Řešení ukrajinské krize bez ideologické zaslepenosti

11. 4. 2014 / Miroslav Polreich

Je třeba si ujasnit některé otázky z historie krizí a jejich řešení, lokální ukrajinské události, mezinárodní právo v souvislosti s Krymem, ztráty vlastního postoje České republiky a zároveň zvážit další perspektivní a jak doufám již stabilní vývoj.

Nános ideologie v mezinárodních vztazích

Východ -- Západ, vítěz studené války a mezinárodní společenství spolu s imperiálním Ruskem jsou hlavní termíny, se kterými naše ideologická zaslepenost pracuje.

Dle vyjádření některých politiků, ale i médií je zřejmé, že se stále naráží na nepochopení zásadních politických změn, příčin i důsledků rozpadu bipolárního světa. Setkáváme se tak s šířenou tendencí a snahou po znovu obnovení dělby světa na dobro a zlo, "my a oni" a zaměření se tak na hledání nového nepřítele, ovšem pod jinou geografií. Zvažme proto, kdy se zbavíme těžko definovatelného dělení na Východ a Západ (s velkými písmeny). Jedná se o kategorii politickou, hospodářskou, civilizační, kulturní či jenom jako pomůcka ke "správnému" ideologickému zařazení se? A kde je ta příslovečná dělba? Pokud se zamyslíme na základě faktické znalosti politického prostředí z celosvětového hlediska, tak je neurčitelná.

Svět má své problémy a další nás čekají, ale není již bipolární, natož unipolární, jak jsme se snažili přizvukovat "vítězi" studené války, kterého jsme si falešně sami dosadili. Unipolarismus pod silným vůdcem však nikdy nebyl, není a to ani na přechodné období. Tím se měly vytvořit podmínky pro falešnou hru na "vítěze a poraženého".

Povýšit USA do role vítěze za přizvukování pochlebníků bylo velmi falešné, protože vítěz může být jen ten, kdo získá nejvíce. Myslím, že není pochyb, že to byl nutný vývoj , který vytvořil podmínky pro společenskou změnu. Ta musela přijít pochopitelně z centra moci, kde transformace probíhala. Není třeba se rozepisovat. Stačí dvě jména - Andropov a Gorbačov. Ti otevřeli i cestu pro nás a to za podmínek velmi složitých, kdy zde převládala v osmdesátých letech silná rusofobie Husáka a Jakeše za neblahé podpory mediální kampaně. Bylo to zcela pochopitelné. Byli to totiž oni, kteří prohráli, i když jejich fobie mnohde dosud žije. Stačí sledovat naše media, ale nyní i vyjádření politiků.

Terminologie i v politice není však jen formální - má svůj obsah. Za tzv. "mezinárodním společenstvím" jsme se naučili skrývat různá stanoviska s přáním vyvolat dojem, že se jedná o převažující či dokonce jednotný názor a stanovisko.

Uniká nám fakt, že mezinárodní společenství je a může být jenom univerzální -- pod kategorií OSN. A dobře víme, jak se formuje. V rozhodujících otázkách, které mají exekutivní charakter, může vznikat jedině za součinnosti všech členů Rady bezpečnosti. Není třeba co dodávat, ale klamat bychom se neměli.

Dekolonizační proces a ruské impérium

Jen letmá znalost historie nenechá nikoho na pochybách, že Rusko bylo mohutnou imperiální mocností se všemi velmocenskými atributy. Impérium však vznikalo trochu jinak než u jiných přímořských evropských držav. Měli však všichni jedno společné předsevzetí -- chtěli jenom bohulibě šířit civilizaci a kulturu. Tak jsme my Evropané kolonizovali svět. S tím předsevzetím to bylo však také trochu jinak, jak ostatně velmi dobře víme.

Rusku stačil vybájený Jermak, nebo ve službách Petra Velikého Vitus Bering dokráčející až na Aljašku.

