Bez Bláznivosti nemůže svět existovat ani okamžik

22. 10. 2014 / Ivo Šebestík

Erasmus Rotterdamský nebyl zdaleka první ani poslední člověk, který si všiml toho, že se lidé drží zvyků, které nemají rozumové opodstatnění, podléhají bludům, které rozum vyvrátí s lehkostí sobě vlastní, neustále opakují dokola chyby svých dějin, aniž by se poučili, nechávají na sebe působit prastaré metody ovládání, aniž by je chtěli prorazit logikou argumentů, naslouchají raději lžím než pravdě. Zkrátka všiml si toho, že lidstvo žije uvnitř konstrukce, v jakémsi skleněném zámku nebo snad slaměné chýši, a neumí nebo nechce nebo se jednoduše bojí z ní ven.

Vedle Erasma to byli Sebastian Brant v Lodi bláznů, Le Sage v Kulhavém ďáblovi, Cervantes v Donu Quijotovi, Swift v Gulliverových cestách, Baltazar Gracián ve svých radách a aforismech, Komenský v Labyrintu, Goethe ve Faustovi a další a další, až k Nietzschemu, Marxovi, Freudovi, Jungovi, Konrádu Lorenzovi. Všichni tito literáti, filozofové a vědci (dokonce i duchovní) si v podstatě všimli téhož, co Erasmus s vtipem a jednoduchostí vložil do úst Bláznivosti, která se tak stala mluvčím jeho poznání a snímala z něj za toto poznání odpovědnost, což bylo v jeho době určitým "bezpečnostním opatřením". Každý z nich naložil s touto zkušeností po svém a rozvedl ji podle toho, nakolik se opovážil přistoupit k propasti a pohlédnout dolů.

Prorazit stěny konstrukce, v níž sídlí lidská společnost organizovaná v zásadě na jednom jediném základním a společném principu, je ve skutečnosti velice nebezpečné. Člověk, který se toho opováží a rozbije konvence - ne své doby, ale celé civilizace - může se ocitnout ve vzduchoprázdnu. Může zjistit, že mimo Bláznivost lidstvo neexistuje a nemůže existovat. Vezměte lidem Bláznivost a s ní jim vezmete pevné kontury jejich existence, ba půdu pod nohama. Lidstvo se ale, naštěstí (!) nedá o svou Bláznivost připravit. Brání ji zuby nehty a člověka, který má v sobě tolik drzosti a opovážlivosti, že volá na všechny kolem sebe: "Podívejte se, vždyť král je nahý." označí samotného za blázna.

Každá společnost je konstruována na jednoduchém základě. Malá skupina lidí ovládá většinu, a to za pomoci několika dalších početně nevelkých skupin obyvatelstva, které jsou ke své práci motivovány. Tyto "výpomocné moci" se zaměřují na ozbrojenou ochranu menšiny a jejího řádu, na byrokratickou správu systému a na myšlenkové zpracování většiny, tedy na její zklidnění do podoby pasivního příjemce dané reality. Jediným cílem vládnoucí skupinky je udržení své moci, její rozmnožení, posílení, ochrana a udržení většiny v takovém stavu, aby se neodvážila pokusu o změnu situace na šachovnici. Tyto cíle mohou být rozmnožovány podle potřeby, situace v souladu s dobovými zvyky a metodami. Jde-li vše po dobrém, tím lépe. Přijmou-li sami ovládaní systém za svůj, je to značka ideál. Ideologie se rovněž mění, ovšem jejich základní princip "posvětit" systém a učinit ho v očích většiny věčným, neměnitelným a nevyžadujícím žádných reforem je konstantní.

