4. 11. 2014 / Nikolaj Savický
Dovoluji si zdvořile upozornit, že Edvard Beneš a T.G.M., ani jiní českoslovenští zástupci v roce 1919 na mírové konferenci v Paříži nelhali tak stupidním způsobem, jaký předpokládá Mary Heimann a v jejích šlépějích Jan Čulík. Představa, jakou mají o fungování rakousko-uherského a po něm československého úředního aparátu, o statistických podkladech, které měli v roce 1919 na pařížské mírové konferenci k dispozici diplomaté atd., je poněkud mylná. Fikce o německé menšině v českých zemích, kterou prý "rakouské statistiky (...) odhadovaly na dva a půl miliony osob, československá delegace na 'přibližně 800.000'," je pak prostě nesmyslná bez ohledu na to, co kdo uvádí ve svých pamětech.
Rakousko-uherská monarchie byla relativně civilizovaná. Měla silné a po staletí budované administrativní tradice, k nimž patřila také velmi důkladná práce se statistikou. C. a K. úřady byly zvyklé postupovat na základě přesných údajů, získávaných standardními a v průběhu desetiletí stále zpřesňovanými metodami. Statistické údaje Rakousko-Uherska byly pravidelně publikovány. Byly veřejně k dispozici a jejich základní čísla patřila i v novinářské obci k obecně známým faktům Znali je ovšem nejen čeští a němečtí žurnalisté. Znal je například dobře také Henry Wickham Steed, v letech 1902 až 1913 vídeňský dopisovatel The Times a v době pařížské mírové konference jejich šéfredaktor. Wickham Steed při této konferenci často sloužil jako neformální prostředník a poradce řady státníků včetně Lloyda George. Pokus Čechů manipulovat statistickými údaji o počtu Němců na území Čech a Moravy tak stupidním způsobem by tedy byl snadno předvídatelnou politickou a diplomatickou sebevraždou. Rakouské statistiky nic neodhadovaly, ale poskytovaly přesné údaje, tatáž čísla, jichž ve své argumentaci užívali jak rakouští, tak čeští politici.
Pro pořádek: první moderní sčítání lidu proběhlo na území dnešní České republiky roku 1869; tehdy ještě národnost nebyla zjišťována. Další sčítání lidu za Rakousko-Uherska proběhla v letech 1880, 1890, 1900 a 1910. V těchto letech už byla národnost nepřímo evidována: statistika sice nezjišťovala "národnost", ale registrovala "obcovací jazyk" (Umgangssprache). Získané údaje byly publikovány v takové míře podrobnosti, že umožňovaly sestavit detailní národnostní mapy, které také pařížská mírová konference užívala. Právě na jejich základě rozhodla o uznání historických hranic českých zemí jako hranic západní části budoucího Československa, která se vyčlenila z někdejšího Předlitavska. Hranice dnešní České republiky s výjimkou hranice se Slovenskou republikou byly v roce 1919 řešeny různými smlouvami se dvěma státy, s Německem a s Rakouskem.
Hranice Československa s Německem byla stanovena Versailleskou mírovou smlouvou ze dne 28. června 1919 podle historických hranic Rakousko-Uherska s výjimkou hlučínského okresu, který připadl Československu. Článek 86 Versailleské mírové smlouvy zároveň obsahoval základní právní nástroj na ochranu národnostních menšin v Československu: "Československo svoluje a schvaluje, aby byly pojaty do smlouvy s čelnými mocnostmi spojeneckými a přidruženými předpisy, které tyto mocnosti budou považovati za nutné k ochraně obyvatelů v Československu, kteří se od většiny liší rasou, jazykem nebo náboženstvím." Tato ochrana byla stanovena čistě na národnostním principu, neboť se až na nepatrné výjimky nejednalo o bývalé občany Německa, ale Rakousko-Uherska.
K otázkám hranic předložila československá delegace celkem jedenáct memorand, mezi nimi samostatné memorandum č. III, které neslo přímo název "Němci v Čechách". Toto memorandum pracovalo s rakouskými statistickými údaji z roku 1910 a s jinými ani pracovat nemohlo. Rozhodující však ve skutečnosti nebyla otázka hranic s Německem, ale s Rakouskem.
Vzhledem k tomu, že Rakouská republika jako nástupnický stát vznesla požadavek na všechna předlitavská území obývaná Němci, a přirozeně pracovala s týmiž statistickými údaji, rozhodla na mírové konferenci o československých hranicích s Rakouskem nakonec obecně akceptovaná argumentace, opřená právě o podrobné národnostní mapy: "Otázka hranic historických zemí českých dala se zřejmě řešit jen jedním způsobem. Třebaže zde bylo přes tři miliony Němců namnoze v kompaktním osídlení, nebylo technicky možno toto území osamostatnit, poněvadž tvořilo nesouvislé pásy, z nichž jen jeden (Pošumaví) zeměpisně souvisel s Rakouskem, a množství ostrovů a ostrůvků v českém okolí. Německé Rakousko jako stát, tvořený ze všech území osídlených Němci bývalého Předlitavska, bylo geograficky neuskutečnitelné." (viz Rudolf Procházka, Likvidace války 1919, Orbis, Praha 1935, s. 182). Československo-rakouská hranice byla vyřešena až smlouvou, podepsanou 10. září 1919 v Sain-Germain-en-Laye.