Svět se však nezastavil a přišlo velmi zdlouhavé a postupné období dekolonizace, které v podstatě vrcholilo v šedesátých letech minulého století.

Vzpomeňme jen na války o Ameriky, Indii, Vietnam a třeba i Alžír. Co je pro tyto "demokratické" země charakteristické a spojující. Dlouhodobé osvobozující války se statisíci, ba miliony mrtvých. Není třeba konkretizovat a popisovat - všichni to známe, ale přestali jsme účelově proces a způsob jak Evropa bránila "své" državy vnímat a pamatovat. Proč také, když těmito potoky krve jsme pokřtili naši demokracii s její duchovní nadvládou a mesiášským posláním. To nám ale nestačí, musíme dále bránit naši, říká se "evroatlantickou civilizaci" a již jsme také objevili ke splnění této mety a nápravu dekolonizace účinnou metodu.

Zde se odvolám na velmi moudrého novináře a diplomata Eduarda Goldstuckera, který otevřeně a se zaujetím upozornil, že již nemáme po ruce klasický kolonializmus. Právě ten jsme nahradili "lidskými právy". Přímo říká "Já myslím, že lidská práva byla objevena jako velmi účinný prostředek rozšiřování mocenského vlivu" (Právo 22. 1. 2000). Přísná zkratka, ale zároveň nedozírná hloubka myšlenky. Nezávisle v Právu (3.4.2014) filozof Václav Bělohradský potvrzuje: "lidská práva jsou nejdůležitější převlek velmocenské politiky v současném světě". Bohužel má pravdu. Proto máme "humanitární bombardování", "humanitární intervence", bezpilotní letouny a přejmenované letiště.

Termín imperiální či dokonce neoimperiální se však překvapivě váže v dnešních médiích jenom k Rusku, právě k tomu Rusku, které umožnilo mírový rozchod svého bývalého impéria . Má prý imperiální ambice.

Podívejme se tedy na Rusko trochu blíže. Již jsem se zmínil, jak carové postupně rozšiřovali své mocenské impérium. Celkem úspěšně do Asie, Ameriky, na Kavkaz, proti Švédům i směrem na Dardanely.

Imperiální Rusko dnes však již není. Jeho přeměna byla postupná a měla zcela jinou kvalitu a to právě z demokratického hlediska. Amerika se prodala, Halič dal car Rakousku za spoluúčast v bojích s Napoleonem (tento akt disident a spisovatel Soldženicyn caru nemohl odpustit. (Přežil tam totiž ukrajinský jazyk).

V problematických dnech mladé Říjnové revoluce se vrátila další území včetně Finska (i když Finové rádi konstatují, že kdyby nebyli pod carem, tak by již nebyli).

Přišlo období studené války a ideového a mocenského boje, který měl specifický vývoj končící rozpadem bipolárního světa. Můžeme se přít o příčinách, o hře na vítěze a poražené. O tom konec studené války však vůbec nebyl. Byl o globální odpovědnosti a vzájemné závislosti na společných problémech světa a s tím související nutné spolupráce.

Je třeba si uvědomit v této souvislosti jednu věc -- imperiální politika je otázkou minulosti a musíme také uznat, že dnešní pojetí, které by mělo vést ke spolupráci, se rodilo právě v centru ruské imperiální moci a dokonce s použitím idejí, myšlenkového pnutí i jistých opatření probouzejících se dokonce poněkud dříve v našem "Pražském jaru".

Svaz sovětských socialistických republik a nazývejme je třeba bývalými državami nebo koloniemi v počtu "16" se naposledy sešel, aby se rozešel v domnění, že sounáležitost může být mnohem efektivněji nahrazena volnou, ale organizovanou společností. Tradičně se uvádí, že na této konferenci prezident Ruska Jelcin zavelel rozchod s tím, že si mohou vzít sebou tolik moci kolik unesou a bylo po imperiální moci.