Nad tímto základním vzorcem společenské konstrukce se postupem věků rozprostřel obrovitý skleněný zámek zvyků, tradic, rituálů, obřadů, obvyklých praktik, mechanismů, novinových článků, politických vystoupení, učebních osnov, mravů, doporučení, konvencí, zábran, ponaučení, drzostí i studu a kdoví ještě čeho, který není těžké prorazit. Je ho však nemožné zbořit. Postupem doby do sebe totiž vstřebal všechno zvířecí i lidské, přírodní i civilizační. Jsa zkonstruován z mýtů, pověr, běžností, obvyklostí, "osvědčených" postupů, vzorů, tradic, rituálů, polopravd, lží, šíleností, zkrátka z celé matérie lidské zkušenosti, stal se v pravdě lidskou civilizací, jejím jediným reálným prostorem, ve které může existovat. Rozum jej snadno usvědčí z absurdity a má tisíc chutí jej zbořit, rozmetat po celém Vesmíru. Ale neudělá to. I ti nejsmělejší duchové minulosti se nakonec, už rozpřáhnuti k zásadnímu úderu, zastavili. Jejich ruka poklesla. Uvědomili si, že rozbitím této bláznivé konstrukce nevznikne chrám Rozumu, ve kterém by vládla Pravda a vše, každý čin i každá myšlenka, by měly racionální podstatu, byly by logické a existovaly by v čisté podobě nezasažené praktickými znetvořujícími ohledy.

Takový chrám Rozumu by musel existovat nejenom mimo lidskou civilizaci, ale dokonce mimo celý Vesmír. V nějakém jiném Vesmíru nebo alespoň v nějaké jiné dimenzi, ve které by základ existence všeho hmotného nezávisel na pohybu jednoho předmětu vůči jiným předmětům, bez sebemenšího definování toho, které z pohybujících se těles představuje Dobro a které Zlo, které z nich je tedy při náhodné nebo matematicky vypočitatelné srážce v právu a které nikoliv.

Protože lidský rozum stále naráží na základní problém existence, a sice, že ve Vesmíru není nic v právu a nic nemá pravdu, ale všechno jsou jen fyzika, chemie a matematika, bezohledné vůči lidské potřebě být v právu a mít pravdu, proto se lidstvo tak zoufale uteklo pod ochranu svého skleněného zámku, ve kterém platí to, co platí, pravdu má to, co má pravdu, zákonem je to, co je zákonem, vládne tomu ten, který tomu vládne a řídí se vyšším zákonem toho, kdo byl za vyššího vybrán a uznán. Většina z těchto daností je bláznivá a snadno, ba dokonce velice snadno odhalitelná ve své nejvyšší pošetilosti. Přesto ten, který se pokusí Bláznivost sesadit z lidského trůnu, narazí na prázdnotu a této snahy zanechá. Naopak ten, který jí svěří svůj život a své myšlení, žije s pocitem, že se nachází pod ochranou Řádu, který o něm ví, který se o něj zajímá a jemuž není lhostejný.

Pro Vesmír je totiž lhostejnost charakteristická. Všechny procesy se v něm odehrávají s vyhlídkou na to, že se budou opakovat nesčíslněkrát a v horizontu téměř nekonečného času. Ve Vesmíru není nikdy ničeho škoda. Všeho je v něm až přespříliš. A nikomu nikdy nic nechybí. A Země je součástí Vesmíru a její život, jakkoliv úchvatný a zázračný, dostal do vínku stejný princip. Jen člověk si s tím faktem neumí poradit. Propadá zoufalství, kdykoliv si připustí, že je sám a nemá nad sebou žádnou ochranu. To je jeden z hlavních motivů obecného strachu člověka prorazit stěny skleněného zámku, ve kterém žije.

Pro velké filozofy, kteří se srazili s teologií, bylo vždy zásadním tématem vysvětlit, jak se nespravedlnost a zlo ve světě slučují s boží všemohoucností, všemocí, spravedlností a dobrotou. Je skutečně úžasným zážitkem sledovat, jak se tito velcí duchové z této důvodové pasti dokázali vyplétat. Například Kierkegaard soudil, že Bůh dopouští tak veliké zlo proto, aby viníka mohl náležitě potrestat. Za menší zlo nebo za zlo, které by mu neumožnil spáchat, by Bůh nemohl viníka potrestat tak důkladně, jako když ho ponechá, aby své zlé dílo dokončil. A Leibniz se v konfrontaci Boha a Zla jednoduše přiklonil k názoru, že lidský rozum není s to tyto jemné nuance pochopit. A bylo vymalováno. Skleněný zámek stojí a bude stát navždy. A bohužel, zdá se, že je to tak dokonce i dobře.

Vytisknout