Mobil v ruce od kolébky po rakev

24. 10. 2014 / Ivo Šebestík

A pak najednou vidíte, že ti samomluvou stižení mají v uších sluchátka a dráty od nich se jim vinou kamsi pod sako. Nejsou to tedy samomluvci, ale lidé ponoření do diskuze přímo peripatetické, praví to žáci Aristotelovi.

Jednou jsem v Antverpách na chodníku potkal Inda. Původně měl obě ruce v kapsách, nemluvil, ale přímo řval. Křičel, naříkal, lkal, plakal, ruce pak náhle vytahoval z kapes a vzpínal k nebesům. Chvíli jsem na něj hleděl, asi jako Pan Brouček na husitu s loučí v ruce a dlouhou dýkou u pasu, jenž odlepil se jako stín od zdiva staropražské ulice. Nerozuměl jsem Indově řeči. Z míry zoufalství, jež vyzařoval jeho monolog, jsem ale usoudil, že hovořil patrně se svou ženou, partnerkou, milou, bývalou milou, obchodním partnerem, bývalým obchodním partnerem, skrývajícím se obchodním partnerem, nebo indickým finančním úřadem. A docela jsem si představil, o čem asi tak mohla býti řeč.

Nebo jiný obrázek. V autobuse městské hromadné dopravy sedí i stojí lidé. Nemluví spolu, ale přesto je ve voze spousta povídání. Jako vosy bzučí to hovor kolem lidských hlav a malých hračiček přitisknutých k uším. Gulliver přišedší ze zemí obrů a trpaslíků by usoudil, že se ocitl v zemi bláznů. Ne tichých, ale naopak hodně výřečných.

Téma mobilních telefonů a urputné komunikace jsem si v plné míře uvědomil, když jsem před několika dny, bylo to večer v bruselském metru, usedl na volné místo čtyřsedadla. Po levé ruce mladý muž držel mobil a hrál na něm hru. Naproti něj dlela jeho partnerka, i ona držela před sebou mobil a hbitými prsty klouzala po jeho povrchu něco hledajíc. Vedle ní seděla paní středního věku, leč chabého zraku, takže s dotykovým mobilem nakládala spíše nosem než prsty. Ovšem i ona důkladně zabrána do komunikace s touto věcičkou.

Podíval jsem se napravo od sebe, přes uličku. I tam bylo čtyřsedadlo plně obsazeno čtyřmi lidmi s mobily v rukou. Osmělil jsem se podívat dopředu. Tam na plošině u dveří stála dvě děvčata a pes. Pes neměl v tlapce mobil, což mě potěšilo. Dodal jsem si odvahy a ohlédl se dozadu. Vzadu za mnou spal jeden muž, vedle něj seděla babička pozorně sledujíc tmu za oknem. Další dva pasažéři nezklamali a telefonovali. Patřili k sobě, ale každý mluvil s někým jiným. Takže k sobě vlastně nepatřili.

Když se mobilní telefony začaly počátkem devadesátých let minulého století šířit Evropou, bývaly zpočátku využívány toliko coby telefonní přístroje, takové jakési zakrnělé vojenské vysílačky bez nutnosti naučit se morseovku. Velikostí připomínaly menší žehličky, člověk si jen jejich přilepením na ucho nezpůsobil popáleniny třetího stupně, což bylo velice sympatické. Záhy se na nich psaly textové zprávy, pak se objevily různé drobné hry na ukrácení dlouhé chvíle, načež jejich konstruktéři a inovátoři (dnes se po zkonstruování něčeho přistupuje ihned k inovaci, která představuje rychlé zahození původního výrobku a nutnost koupit nový, dražší) přišli na to, že z mobilního telefonu možno učinit věčného kamaráda, takové alter ego majitele. A jelikož lidé potřebují to, co potřebují i ostatní, tedy to, co ve skutečnosti vůbec nepotřebují, roztrhl se pytel s dobrými nápady.

A tak současný majitel špičkového mobilního přístroje využívá stažené elektronické navigace, aby se v cizím městě dopravil z nádraží do hotelu, z hotelu do restaurace, z restaurace do parku, z parku na toaletu, z toalety do postele, z postele do snu a ze snu do reality. Tedy, pardon, zpět k telefonu. Jeho vděčný majitel a okouzlený ctitel se též dozví, jaké je právě počasí v Singapuru a Tokiu, což mu ovšem tu a tam zabrání včas utéct před prudkým deštěm, který se ráčil spustit v témže okamžiku právě nad jeho hlavou.

Lidé si při chůzi čtou zprávy, které jim přicházejí na jejich e-mailové adresy, a z nichž je devadesát procent nevyžádaných a vcelku otravných, pět procent nezajímavých a zbytek vyloženě cílí ke zhoršení nálady. Taktéž si tito sebemrskači a masochisté dopřávají potěšení při procházce městem nahlédnout do svého bankovního účtu a zkazit si tak krásné odpoledne. A když už krásné odpoledne přece jenom, na vzdory četbě účtu, vypukne a přejde v neméně krásný večer, pak se muž a žena posadí do kavárny, objednají si sklenku portského, podívají se sobě hluboce do očí, vzdychnou a uchopí do rukou své mobily i začnou komunikovat. Tedy vyřizovat své neodkladné záležitosti.

Vzpomínám na staré dobré mayovky, ve kterých indiánští náčelníci usedali k ohňům, aby v jejich svitu spolu rokovali. Mluvili málo, každý jen pár vět. Ale to, co řekli, mělo váhu. Dnes se mluví - nebo spíše komunikuje všemi technickými prostředky - hodně, ale slova jsou lehčí nežli vánek. Každý člověk vede vlastně tři paralelní životy. Jeden u svého osobního počítače, druhý se sluchátky na uších nebo s maličkou elektronickou krabičkou u ucha (to, pokud se mu nechce tahat notebook všude s sebou) a ten třetí, když zbyde čas, a když je opravdu nejhůř a nejde to jinak, pak život sám o sobě. A vzhledem k tomu, že čas máme všichni vyměřený a označený dvěma body úsečky, z nichž na jednom se usmívá kolébka a na druhém šklebí jiná dřevěná konstrukce, obávám se, že první dva paralelní světy časem stlačí ten třetí do podoby téměř nukleární.

Rozbujelá elektronická komunikace, potřeba mít pořád na uších nebo před očima něco, co nás propojuje s okolím, co nám ukazuje a říká, jak to dělají druzí, co si o tom myslí ostatní, jak se to komu povedlo či nepovedlo a jak je to třeba tedy dělat, aby se to (ne)povedlo zas, že tohle univerzální napojení všech na vše, má za následek přímo děsivou fóbii z ticha a z vlastního prostoru. Ani minuta bez rámusu, bez bzučení světa. Ani minuta ticha pro vlastní myšlenky. Ani minuta ticha pro vlastní duši. Nebo už, ani minuta ticha za vlastní duši?

Vytisknout