Je nepochopitelné, že tento způsob dekolonizace Ruska nikdo nechce nyní u nás zaznamenat a jistě by srovnání s Amerikou, Vietnamem, Indii a třeba Alžírem bylo podnětné k dalším úvahám o charakteru demokracie té které země, kultury, civilizace a samozřejmě k jisté skromnosti právě v mezinárodně politickém uvažování. Třeba i o velmi zastaralém dělení na Východ -- Západ. Pochopitelně, že vím o jistých střetech v Tbilisi a v Pobaltí. Nebyly to ale boje za osvobození, pouze lokální konflikty.

Jisté problémy však nastaly, když místní národnostní a etnická uskupení se nechtěly podřídit novému státu, se kterým, vlastně před komunistickým systémem nikdy neměly nic moc společného (Abcházie, Jižní Osetie, Nagorní Karabach a i jiné). A vznikly místní války i s určitými vážnými humanitárními důsledky (třeba vyhnání Gruzínců z Osetie). Takže dosud v těchto oblastech přebývající ruské posádky dostaly rychle mírový statut, aby boje ukončily.

Zde je stručné historické porovnání. Rozpad Sovětského svazu byl vnitřní ideový proces v zájmu všech včetně centrálního státu -- Ruska. O žádné jiné dřívější imperiální državě se to říci nedá.

Současné krize

O Ukrajině se zmíním až v následující části, ale abychom mohli hledat případné řešení situace, je nutné si zhodnotit současná řešení krizí (učinil jsem to v minulé studii) i krizí, kterými jsme právě procházeli v posledních letech. Jaký byl a stále ještě je jejich průběh, způsob řešení a výstupy a nakonec i poučení?

Írán -- není to tak dávno, co se připravovaly útoky letectvem na atomová zařízení. Zprvu Izraelem a USA, později jen Izrael měl snahu "zachraňovat" lidstvo, ale po nepříznivé reakci právě USA i on se stáhl. A začalo se jednat a v tomto procesu diplomatického vyjednávání se nacházíme, a to i za účasti jiných stran. Takže předpověď a očekávání našich médií se nevyplnily. Proč také, vždyť stačilo zhodnotit íránský přínos při urovnání sporů Pákistán -- Indie a byli jsme v reálné, dokonce velmi pozitivní situaci. Takže vývoj a dosavadní výsledek vede k uklidnění a stabilizaci v oblasti. Američané dokonce obnovili dodávky pro civilní íránské letectvo.

Sýrie -- 3 roky bojů s nedozírnými důsledky. V podstatě občanská válka. Podpora zahraničních médií i vládních orgánů se soustředila na vyzbrojování rebelů a vysílání bojovníků. Centrální vláda byla v problémech a najednou rozkol na straně rebelů. Nikdo nevěděl, kdo je kdo, ani oni sami a tak začali bojovat mezi sebou a původní zahraniční podporovatelé se pochopitelně stáhli a Damašek získává kontrolu. Začalo se jednat, boje ustávají. Dohoda je ale výsledkem vzájemného uvědomění si svých sil a nutnosti ukončit střet vyjednáváním. Sýrie je najednou v pozadí. Není o čem psát? Cesta k dohodě o míru není tak zajímavá. Celkový výstup dosažený jednáním je opět pozitivní přestože nelze uvést, že vnitropolitické změny, jistě nutné, se mohou a budou realizovat. Snad postupným vývojem za podpory vice zúčastněných stran. Pokud to tak dopadne, jistě opět pozitivní vývoj.

