Sirotci pravdy, dezertéři lásky

22. 10. 2014 / Josef Brož

Sametová revoluce, ta oslava "pravdy a lásky" se tentokrát blíží mílovými kroky na "kuřích nožkách". Andrea Sedláčková, jež o "velký knižní čtvrtek" 16. října vydala svůj memoir Moje pařížská revoluce (Prostor), bude brzy ze svého piedestalu svržena trumfem, jenž přichystala na počátek listopadu její přítelkyně a životní souputnice Monika Pajerová, tentokrát s názvem (a ve stejném nakladatelství Prostor) pod titulem Vezměte s sebou květinu. Před nějakým časem své vzpomínky sepsal Martin Mejstřík, a psal je vskutku dlouho, trápil se s tím, to vím... a byl neméně lyrický v názvu: Řekněte jim, že sametová... (Cpress, 2010). Byl jsem v té době v Brně, a jeho objemný svazek jsem hodně dlouho potěžkával v knihkupectví -- vyrobil k tomu i cédéčko. Nevím, kolik lidí si koupilo Mejstříka, zatím je možná brzy uvažovat nad tím, jak uspějí děvčata. Monika tentokrát nebyla první... vlastně získala v běhu za svědectvím až tu bronzovou medaili. Bude ale jistě nejdůkladnější, nejosobnější, její vzpomínky mají podtitul, zahrnující celé desetiletí: Deníky 1980-1990.

"Kdy napíšeš něco ty?" ptá se mne na večírku Andrea, kam přišli téměř všichni. Je to jediná otázka, kterou mi položí, a já sleduji ty hosty, kteří se s Andreou vítají, někteří přinášejí dokonce i květiny... vzali je s sebou (a pro Andreu).

"Počkám, až si vás všechny přečtu... a uvidím," říkám šeptem, ale Andrea to možná ani neslyšela, protože se opět vrhá na další a další gratulanty. Je nevděčné být středem pozornosti; člověk se stejně nezavděčí všem, a každý bude mít vždy pocit, že právě jemu se nevěnovala dostatečně dlouho. Již nyní sedí jeden z jejích dávných obdivovatelů zkroušeně v rohu, a čeká. Čeká. Andrea za ním rychle běží. Nevím, kdo to je, a nesnažím se to ani dozvědět. Martin Mejstřík nepřišel, kdo ví, kde je mu konec...

Naposledy jsem potkal Martina na obří sešlosti v pražské Lucerně, přišel v černém klobouku, měl výraz "špatně vyřezaného svatého", a byla v něm směsice zarputilosti a smutku. Zemřel Václav Havel. Lucerna je vůbec plná lidí, kteří přišli, aby se naposledy "ve velké stylu" rozloučili s králem-prezidentem, jimž bude -- jak vědí, ach jak vědí -- navždy chybět. Většina si již prošla před předtím tu velkou nekonečnou trasu od kostela svaté Anny, směrem na Hradčany, na Hradčanské náměstí, lemované špalíry pozůstalých z celého národa, odkud se ale již mnozí do katedrály svatého Víta nedostali, pokud se nepřevlékli za kněze. Katolická církev se chopila "velkého-malého" krále Čechů, jehož přivezli nejprve na lafetě, aby mu vzdala hold ve stylu, k němuž neměla za celý jeho život mnoho příležitosti. Přenášela to v přímém přenosu Česká televize a o den později si čtu téměř mystickou reportáž Jiřího Peňáse v Lidových novinách. Díval jsem se na tu tryznu na internetu v kavárně Slavia, a čekal, až to skončí... na jednoho z vážených hostů, který si mne k tomuhle aktu vyžádal až z Paříže. Přiletěl soukromou linkou, což francouzská média sarkasticky okomentovala slovy, že si "nechtěl zadat" s prezidentem Nicolasem Sarkozym. V Česku to nikdo moc neřešil, neboť "grand Bernais" François Bayrou jak se mu přezdívá, není příliš známý... a na moje poznámky, že byl v roce 2007 "třetí na pásce" v souboji o křeslo v Elysejském paáci, nebere nikdo vážně. Pouze ČTK, jež potom vyšle před Buquoiský palác na Malé straně svého fotografa. Jedeme nakonec ještě s jedním novinářem z Týdne nacpaným vozem francouzského velvyslanectví, a Bayrou zdvořile odpovídá za jízdy na všetečné otázky, snažím se to překládat.

Martin dorazil do Lucerny neoholen, ale u něj se to nedá nikdy příliš poznat. Má skelný zrak, odkládá klobouk, a vysvětluje, že mu cesta trvala déle, než sám předpokládal. Blanka se usmívá, býval to její idol sametové revoluce, velký studentský vůdce a potom jeden mandát také senátor. Od té doby ale již uplynuly dva roky, a Martin si s sebou nenese květiny, snad jen tu hořkost z porážky, kdy proti němu na Praze 1 kandidovali snad všichni bývalý stoupenci "pravdy a lásky" - Michal Kocáb i Martin Jan Stránský... Vystříleli se všichni mezi sebou, nikdo Martinovi neustoupil, každý měl důvod tak nečinit, každý měl svůj vlastní důvod. Říkám si občas, jak to vlastně je vůbec možné, že právě hodnoty, s "králem-filozofem na trůnu" spjaté, prohrávají v zápase o politická místa kdesi, kam se po dlouho dobu většina národa dívá s opovržením. Jedna hysterická dívka, s níž mne seznámil Roman, pravila, že tento národ svými osobnostmi vymírá, a že je to strašné.

