4. 11. 2014 / Eva Hahnová
K objasnění údajů v článku Češi na Versailleské konferenci tvrdili, že Němců je v Čechách jen "800 000", ve skutečnosti jich byly 3 miliony
Titul zmíněného článku je popletenou verzí popletených údajů z knihy, na kterou se autor odvolává (Mary Heimann: Czechoslovakia: The State that Failed, Yale University Press, 2009). Její autorka se zmiňuje kriticky o pařížských mírových jednáních o Československu mj. těmito slovy: "Nekonala se ani diskuse o tom, že by možná bylo zapotřebí ochraňovat německy mluvící menšinu (rakouské statistiky ji odhadovaly na dva a půl miliony osob, československá delegace na "přibližně 800 000".)" V BL byl z tohoto výroku vytvořen titulek obviňující Čechy z tvrzení, že v Čechách bylo 800 000 Němců, zatímco jich prý byly tři miliony.
Ve skutečnosti byly v dotyčném, narychlo sepsaném československém propagačním Mémoire No. 3 citovány následující úřední rakouské statistické údaje o počtu Němců z roku 1910 v Čechách (2 467 724), na Moravě (719 435) a ve Slezsku (325 523). Podobně jako bývaly národnostní statistiky vždy a všude předmětem sporů mezi různě konstruovanými údaji, bylo zde obsáhle vyloženo, proč prý šlo o údaje přehnaně vysoké. Ohledně Čech bylo tvrzeno, že uměle navýšený údaj o počtu 2 467 724 Němců v Čechách odpovídá ve skutečnosti asi o 800 000 až jeden milion nižšímu počtu.i Jak upozornila již v roce 1938 britská historička Elizabeth Wiskemann, spory o statistické údaje byly na pařížských jednáních všeobecně známým problémem, takže není ani divu, že rakouská delegace zmíněné údaje stararokouského sčítání obyvatelstva zase naopak navyšovala na čtyři miliony sudetských Němců; jak se později ukázalo, byla prý pravda někde uprostřed. Wiskemannová navíc upozornila i na skutečnost, že britská a americká delegace bývaly sice rakouskými, německými, sudetoněmeckými a maďarskými autory prezentovány jako "helplessly ignorant about Central Europe" a proto jako oběti, které "blindly accepted propaganda such as that of Mémoires", ale že ve skutečnosti pracovaly uvážlivě s vlastními podklady.ii
Legenda o tom, že Československo bylo vyšvindlovaným státem, se opírala nejen o údajné statistické oklamání spojeneckých velmocí, nýbrž i o údajný slib, že se stát stane 'druhým Švýcarskem`. U její kolébky stála série článků pražského deníku Bohemia z roku 1920 odhalující do té doby údajně neznámý podvod a zakončená slovy: "Dnes uveřejňujeme poslední část onoho 'Memoire 3`, které bylo předloženo pařížské konferenci a podle kterého byla německá území Sudetských zemí přičleněna k Československé republice."iii Tehdy se stalo jedno z propagačních memorand československých zástupců na pařížské mírové konferenci srdcem nového druhu propagandy. Podle nejnovější studie historika Michaela Havlina šlo o fakticky bezvýznamný text, proměněný v očích německé veřejnosti v jakýsi státoprávně nejdůležitější dokument, na němž prý spočívala existence ČSR.iv Jak autor pečlivě doložil, bývají navíc zaměňovány dva různé texty.v Dějiny legendy o tom, že by Československa nebylo, kdyby byl Beneš neobelhal svět, můžeme však studovat i jako příklad ojediněle úspěšného propagandistického projektu.