BSV -- jen stručně. Izrael je ve stálém ohrožení stejně jako jeho palestinští sousedé. Očekávají jednání, které teprve nyní je nadějné, protože stranám nic jiného nezbývá vzhledem k tomu, že Izrael poprvé ve své novodobé historii není na nikom závislý, ne že by nechtěl, ale USA se odklánějí k závažnějším prioritám. Tím se celá situace dostala do zcela nové roviny. Prostě "velká" válka je vyloučena a malé provokace nejsou funkční. Poprvé je atmosféra nutného jednání a dohody, která bude mít pravděpodobně dosud nepředvídaný charakter a nelze ani vyloučit vznik zcela nového soustátí. Závěrem je možno napsat, že opět tato krize má pozitivní výstup.

v Uvedl jsem tři centra dřívějších či ještě probíhajících krizí a je nutno tímto prismatem hodnotit i příští vývoj na Ukrajině.

Ukrajina

Není dnes již nutno se zabývat detaily, jako jsou obecné podmínky pro vznik protestů, případné zneužití celé akce pravicí či dokonce fašizujícími násilnickými skupinami pod svými bojovými prapory (byly k vidění na demonstraci Ukrajinců i v Praze -- poprvé od II. světové války). To jsou věci dosti známé a objektivně ověřitelné. Je nutno pouze vyhodnotit možnou současnou tendenci a její vývoj. Také je třeba zhodnotit jednostranné informace, a to nejenom médií ( na rozdíl od elektronických informací), ale spíše oficiální rovněž jednostrannou podporu zvůle ulice od samého počátku oficiálními představiteli různých zemí, včetně našeho ministra zahraničí a předsedy zahraničního výboru (Sjednocující se Zaorálek a Schwarzenberg či správněji ztrácející se Zaorálek).

Našemu přístupu je třeba věnovat větší pozornost. Viz níže, ale celá záležitost je již ve stadiu, kdy můžeme dojít k opodstatněnému zhodnocení.

Ukrajina byla velmi nestabilní v podstatě po celá poslední léta a nyní se záležitost uzavírá. Podpora představitelů některých států proti řádně zvolené vládě za použití krajních elementů byla zvenčí dosti nepochopitelně zaměřena proti ruskému vlivu. Ten ale nebyl dán politickou mocí nebo ruskými aktivitami, ale situací v samotné Ukrajině. Jinými slovy - vlivové tendence byly nadbytečné.

Zcela zákonitě extremističtí činitelé postupně ztrácejí své pozice, prostředí se uklidní a nastoupí přehodnocení provokujících skupin a jejich projevené ideologie , a to v podstatě až do jejich likvidace. Tuto operaci musí a provede sama příští vláda a dokonce po ujasnění si svých chyb se zahraniční "interventi" z ulice opět budou aktivně působit , ale v jiném gardu. Nemají již také jinou možnost. Různé výzvy, spíše silácké řeči, rychle odezní.

Směšně budou vypadat polooficiální prohlášení, že Rusko připravuje útok na východní Ukrajinu, protože "se zjistily přesuny vojsk stejně tak jako když se Rusko připravovalo na přepadení Gruzie".

Vzpomeňme jen na stanovisko prezidenta Klause, který odmítl se připojit jako jediný, odejet s ostatními postkomunistickými prezidenty do Tbilisi podpořit Gruzii proti agresi Ruska s tím, že agresorem byla sama Gruzie a nebude se zesměšňovat.

Takovou hodnotu má původní zpráva o obdobné přípravě k útoku proti Ukrajině. Žádný útok se nepřipravuje a také nebude. Sankce a přerušení spolupráce jsou jen akce namířené na domácí publikum. Samozřejmě bez valného praktického významu. V den "zastavení" vojenské spolupráce startoval americký kosmonaut v ruské raketě. Stejně tak Američané nepřestali využívat svoji vojenskou základnu v Rusku pro zásobování svého vojska v Afghánistánu. Podstatná spolupráce americko ruská není narušena.

Krize na Ukrajině končí a bude mít také svůj pozitivní výsledek.