Mám jeden okamžik intenzivní dojem, že nebýt již dívka lehce podroušená, a navíc - nezasažená tím velkým smutkem, jistě by mi dala pořádnou facku. Snažím se ještě dodat, že nechápu, proč odváželi Havla do chrámu na lafetě, protože Havel přeci nebyl řádný voják, ale spisovatel... na rozdíl od armádního generála Ludvíka Svobody, osvoboditele země a hrdiny od Dukly, vojáka tělem i duší, na jehož pohřeb si stále živě pamatuji, a že nejlepší by bylo, kdyby ho odnesli třeba Ivan Klíma s Ludvíkem Vaculíkem na ramenou; snažím se ji přesvědčit, že Havel neměl mít vůbec ani katolický pohřeb, on, který snad ani nebyl katolík, že? Dívka se zlostně otáčí a po zbytek večera mne významně ignoruje. Neznám ji příliš, patrně si moje komentáře vzala příliš k srdci. Nálada je tu vůbec k popukání, byť dole hraje ve velkém sále Lucerny hudba, a Dáša Havlová, žena prezidentova bratra, toto poslední sbohem pojala skutečně velkoryse.

Být sirotkem "pravdy a lásky" je těžké. Každý se s tím vyrovnává po svém. Na večírku v restauraci Ultramarín, který uchystal nakladatel Aleš Lederer, ale žádná tryzna nepanuje, je tu naopak veselo, a vína jsou vybraných značek, jídla je rovněž dosti. Všichni si to pochvalují. Přicházejí další a další, je už skoro plno. Velkorysost nakladatele je v těchto krušných časech obdivuhodná: nakladatel má navíc dobrý instinkt, tenhle typ literatury umí (nedávno jsem u něj vydal překlad Anne Wiazemské: Studijní rok), a Andrea, podobně jako Monika, mají svůj okruh obdivovatelů -- i obdivovatelek. Andrea má za sebou pár úspěšných filmů, Monika strmou kariéru v diplomacii. Obě stále velkou perspektivu před sebou, i přes různé dílčí eskapády.

Říkám si, kdo vlastně z toho historicky vychází lépe? Andrea, nebo Monika? Není to jasné. Aleš mi ukazuje na mobilu obálku Moničiny knihy. Má vyjít již brzy -- 6. listopadu. Obálka se mi nelíbí, na rozdíl od té s Andreou. Ale pokud tomu tak zůstane, i fotografie charakterizují každou velmi přesně. Obě, Monika i Andrea, byly svého času - před oněmi pětadvaceti lety -- ikonami studentských časů (Monika na filozofické fakultě UK, Andrea na FAMU), tohoto zvolna postupujícího času, jenž tolik zrychlil na podzim do hektických dnů, až nakonec přešel do katarze velké mše "sametové revoluce", jíž Martin Mejstřík, navzdory své vzpomínkové knize říkal potom již jenom důsledně: převrat. Byl u toho, tak jak to vlastně bylo? Musím si to připomenout, myslím si ale své. Třeba na to někdy jednoho dne opravdu přijdeme. Andrea a Monika byly někdy jako dvojčata, člověk se nemůže ani dnes ubránit tomu srovnání. Dvě blondýny, jež se po dvaceti pěti letech cítí být osloveny dobou, tím silným hnutím mysli, aby vypověděly své příběhy, otevřely své deníky, jež skrývají mnohé pikantnosti, ale i srdceryvné okamžiky zoufalství i něhy. Monika na rozdíl od Andrey v Československu, kdy "pukaly ledy", byla. Já byl v Paříži s Andreou, i když to nebylo stále, vlastně jsme se dosti míjeli (navzdory osudům jsme nakonec poznali podobné lidi), ale po 17. listopadu nás stejné pocity svedly dohromady do ulice Saint-Jacques, kde ona tehdy bydlela. Zatímco Monika organizovala s Martinem Mejstříkem tu slavnou "sametovou revoluci", respektive stále významnou měrou za manifestací 17. listopadu, kde poprvé vystoupila z davu na banánovou krabici, aby jí bylo vidět, a na Albertově promluvila k davu, Andrea se opíjela na večírcích u básnířky Vladimíry Čerepkové, jež jsem měl rovněž tu čest poznat, žila si své velké efemérní lásky v boji o místo na slunci v městě nad Seinou, jak o tom ostatně sugestivně píše. Monika stavěla chrám "pravdy a lásky". Já házel cihly na střechu v Burgundsku filozofu Zdeňku Vašíčkovi, a bydlel převážně v Bour-la-Reine (jižním předměstí Paříže). Když přijela s Martinem do Paříže v kašmírovém kabátku a se šálou šálou Burberry kolem krku, měl jsem na sobě v japonské restauraci na Défence, kde jsem myl nádobí, slušivé kimono a vlasy stažené gumičkou. Sešli jsme se tehdy všichni na Sorbonně. Oni šli potom na nějakou večeři ke Cohn-Benditovi, já na polévku ke kostelu Saint-Eustache.

