak řečeno, ve stejné škole si žáci u někoho dovolí více než u jiného. Neměli jsme možnost do detailu studovat, s jakými charakteristikami je tento jev spojen, ale ukázalo se, že učitelé, kteří jsou agresivnímu chování vystaveni ve větší míře, se cítí být méně kompetentní agresivní chování žáků zvládat, vnímají toto chování jako problém, který narušuje výuku, a přiklánějí se více k tomu, aby projevy agresivity řešil někdo jiný (třeba školní psycholog), než pedagogové, kteří se jsou vystaveni agresivnímu chování žáků v menší míře. Pokud jde o nové formy, pak jednoznačně souhlasím, že kyberšikana takovou formou je.

Co vůbec vyplynulo z vašeho výzkumu o kyberšikaně? Díky technologiím vznikla dosud netušená možnost, jak ostatní ponižovat. Co je nejčastějším prvkem kyberšikany žáků vůči sobě a vůči učitelům?

Soustředili jsme se především na verbální a fyzickou agresi a vandalismus, jako formu agrese, která se projevuje poškozováním nebo ničením cizí věci, resp. zařízení školy. Pokud jde o kyberšikanu, při koncipování výzkumu jsme ji zařadili spíše jen okrajově, což byla možná chyba. Ukázalo se totiž, že skoro dvě třetiny dotázaných učitelů se s kyberšikanou setkalo (nemusela se týkat jejich osoby) a více než 90 % všech učitelů považuje kyberšikanu za něco, co je ohrožuje. S odstupem času se tomu ani nedivím, protože žáci druhého stupně se již pohybují na internetu a sociálních sítích s velkou jistotou. U kyberšikany je obrovský prostor pro manipulaci s nahrávkami, a tím zesměšnění nebo urážení druhé osoby. Strach z kyberšikany vyplývá z omezené možnosti bránit se napadení.

Nejčastější formou agresivity ve školách jsou slovní útoky a jsou velmi časté. Více než polovina učitelů uvádí každodenní výskytu verbálních útoků, u žáků je drtivá většina. Není to ale do značné míry přirozený projev, k němuž dochází tehdy, vytvoříme-li uměle dětskou „tlupu“, jak tomu dochází právě ve školách? Nesouvisí to poněkud s vymezováním si pozic ve skupině?

Ano, je to tak. Hodně záleží ovšem na míře. Poznatky, které jsme získali, nasvědčují tomu, že děti často nejsou v rodinách vychovávány tak, aby cítily, kde jsou hranice. Právě nejasné vymezení hranic vede k tomu, co pak učitelé vnímají jako nárůst projevů hrubosti a násilí.

Překvapivě vysoké procento dětí, zhruba tři čtvrtiny, se setkává s fyzickou agresí. Zopakuju otázku, není to v situaci poněkud „násilného“ vytváření školních tříd coby sociálních skupin nevyhnutelný jev? Dá se vůbec eliminovat?

Je jasné, že dospívající si vytvářejí vlastní identitu a na cestě k dospělosti se snaží, a často se i musí, prosazovat ve skupině. Že to prosazení se je někdy spojeno s projevy agresivního chování je také přirozené a pochopitelné. Tím, že konstatujeme, že většina dětí se setkává s fyzickou agresí ve věku dospívání, nechceme říci, že to vše je za hranicí normy. V článku pro časopis Československá Psychologie jsme se snažili určit právě to, co označujeme jako věcně významný výskyt agresivního chování. Věcně významný nebo lépe řečeno vysoce agresivní chování jsme zjistili u 9% chlapců a 4 % děvčat. S největší pravděpodobností jde o děti, jejichž chování výrazně narušuje jak výuku, tak vztahy mezi spolužáky. U části dětí je jistě obtížné agresivní chování zcela eliminovat. Možné to však je. Podmínkou je spolupráce rodičů, dobře nastavená pravidla ve škole a jejich dodržování a alespoň minimální dovednosti na straně učitele. Troufám si říci, že právě rozvoj některých specifických dovedností u učitelů by byl pro klima ve škole důležitější a prospěšnější než různé nahodilé preventivní akce a programy, jejichž efektivita je často nízká.

Z výzkumu vyplývá, že jak agresor, tak oběť jsou velmi často děti se společnými rysy. Cítí se osaměle, škola je nebaví, doma jsou častěji fyzicky trestány. Dá se tedy říct, že se jedná o děti, které jsou už od útlého věku na sociální periferii? A je v silách školy jim pomoci? Pětina dětí obětí systematické šikany, pětina dětí v roli agresora. To zní dost hrozivě. Jakoby škola takový typ chování přímo podporovala…

I v jiných studiích se objevuje nápadná shoda kontextových faktorů mezi agresorem a obětí. Právě v současné době provádíme hlubší analýzy souvislostí agresivního chování a šikany. Poměrně často vidíme situaci, kdy jedinec, který je obětí šikany, je současně také tím, kdo jindy šikanuje někoho jiného. Škola může a musí usilovat o eliminaci šikany. Nikdy se to nemůže povést zcela, ale jde o to, aby pokud možno byly eliminovány takové případy, kdy někdo skutečně v důsledku šikany psychicky trpí. Rád bych zde také řekl, že by očekávání vůči škole a pedagogům měla být realistická. Zásadní vliv na formování dítěte má jejich rodina. Pokud je něco nedobrého z rodiny, má učitel jenom omezený prostor na to, aby to korigoval.

Učitelé by při řešení agresivity a šikany přivítali spoluúčast odborníka, nejčastěji psychologa. Ve Velké Británii je ale běžný jiný postup – pokud se učitelé s takovým projevem setkají, jednají jako tým a agresor se tak náhle ocitne ve velmi těžké pozici než když má učitel, často žel zcela nevybavený, takovou situaci řešit sám. To mi osobně připadá jako nejefektivnější řešení…

Plně s vámi souhlasím. Určitě se vše daří lépe, když škola má jasná pravidla, která se dodržují, když učitelé mají dobré sociální kompetence, a když při řešení problému „táhnou za jeden provaz“. Pokud jsou i rodiče ochotní akceptovat řešení školy a spolupracují, je to ještě lepší.

Články v odborných časopisech:

CSÉMY, Ladislav — STAROSTOVÁ, Olga — HRACHOVINOVÁ, Tamara — ČÁP, Petr. Agresivní chování ve škole, jak je vnímají pedagogové. Psychologie pro praxi, 2013, roč. 48, č. 3-4, s. 79-88. ISSN: 1803-8670.

CSÉMY, Ladislav — HRACHOVINOVÁ, Tamara — ČÁP, Petr — STAROSTOVÁ, Olga. Agresivní chování dospívajících: prevalence a analýza vlivu faktorů z oblasti rodiny, vrstevnických vztahů a školy. Československá psychologie, 2014, roč. 58, č. 3, s. 242-253. ISSN: 0009-062X

Vytisknout