Extremistické skupiny z Majdanu již ztrácí svůj vliv. Jejich politická a hlavně organizační sila bude nadále pod tlakem až do jejich likvidace. Tento pozitivní výstup se ale dal dosti snadno předpokládat. Nelze vyloučit jisté nepokoje ve východní části Ukrajiny i tendenci po získání jisté autonomní samosprávy, která v budoucnu, pokud bude vývoj pokračovat v souladu s tendencí ekonomické i politické spolupráce s Ruskem může být nevýznamná. Politicky této tendenci nic nestojí v cestě a ekonomické vztahy si to vynucují. Musí být utlumeny vnitřní extremistické projevy a přehodnocen přístup a dosavadní negativní působení zahraničních faktorů.

Krym byl, je a bude ruský. I když tato změna v delší perspektivě ztratí svůj politicko- geografický význam. Vojensky ho nemá ani dnes a nikdy již nebude mít. Sevastopol je mimo potřebu.

Výsledek "Majdanu" je jednoznačný a byl také od začátku zcela předvídatelný. Opakem by byla možnost připuštění fašizace násilnou mocí.

Krym a mezinárodní právo

Mezinárodní právo, které je dnes dostatečně kodifikováno, není tak nesnadné k pochopení. Musíme umět jenom číst a vědět kdo jsme.

Změna hranic může být provedena kdykoliv za podmínky, že s ní souhlasí obě strany.

Válečná operace je legální jedině po souhlasu Rady bezpečnosti OSN, a to za podmínky většinového rozhodnutí přičemž ji musí odsouhlasit všichni stálí členové Rady (Rusko, USA, Čína. Velká Británie a Francie). Zcela jednoznačně neúčast, či zdržení se hlasování nenahrazuje souhlas s hlasováním (falešně užívaná interpretace ve věci Libye), a případná rezoluce není tudíž přijata.

Samozřejmě legální je i nutná obrana v případě napadení.

Legální je však i právo na sebeurčení, které bylo užíváno právě v období dekolonizace. Tento proces nemusí být dle vnitřních poměrů v různých oblastech ještě ukončen. Uvedu příkladmo jen Kurdistán, i když bychom mohli nalézt řadu jiných případů, které jsou "těhotni" tomuto pojetí. Čeká nás pravděpodobně i velká část Afriky, která byla dělena mezi kolonialisty v podstatě jen administrativně.

Právo na sebeurčení, které je založeno na národním základě podstatně komplikuje výklad jednoznačných právních ustanovení protože musí být přihlíženo k reálné situaci.

To pokud se týká teorie. Ale vraťme se na Krym. Lapidárně to vyjádřil prezident Zeman: "Myslím si, že něco jiného je obsazení Krymu, který nikdy k Ukrajině nepatřil a něco úplně jiného je vpád na území suverénního státu". To je stanovisko našeho nejvyššího představitele před návštěvou generálního tajemníka NATO, které prý mu rád zopakuje.

Samozřejmě že má pravdu. Mohl ale, při své známé otevřenosti dodat, že tyto jakoby právní tanečky kolem Krymu a anexe Ruskem mají ještě jeden háček. Krym byl postoupen Ukrajinské socialistické republice po anektování od Ruské socialistické republiky (obě republiky měly mezinárodně právní ukotvení a byly také přímými členy OSN), ne Chruščevem (jak se uvádí), ale z rozhodnutí Ústředního výboru Komunistické strany.

Houževnatý boj, který se dneska argumentačně vede, je v podstatě za obranu legitimity tohoto rozhodnutí Komunistické strany. Všichni víme, že bylo učiněno bez jakékoliv opory v mezinárodním právu, nehledě na zájem a vůli obyvatel Krymu.

Je absurdní, jak mohou krajně pravicové politické instituce, ale i státní reprezentace různých západních států včetně USA tak vehementně obhajovat svévolné rozhodnutí právě Komunistické strany, jakoby autorita tohoto orgánu měla nadnárodní a velice respektovanou hodnotu a to dokonce i v současné situaci, kdy objektivní politické směřování se od Komunistické strany dávno odklonilo a to zvláště v Rusku. Je to nepochopení nebo objevení nového spojence.