Již v deníku Bohemia z 22. října 1920 nalezneme přímo prorocká slova autora a dlouholetého poslance Národního shromáždění Bruno Kafky (1881-1931):
"Znalost tohoto memoranda má pro nás úžasnou cenu; toto memorandum ještě nedohrálo svoji roli v dějinách. V době, kdy bylo předloženo, to bylo pro Čechy užitečné memorandum, přineslo jim Německé Čechy. Teď se však stalo naším korunním svědkem, a my slavnostně prohlašujeme, že ho bereme jako naší, i když ne zcela magna chartu, tak ale přeci jako parva chartu našich práv v tomto státě."vi
Za koho přesně Kafka mluvil a co by se konkrétně bylo muselo stát, aby byla jeho očekávání naplněna, nebylo jasné, ale německý mediální svět mu brzy sekundoval podobně jako například časopis sudetoněmeckého mládežnického hnutí Böhmerland pod titulkem "Vyšvindlovaný stát":
"Není to ostuda pro celé lidstvo, že bylo v tak vážných záležitostech, jako je ukončení světové války, tak klukovsky lháno a švindlováno? Není to urážka zástupců velkých kulturních národů, k nimž českoslovenští rádoby velikáni přicházejí s tak darebně ledabylými dokumenty? Není to ostuda, kterou vítězným mocnostem způsobili jejich malí nohsledi, a není to frivolita, zamořující celé mírové smlouvy? Cožpak to odpovídá anglickému charakteru, starému a vypočítavému, ale nikoli nerealistickému a nepoctivému, nést spoluzodpovědnost za takovouto komedii těch Beneschů a Kramarschů, kterou by byly velmoci, kdyby to byly bývaly tušily, jistě co nejrozhodněji odmítly?"vii
Zanedlouho se stal obraz vyšvindlovaného státu obligátním koloritem veškeré antičeskoslovenské agitace. "Tento český stát začal jednou jedinou lží," halekal Hitler 26. září 1938: "Otec této lži se jmenoval Benesch. [...] Když pan Benesch tehdy tento stát vylhal dohromady, tak slavnostně přislíbil, že ho rozdělí podle švýcarského systému do kantonů," tvrdil Hitler a stylizoval se do role znalce skrytých Benešových cílů: "Pan Benesch byl rozhodnut, Německo pomalu vymýtit!"viii
Nedlouho před tímto Hitlerovým projevem reagoval na legendu o druhém Švýcarsku i Edvard Beneš v sérii anonymně v deníku Prager Presse uveřejněných článků, zapracovaných autorem do připravované knihy o československo-německých vztazích.ix Detailně rozebral jednotlivé argumenty o údajně porušeném slibu, poukázal za mezinárodněprávní závaznost smlouvy o ochraně menšin a doporučil svým kritikům přidržovat se jí jako právního podkladu pro jejich stížnosti.x To však prý neznamená, že by se Československo chtělo "odříkat toho, co jeho mírové delegace roku 1919 v Paříži mimo podepsání menšinových smluv napsala a slíbila". Beneš pak objasnil charakter často zmiňovaných výroků, osvětlil odkazy na tehdejší české zmínky o Švýcarsku. Argumentoval, že formulace jako že vytvoříme "jistý druh Švýcarska, berouce, jak se rozumí samo sebou v úvahu zvláštní poměry v Čechách" či že půjde o režim, "který se bude značně přibližovat režimu švýcarskému" neznamenají příslib vytvořit kopii Švýcarska. Česká delegace na mírové konferenci prý neslíbila "ani švýcarskou ústavu, ani referendum nebo plebiscit, ani zřízení kantonální, ani [švýcarský] režim jazykový, krátce nic, co by nebralo v úvahu zvláštní poměry v Čechách, tj. dosavadní vývoj a tradici [u nás], historické předpoklady, nesrovnatelně větší promíšenost obyvatelstva [u nás nežli ve Švýcarsku], hospodářské nutnosti jednotlivých [našich] krajů, nepoměrně větší kulturní rozdílnost jednotlivých krajů nežli ve Švýcarsku atd. atd. Pro lidi dobré vůle rozumí se to vše samo sebou."xi
Hitler neměl jak známo v úmyslu proměnit první republiku ve švýcarský systém kantonů, ale jak pečlivě studoval memorandum s údajným Benešovým slibem či jeho osvětlení v Prager Presse nevíme. Co však víme je skutečnost, že tisková verze Hitlerova právě zmíněného projevu odkazuje v poznámce pod čarou na stejný citát z proslaveného memoranda č. 3, který nalezneme pod titulkem "Slíbené Švýcarsko" i v knize vydané o třicet let později Hitlerovým odpůrcem a dodnes oblíbeným sociálnědemokratickým politikem Wenzelem Jakschem.xii Ani Jaksch si nelámal hlavu významem Benešových slov, nýbrž šířil opět jen dávno tradovanou legendu. Navíc ji obohatil dalším novým obrazem Beneše jako lháře: tentokrát jako strůjce poválečných odsunů německého obyvatelstva z Polska a Československa, který obelhal i za druhé světové války prý nedostatečně informované vlády spojeneckých velmocí.xiii
Nad legendou o Československu jako vyšvindlovaném státě se pozastavovali mnozí autoři z různých úhlů pohledu. Historik Johann Wolfgang Brügel zjistil již před léty, že jde o jednu "z těch historických legend, které neověřeně přebírá jeden autor od druhého, a pak je stále složitější stručně popsat, jak se věci skutečně mají."xiv Na základě analýzy požadavků německých politiků došel kromě toho k závěru, že by se jim švýcarské poměry v ČSR stejně asi ani nelíbily, protože by jim v mnohém směru nenabízely více práv a autonomie, než jim bylo zajištěno, ba naopak.xv Michael Havlin zase osvětlil vznik a historii legendy v kontextu tehdejší mluvy o Švýcarsku a ukázal, jak rozdílné asociace lidé se sloganem 'Švýcarsko` spojovali a jak různé formy národnostního spolužití jím ospravedlňovali. Šlo prostě o slogan instrumentalizovaný v nejrůznějších situacích k nejrůznějším účelům. V první řadě však Havlin vyzdvihl dvě skutečnosti: Jednak že Švýcarsko není rozděleno do kantonů podle etnických kritérií, jak se v oblíbené legendě předpokládá, a za druhé že neslavně proslavené memorandum nebylo mezinárodněprávním dokumentem, ze kterého by vyplývaly závazky, a neobsahovalo formulace, z nichž by vyplýval význam příměru Švýcarsko.