Jak jsme vlastně všichni dopadli? Jsou to jen běžná mámení, nebo je dnes důležité si klást vůbec takové otázky? Co by bylo se mnou, kdybych koncem září 1989, podobně jako Andrea o měsíc předtím, zůstal v Praze? Byli bychom, Andrea a já, také hrdiny "sametové revoluce" jako Martin a Monika? V zrcadle času se někdy nemůžeme poznat, každý by se ale jistě rád nějak líbil. Kdo chce ale vidět v zrcadle krutou pravdu? Toužíme přeci všichni po lásce...

Toto je ale večer Andrey a ten večer je hlavní hvězdou právě ona. Po jejím boku stojí kamarádka a herečka Ivana Chýlková, nechávají se fotografovat, obě v ruce knihu, Andrea má ten večer oslavu své "pařížské revoluce". Dávám si další pivo. Brzy ale mizím, protože nechci dělat křoví. Křest je oficiálně ohlášen a zábava může pokračovat. Blesky ale stále práskají a jedna půvabná útlá novinářka s platinovou kšticí a velkým výstřihem se vrhá do práce s diktafonem. Je to nějaká dívka z Blesku? Rytmus života? Další neznám... Bavím se chvíli představou, že bych to měl zjistit, nikdo tu dívku ale nezná. Herečka Chýlková ochotně poskytuje rozhovor, je to profesionálka. Je tu dokonce i televize, zvukař, který se nezastaví, mi potom vysvětluje, že nejde o Českou televizi, ale o jakousi televizi regionální, ovšem silně expandující. S ohledem na délku natáčení to chvílemi vypadá jako přímý přenos, reflektor kameramana mne oslepuje na baru. Než jsem se stačil vzpamatovat, bulvární dívka (Blesku nebo Rytmu života?) zmizela, ztratila se, než jsem se rozhodl ji oslovit...

Výměna stráží. Přichází Monika. Nemá čočky, ale slušivé brýle, na sobě nonšalantní bílou košili přes boky, je dětinská jako vždy, mluví v zdrobnělinách, a tváří se, alespoň se mi to zdá, že mne nevidí. Tato její hra, tolikrát opakovaná při různých příležitost, mi jde trochu na nervy. Její dcera Emma, hlasatelská hvězda televize Nova, se jí velmi podobá.

"To je to až takové?" ptá se televizní dramaturgyně, s níž vedu řeč o volyňských Češích. Monika ale vždycky hrála, přijde mi, nebo jsem pouze obětí vlastní inklinace vidět za vším nějakou divadelní inscenaci?

"Ano, je to až takové," snažím se téma odlehčit, "kdyby neměla brýle, mohl bych si myslet, že zapomněla čočky doma."

Dezertéři lásky. Nejsme nakonec všichni vlastně jen "dezertéři lásky"? Kdybych si tolik věcí nepamatoval, mohl bych žít možná spokojeně, mohl bych se chlácholit myšlenkou, že vše bude stejně zapomenuto, a co se tím trápit, že? Takový je běh času, nové vždy nahrazuje staré. Nová setkání přehlušují staré vztahy, proč se trápit příběhy, jež nikoho dnes ani nezaujmou, ani nedojmou? Představa, že někdo dokáže strhnout masku času, je do té míry falešná, jako stále nové a nové interpretace dějin, o nichž se dozvídáme pouze z per historiků. Co ale když jsme sami prožili nějaké dějiny, své malé dějiny třeba, i když jsme se minuli s těmi velkými? Může to být důvodem k nějakému rozhodnutí?

Sirotkem se být necítím, mohu být ale hodnověrným svědkem? Nikdy jsem si nepsal deníky, nesdílel jsem tu představu, že si musím vše okamžitě zapsat, myšlenku nebo situaci, pocit nebo anekdotu, říkal jsem si vždy, že mám přeci vlastní paměť -- a hlavu. S časem mizí lidé i věci, mladí vynášejí staré, bitvy -- zejména ty prohrané -- se vedou o paměť. Třeba národa, Ústav paměti národa, tak se měl původně jmenovat Ústav pro výzkum totalitních režimů, o něž se čas od času vede skutečná válka.

Kde ale zůstala paměť našich citů, pochybností a lásek, jež se nám smějí do tváře? Myslím, že Andrea napsala skvělou knihu. Upřímnou a silně emotivní. Přečetl jsem ji z pátku na sobotu doslova na jeden zátah. Jakou knihu asi vydá Monika?

(pokračování příště)

Vytisknout