Euroatlantickou civilizaci pohlcuje syndrom nadřazenosti

13. 1. 2015 / Bohumil Kartous

Před pár dny jsem psal do jedné české redakce, kde sem tam publikuju, zda by neměli zájem o jedno téma týkající se vzdělávání. Odpovědi mi byla úsečná věta o tom, že teď mají skutečně úplně jiné myšlenky. Naznačovala, že jsem se asi zbláznil, nebo jsem byl pravděpodobně někde mimo civilizaci, když netuším, co se děje. Ano, chápu, je to událost a média se cítí o to víc zainteresována, když byl útok mířen do jejich řad. Tak je to mimochodem vždy, když je obětí novinář a teroristé to vědí. Stroupek na oděrce proto nejčastěji praská v tomto místě.

Šéfredaktor Britských listů minulý týden trpce poznamenal, že si jednou za uherský rok vezme dovolenou a dojde na druhé 11. září. Ano, má pravdu. Nebylo to tak efektní, mrtvých setina, okamžitá alergická reakce imunitního systému podobná. Jen ten afylaktický šok nebude trvat tak dlouho. Ten z 11. září 2001 byl devastující. Vyvolal dvě války a způsobil další geopolitické otřesy, které vedly k řadě vnitřních konfliktů. Irák a Afghánistán jsou po alergické reakci západu v totálním rozkladu a rozkládá se celá Sykes - Picotova mapa. Běsnění v Sýrii nebere konce, na nikým nekontrolovaných územích Sýrie a Iráku se nyní rozkládá Islámský stát. Všude tam umírají denně desítky, možná stovky lidí, zejména civilistů, ať už následkem teroru, nebo příčinou kolaterálních faktorů války.

Na Vánoce přinesly Britské listy, pravděpodobně jako jediný deník v ČR, odkaz na děsivou skutečnost dnešní Sýrie. Děsivou o to víc, že zodpovědné to nezajímá. Vyvraždění 2000 lidí v Nigérii nikoho taky nezajímá. To vše jsou, a teď to bude mnohým znít velmi cynicky, mnohem podstatnější zločiny proti lidskosti než útoky na Charlie Hebdo. Přesto nevyvolávají milionové demonstrace solidarity a nikdo zde za mrtvé netruchlí. České deníky, jistě v dobrém posedlé událostmi ve Francii, fotografiemi z Nigérie nikdy nepokryjí titulní stranu, jak učinily záběry na shromáždění v Paříži.

Když si Noam Chomsky dovolil upozornit na fakt , že český disent zdaleka netrpěl tolik jako disent v Latinské Americe, byl za to místní mravní policií pranýřován, jakoby se dopustil svatokrádeže. Taky se jí dopustil. Sáhl na něco, co je v určitých kruzích považováno za tabuizovanou svátost oběti. Ano, je důležité demonstrovat, že nenecháme zvítězit teror nad svobodou vyjádření. Ale demonstrujme to každý den běžným jednáním, ať už tím, že tuto svobodu naplňujeme, nebo tím, že respektujeme její všeobecné právo, byť nesouhlasíme s jejími projevy. Je mi nevolno z toho, že se jako alergický otok začne šířit heslo „je suis Charlie“, aniž by se většina lidí vůbec zamyslela nad tím, proč vlastně svobodu slova a co to znamená.

A hlavně, při každé takové příležitosti je třeba nahlas připomínat, že i jinde na světě se dějí zločiny pošlapávající lidskost, a třeba v mnohem děsivějším rozsahu. Jinak nás naše nadřazenost pohltí a až na to dojde, nikdo s námi nebude mít slitování.

Vytisknout