Přesto zapustila legenda o Československu jako vyšvindlovaném státu kořeny i v anglofonním prostředí, jak vidno z příkladu zmíněné knihy Mary Heimannové. Odkaz na Davida Lloyda George je však v této souvislosti chybný. Tento britský státník nezměnil své postoje vůči Československu následkem zklamání nad údajným Masarykovým a Benešovým podvodem, jak se v BL dočítáme. O Čechy se nikdy nezajímal, ale patřil od samého počátku k odpůrcům mírové smlouvy s Německem, kterou podepsal jen proti své vůli pod nátlakem londýnského parlamentu. Proslavil se výroky o údajném ublížení Německu versailleskou smlouvou, které byly obzvláště oblíbeny v německém prostředí. Hold mu v polovině dvacátých let složil dokonce i Adolf Hitler ve svém programovém eposu Mein Kampf. Nejen, že v knize předložil vizi o britsko-německém spojenectví při zavedení záhodného pořádku na evropském kontinentu, ale vyjádřil se i o řečnickém umění Lloyda George s nadšeným obdivem jako o příkladu "psychologického mistrovství v duchovním ovlivňování mas".xvi Bývalý britský premiér Hitlerovi také fandil. V roce 1933 dokonce rozhlašoval, že kdyby se mu prý nedostalo úspěchu, nutně by následoval komunismus.xvii Když v roce 1936 navštívil Lloyd George vůdce v jeho alpské rezidenci, nešetřil komplimenty a po návratu domů učinil co mohl pro povzbuzení Hitlerovy popularity ve Velké Británii. Tisk byl přímo zaplavený informacemi o jeho dojmech z návštěvy: "Německo nechce válku", jen prý "se bojí bolševiků"; nikdy se prý "nesetkal se šťastnějším národem, než jsou Němci, a Hitler je jednou z největších osobností. Starší mu důvěřují; mladí v něm nalezli svůj idol. Jde o uctívání národního hrdiny, který zachránil svoji zemi."xviii Není divu, že se souzvuk spřízněných duší projevoval i ve vztahu k Československu. Když Ribbentrop naříkal na útisk německého obyvatelstva v Československu, Lloyd George mu jen přitakával. Sám prý Benešovi, který se "velmi špatně choval na mírové konferenci" nedůvěřoval "ani když byl blízko, natož na dálku".xix Obdobné citáty z tehdy vzniklých memoirů Lloyda George nelze brát jako důkazy údajných podvodů československých státníků. Spíše šlo o výraz autorova intelektuálního horizontu a dobově podmíněného politického rozpoložení.
O dva roky později se Lloyd George vyslovoval o nacistickém Německu jinak. Tehdy se přidal ke kritikům mnichovské dohody: "Při pomyšlení, co jsme minulý týden způsobili českému národu, nenalezne srdce jakéhokoli myslícího člověka v Anglii klidu a míru," pravil 4. října 1938 a mluvil o tom, jak bylo téma německé menšiny v ČSR politicky zneužito: "Totéž jsme viděli nedávno v Porýní, při anšlusu˙a dnes to tady máme s Československem." Tentokrát propagoval Lloyd George i nový stereotyp o tom, že se "nacistická politika ani trochu nezměnila od dob Fridricha Velikého, ani trochu od dob dobývání Slezska nebo trojrozdělení Polska či od znásilnění historických zemí Šlesvicko-Holštýnska."xx Pomocí citátů někdejšího britského premiéra lze dokazovat lecos, jestliže jich neužíváme uváženě a kriticky.
Orientovat se v minulosti není jednoduší než orientace v současném dění. Otázka, jak se vyvarovat tomu, abychom se nestávali obětí po generace tradovaných legend, si zaslouží větší pozornosti než se jí běžně dostává. Jednoduché recepty nebyly zatím nalezeny, a proto nám nezbývá než obezřetnost a kritický vztah vůči precisnosti a rozmanitosti jakýchkoli historických údajů. Skeptickou nedůvěru si však nesporně zaslouží v první řadě jakékoli apodiktické černo-bílé obrazy minulých dějů, což platí i o Benešově počínání či o vzniku Československa. Legenda o vyšvindlované státu je toho názorným příkladem.
Vytisknout28.5. 2015
Edvard Beneš, velice schopný a pracovitý člověk, stál v čele snah o vytvoření republiky za první světové války a její obnovení za té druhé. Tomáš Garrigue Masaryk: „Bez Beneše bychom republiku neměli“. Neúnavně ji hájil v době před Mnichovem. Jak těž...