Rozumnější domluva než křížová výprava

12. 1. 2015 / Ivan Jordák

K uvedené věci se mi, pro její tragiku od počátku, nechtělo vůbec vyjadřovat. Ale když jsem slyšel, viděl nebo četl některé názory, mohu-li to tak říci, vyprovokovalo mě toto až někde běsnění, k napsání níže uvedených vět. Viděl jsem i několik údajně těch tzv. satirických obrázků, a osobně je za satirické nepovažuji, spíš za odpuzující a urážlivé.

Ovšem tím rozhodně neschvaluji násilnou reakci proti tvůrcům této "satiry". Pokud je mi známo, tak Ústava Francouzské republiky v čl. 2, titulu I. o svrchovanosti zaručuje rovnost všem občanům bez rozdílu původu, rasy nebo náboženství a uznává všechna vyznání. Tím je zaručena i ochrana náboženství, a pokud se zmíněným pachatelům nelíbily obrázky uvedeného časopisu, měli jej žalovat s návrhem na omluvu a zastavení této činnosti. Protože konali tak, jak konali, jednalo se o vraždy, dokonce v případě rukojmí o vraždy lidí, kteří byli i z pochybného hlediska pachatelů o vině, absolutně nevinní.

Mám za to, že redakce časopisu měla více vážit, co vydává, a zda je jejich vyjádření v souladu s Ústavou vlastní země. Svoboda slova není jistě bezbřehá a vždy, pokud je jednostranná, budí podezření. Pachatelé se měli bránit soudní žalobou, takto se stali bez diskuze, jen vrahy.

Více mě však zarážejí reakce jak občanů, tak médií, ale bohužel i politiků. A to nejen v této věci, ale už řadu let. Z jedné strany se ozývají slova o ďaurech, nevěřících a nezbytnosti džihádu pod praporem proroka. Z druhé strany o zaostalých nekulturních lidech, kterým je potřeba pomoci, že jim našimi armádami, zejména bombardováním doneseme demokracii. Z jedné strany se tak napadají všichni, co žijí na křesťanském území, z druhé všichni, co žijí na islamistickém území. Vzájemný vztah křesťanů a muslimů připomíná vyjádření sapéra Vodičky ve Švejkovi, "každý Maďar může za to, že je Maďar".

Vzpomínám na dobu tak před šedesáti lety, kdy jsem byl kluk, co se naučil číst, a chtěl poznávat svět kolem. Mezi nejčtenější knihy patřily knihy Aloise Musila o jeho pobytu mezi Araby, kde měl jméno šejch Músa ar Rueili a Karla Maye o příbězích jeho hrdiny jménem Old Shatterhand v USA a Kara ben Nemsí v Arábii. Naučily nás rozlišovat lidi jinak, než nyní se rozdělují na vzdělané a chytré bělochy a hloupé a proradné Indiány a Araby. My jsme tenkrát věděli, již jen z těchto knížek, že jsou dobří, vzdělaní a hodní mezi všemi rasami a národy, stejně jak zlí, hloupí a špatní.

Osobně jsem příliš muslimů nepoznal. Ale ti, které jsem poznal, se až na odmítání vína, alkoholu a vepřového, chovali jak my. Co mi potvrdili i lidé, kteří pracovali v Malé Asii několik let. Srovnáme-li pohádky tisíce a jedné noci s našimi, příliš rozdílů nenajdeme ať v příbězích, nebo jejich hrdinech. Přibližně před tisícem let žil ve Španělsku Rodrigo Díaz de Vívar, Araby nazývaný el Cid a Španěly Campeador, co má v obou jazycích význam bojovník, bohatýr, neporažený. Mohl by nám být příkladem, když bojoval v čele Arabů a Španělů proti vojsku Almorávidů, kteří se považovali za strážce islámu a byli nesmiřitelnou islámskou sektou. Ale obdobně vedl boj proti králi Aragonie spolu s Maury a Kastilci. Nerozlišoval lidi podle náboženského vyznání, byl tolerantní ke každému. Tak je asi nejvyšší čas, abychom s tím začali i my.

Občas přichází mail nebo je někde uveden článek s tzv. súrou z koránu, kde je zřejmá snaha ukázat militantnost islámu. Obstaral jsem si tedy korán v překladu Ivana Hrbka, a nestačil se divit, jak si řada lidí v nějaké zavilé zášti dokáže vymýšlet.

Pamatuji se na řeči o Iráku, Afghánistánu, než tam vtrhla vojska tzv. západu. Nic z nich se neprokázalo, a i přínos demokracie byl nulový. Nyní s hanbou budeme tam odtud odcházet, stejně jak ze Středomoří, kde se vyvolaly zcela protismyslné revoluce. Vzpomínám na dobu před čtyřiceti lety, jak vypadal Irán, nevím, komu a proč vadil šách, a udělala se tam revoluce a s jakým výsledkem. Stejně Afghánistán. Kolik se už tam vystřídalo neúspěšných armád v dějinách. Vzpomínám na tehdejší pořad v ČT, kde bylo několik novinářů, politiků a jeden orientalista. Až na něj, nás všichni ostatní přesvědčovali, že je nejvyšší čas přinést do této země demokracii a západní kulturu. Mluvili o lidech, kteří se toho nemohou dočkat, a skoro prosí, aby tam západní armády udělaly pořádek. Orientalista vzpomněl jednak jak dopadly Anglie a SSSR. Snažil se vysvětlit tamější způsob života, a reakci na vojenskou akci. Byl přítomnými zesměšňován, a dnes snad i oni pochopili, že vše dopadlo, jak tehdy on předpověděl. Bohužel někteří vojáci USA se tam chovali tak, jak se chovali, a i když byli odsouzeni americkým soudem, způsobili tolik zla a vyhloubili takový příkop, že se bude jen velmi těžko překonávat.

Byly to prakticky pouze křížové výpravy, se vznešenými důvody ospravedlňujícími vpády do suverénních států vyslovovaných nahlas, ale skutečné důvody byly asi jiné. Vzpomeňme jen film "Soukromá válka pana Wilsona". Napadá nás pak ropa, nerostné bohatství, strategická poloha a další.

Možná by bylo lepší než nechávat vzájemný styk na tajných službách, armádách, fašistech a teroristech, nebo na jiné plivajících nenávistnících, zkusit všechny tyto skupiny pominout a domlouvat se lidé s lidmi mezi sebou. Mělo se už začít v nedělním průvodu v Paříži a pak při každé možné příležitosti. A nezapomenout, že domluva je kompromis, a tedy každý musí udělat aspoň malý krůček vstříc.

Vytisknout