Dodávám, že mírová konference tuto otázku řešila v celkovém kontextu hranic Rakouska, a to v souvislosti s těmito tématy: 1. historické hranice Čech; 2. vymezení hranice s Itálií v Tyrolsku; 3. rozhraničení v Korutanech; 4. příslušnost německé části pohraničního území starých Uher (Burgenland). Představa, že se příslušná odborná komise rozhoduje podle jakéhosi kuloárního výkladu, že v českých zemích žije pouhých 800 tisíc Němců, je -- s prominutím -- nebetyčně pitomá. Účastníci pařížské mírové konference měli k dispozici podrobné demografické i hospodářské údaje a vycházeli z toho, že v Čechách žije 2.478.000 Němců, na Moravě 725.000 Němců a ve Slezsku 254.000 Němců (údaje o sčítání lidu z roku 1910 cituji dle Ročenky Československé republiky 1928, Praha 1928, s. 1 a 2, kde jsou uváděny jako referenční k výsledkům prvního československého sčítání lidu z roku 1921).
Zcela nesmyslná je také představa, že se "nekonala ani diskuse o tom, že by možná bylo zapotřebí ochraňovat německy mluvící menšinu". (http://www.blisty.cz/art/75345.html) Z hlediska podstaty věci je rovněž irelevantní odkaz na Benešovu nótu o režimu národností v Československu z 20. května 1919, která může sloužit nanejvýš pro ilustraci atmosféry, v níž jednání mírové konference probíhala. Podstatné je, že zplnomocnění českoslovenští zástupci podepsali dne 10. září 1910 kromě hlavní smlouvy v Sain-Germain-en-Laye mimo jiné také tzv. Československou minoritní smlouvu, jejíž první článek stanovuje, že všechny závazky v ní stanovené "mají povahu základních zákonů republiky". Šlo o vymahatelný mezinárodní závazek Československé republiky k ochraně národnostních menšin, který se automaticky stal součástí meziválečného československého právního řádu. Dvě citace pro ilustraci:
"Článek 7.
Všichni českoslovenští státní občané jsou si rovni před zákonem a požívají stejných občanských a politických práv bez rozdílu národnosti, řeči nebo náboženství. Zřetel na tyto okolnosti nemůže jim překážeti ve vykonávání politických práv, ani ve veřejné kariéře a v provozování jejich zaměstnání a povolání. Nesmí jim býti uloženo žádné omezení užívání jazyka v soukromém styku, v obchodě ani ve vykonávání bohoslužby, v tisku nebo publikacích a veřejných projevech všeho druhu. Nehledě k ustanovení československého oficielního jazyka musí býti povolena československým státním občanům nečeského jazyka přiměřená práva v užívání jejich řeči, ať ústně nebo písemně, před soudy.
Článek 9.
Československo zajistí v územích, kde sídlí významná část československého obyvatelstva nečeského jazyka, náležitá zřízení pro zajištění vyučování dětem takovýchto československých příslušníků v jejich vlastní řeči, což nepřekáží, aby československá vláda učinila vyučování české řeči povinným. Ve městech a okresech, kde je značná část československých příslušníků minoritního jazyka, mají tyto minority nárok na přiměřený podíl z veřejných prostředků pro své kulturní, náboženské a sociální účely."
Ohledně faktografické hodnoty knihy paní Mary Heimann přikládám odkaz na dvě kvalifikované odborné recenze: ZDE ZDE
K Janem Čulíkem zdůrazněné citaci Davida Lloyda George z roku 1939 si na závěr neodpustím citaci jednoho britského diplomata, který na počátku 20. let minulého století pobýval v Praze a za druhé světové války sehrál významnou roli nejen v britském válečném úsilí, ale mimo jiné také při obnově diplomatických vztahů Velké Británie s československou vládou v exilu. V létě 1939 však Robert Bruce Lockhart žádné oficiální postavení ještě neměl a uchýlil se na čas do ústraní na skotské Vysočině. Sám o tom píše (pietně ponechávám půvabný dobový překlad): "24. srpna, v den svého příjezdu, jsem hledal útočiště v soukromém pokoji Duncana McNivena, majitele hotelu, kde jsem vždycky bydlil. O 15. hodině hlasatel B.B.C. řekl: 'Za několik minut dáme první zprávu o řeči, kterou právě má Mr. Chamberlain v Dolní sněmovně. Bude to velmi brzy. Zatím orchestr B.B.C. bude hrát Serenádu pro osla'."
Vytisknout28.5. 2015
Edvard Beneš, velice schopný a pracovitý člověk, stál v čele snah o vytvoření republiky za první světové války a její obnovení za té druhé. Tomáš Garrigue Masaryk: „Bez Beneše bychom republiku neměli“. Neúnavně ji hájil v době před Mnichovem. Jak těž...