O Češích na versailleské konferenci

4. 11. 2014 / Tomáš Krystlík

Francouzi na mírových jednáních nechtěli připojením pohraničních území českého království s německým obyvatelstvem posílit poražené Německo, a proto je hodlali přiřknout Československu podle Benešem požadované zásady tzv. historických hranic českého království. U jižních hranic Slovenska Beneš argumentoval strategickými vojenskými požadavky - vodními toky, železničními tratěmi - dále požadoval Lužici a několik desítek kilometrů široký koridor dnes rakouským Burgenlandem ke Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Nejpodstatnější ale bylo, že historické hranice, coby hranické českého království, v žádném případě neohraničovaly sídelní území českého národa, přesahovaly ho.

S požadavkem tzv. historických hranic Češi narazili na rozhodný britský, ale i americký odpor. Britové byli proti připojení oblastí obývaných Němci k ČSR - pokládali to za potenciální příčinu budoucí války, u Chebska argumentovali, že historicky coby říšská zástava k zemím svatováclavské koruny nepatří, což byla pravda. Američané chtěli jižní oblasti českých zemí obývané Němci přičlenit k Rakousku, chebský a rumburský okres k Německu, u ostatních německých sídelních území nebyli rozhodnuti. Beneš, nevida jiné východisko, přeformuloval československý požadavek historických hranic na "dočasné (!) zachování historických hranic" českých zemí, který Britové nakonec akceptovali [Petráš]. Přičlenění Lužice k ČSR a vzniku koridoru ke Království SHS mocnosti nevyhověly. Snad se Beneš domníval, že vítězné mocnosti na onu dočasnost historických hranic českých zemí zapomenou, ale pozdější události ukázaly, že tomu tak nebylo. S výjimkou René Petráše dějepisci o faktu Benešem požadované dočasnosti hranic ČSR mlčí.

Ještě dříve, v listopadu 1918, když musel zdůvodnit obsazování pohraničí československým vojskem, použil Beneš obdobnou formulaci, že "hospodářská konsolidace Československa" si vyžádala začlenění německých sídelních oblastí do "provizorních hranic ČSR" (podrobněji níže) [Jaksch 1990, Wiskemann]. Státoprávně patřily české země do podepsání saint-germainské mírové smlouvy s Rakouskem 10. 9. 1919 k Rakousku, právně až do doby, než vstoupila v platnost, tedy do 16. 7. 1920.

Čeští historici vysvětlují historičnost hranic českého státu jejich neměnností po téměř celou dobu existence českého státu, což je záměrně lživé tvrzení. Například: "Hranice zemí Koruny české se až na malé výjimky po tisíc let nezměnily" [Gebhart - Kuklík 2006]. Nezměněné byly teprve od roku 1742, od odstoupení větší části Slezska Prusku.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 4.11. 2014