Co jsme opravdu (ne)chtěli

12. 4. 2014 / Marek Řezanka

Sylva Šporková ve svém článku "Lidé kapitalismus chtěli" (BL, 11. 4. 2014) v posledním odstavci píše: "Takže říkat, že Češi v roce 1989 nechtěli kapitalismus, je buď hloupost (kterou u autora nepředpokládám), propaganda nebo nedostatek informací. Nakolik se druhé dva důvody na názoru Jamese Krapfla podílejí, nedokážu opravdu posoudit."

Chtěli jsme tedy v roce 1989 kapitalismus? A pokud ano, jaký? Kapitalismus je totiž systémem, jenž prochází od svého počátku poměrně významnými změnami a taktéž různými stadii. V současnosti mu dominuje neoliberální doktrína v šatech státního kapitalismu, jenž chrání zájmy nadnárodních společností -- ale již méně občanů. Hegemony této fáze kapitalismu se stávají Čína a Rusko. Je to fáze, která vize nějakého volného trhu nechala toliko na papíře. Je to fáze, která likviduje sociální stát, onen welfare-state, který měl být v Evropě zárukou míru a sociálního blahobytu.

Lidé v Československu mohli vidět právě ony výkladní skříně (myšleno v přeneseném smyslu) Rakouska, Švýcarska, Nizozemí, Norska, Švédska či Finska. Obávám se, že je nepřitahoval systém založený na maximalizaci zisku pro úzkou skupinu osob na úkor všech ostatních. Že je nepřitahoval systém, kde vládne cenzura peněz. Tedy kdy jen ten, kdo má přístup k finančním zdrojům, může dosáhnout titulů, adekvátní zdravotní péče či spravedlnosti.

Než se česká společnost vydala cestou Klausovy privatizace a než se ODS propracovala ke svým sponzorům typu Radjiva M. Sinhy a Lajose Bácse, existovaly i úvahy o posílení prvků přímé demokracie a rozvoje průmyslových družstev. Hned v roce 1989 ještě nebylo jasné, kudy přesně se vydáme dál. Jasné bylo pouze jedno, a to, že občané měli dost vlády jedné strany, měli dost cenzury a omezení svobody projevu, měli plné zuby nepravdivé propagandy.

Pokud dnes tito lidé mluví o skepsi, deprivaci, frustraci a deziluzích, je třeba se ptát, co selhalo, a kam se většina z nás toužila po roce 1989 dobrat. Zkusme to vylučovací metodou. Zřejmě jsme nestáli o klientelistický systém, kde vše ovládají ti, kteří na sebe mnoho vědí a kteří kumulovali kapitál, a to všemi prostředky. Dále jsme nestáli o systém, který nemá na to, aby zaplatil lékaře, učitele, hasiče či policisty a který se neumí (či jednoduše nechce) postarat o své potřebné. O seniory, o lidi handicapované, o dlouhodobě nezaměstnané. Ne nadarmo V. Havel zdůrazňoval, že se vysoké nezaměstnanosti bát nemáme. Také první roky po "převratu" se pro řadu lidí nesly v duchu "kapitalistického zisku se socialistickými sociálními vymoženostmi".

Dnes už ale vysoká nezaměstnanost není nějakým mýtickým strašením a dokonce už ani k uklidnění veřejnosti nestačí pohádka o zlých flákačích, kteří jsou biti za to, že pracovat nechtějí. Prostě v globalizačním procesu přituhlo, zatímco klima má ovlivňovat globální oteplování.

Nejsem si jist, kolik lidí v roce 1989 snilo o školství, které nerozvíjí myšlení, ale které podporuje papouškování a které se některým tématům -- hlavně v oblasti historie, vyhýbá. Stejně, jako pochybuji o tom, že jsme si přáli mainstreamová média, která nám řadu informací nepřinesou vůbec, nebo je k obrazu svému překroutí. Zda nám šlo o to, aby zdravotní péče, na niž si platíme, byla pro mnoho z nás nedostupná -- a abychom si ji připláceli jako něco nadstandardního. Aby vznikala ghetta sociálně vyloučených. Abychom se klaněli před novodobou vrchností, již symbolizují různí pitrové, rittigové či janouškové. Abychom plivali na ty z nás, kteří si dovolí se ozvat, jako na lůzu. Možná právě proto, abychom si uvědomili, kam jsme došli a kam bychom rádi směřovali, je dobře, že texty, jakým je ten od Jamese Krapfla, vznikají. Potom už je jen a jen na nás, zda budeme ochotni se nad nimi zamyslet, nebo je rovnou v koniášském duchu označíme za kacířské bludy, které nám otravují naši skvělou přítomnost.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 11.4. 2014