Otázka Krymu již není na programu dne. Je třeba celou záležitost a současný stav chápat jako pozitivní a stabilní výsledek "Operace Majdan", který byl inscenován neuvážlivým extremistickým hnutím.

Trapné (slušně řečeno) české zapojení.

Máme novou vládu, která byla postavena před problém reagovat na krizovou situaci na Ukrajině. V čele MZV stojí zástupce ČSSD s jistou výraznou pověstí z doby jeho jednání v parlamentu. Dosavadní zahraničně politická representace pracovala bez samostatné koncepce a dala by se snadno zařadit do "koalice ochotných" sledující jenom pokyny z venčí, či dokonce souladnou politiku s mocnými, nehledě na jejich často velmi kontraverzní a protiprávní (bez souhlasu RB OSN) akce. Bylo to velmi problematické období.

Přišla nová vláda a s ní nová naděje po oproštění se od dosavadní servility a snad i možném respektu právních a tím i demokratických norem. Bohužel nestalo se tak.

Dokonce ministr Zaorálek se okamžitě potuloval po Kyjevu s předsedou zahraničního výboru parlamentu a jinými "bojovníky". Ne aby vedli jednání v zájmu hledání kompromisu a dohody, ale stanoviska byla rusofobní a svými důsledky chápana jako jednoznačná podpora "revoluční" ulici, která se utápěla pod fašistickými prapory v prostředí ohně a násilí. Zaujetím této militantně aktivistické pozice se česká diplomacie vyloučila z možných a nakonec nutných jednání, a to ať již jako nezávislý účastník, nebo i zprostředkovatel.

Zapojili jsme se okamžitě i jako agentura do mezinárodní propagace léčbou a nákladným převozem symbolického počtu raněných dobře propagačně využitelných v situaci, kdy zdravotní péče jim mohla být efektivněji poskytnuta na místě. Odmítli jsme však se zajímat o naše krajany, kteří po zkušenostech se obávali militantních extremistů.

Nakonec MZV objednanou prověrkou a tvrzením, že by to "nová" kyjevská vláda nemusela dobře pochopit, pomoc krajanům odmítlo a setkali jsme se dokonce s mediálním vysvětlením, že krajané se nebojí banderovců, ale možného ruského útoku na Ukrajinu. Trochu absurdní vysvětlení.

Bylo by nutno zamyslet se, co vede vedení MZV k tomuto přihlouplému přístupu.

Rozhodně to nemůže být politická směrnice ČSSD. Ti totiž uspořádali mítink ve svém Lidovém domě, kde v přeplněném sále byla tato "Zaorálkova praxe" ostře kritizována. Zarážející však je, že této schůze se nezúčastnil nikdo z vedení strany ani z odborného ministerstva k podání vysvětlení. Strana je totiž již důsledně "kartelizována", jak nám bylo nedávno vysvětleno a o názory členské základny nestojí.

Situace v současném vedení MZV asi nebude tak jednoduchá a je možno dohledat i teoretický a politický podnět k jednoznačnému a velmi pochybnému uvažování. Mocenský vliv jsem již zdůraznil, ale nezůstaňme jen u něho. Odmítnutí se distancovat od násilných i profašistických projevů na Majdanu je možno sesouladit i s teoretickým přístupem poradenského, ale i exekutivního týmu v okolí pana ministra (Drulák).

Jak jinak je možno rozumět tak proklamované "evropskou integraci, když přitom "prvým částečně úspěšným pokusem evropského sjednocení ve 20.století je Hitlerova třetí říše...." A dále "Během války kolovaly mezi nacisty různé koncepce budoucího mírového uspořádání Evropy".

Abychom mohli být vstřícnější k časově prvému pokusu evropského sjednocení (Hitlerovo) "nelze opomenout, že mezi oběma pokusy existují úzké historické, teoretické i mentální vazby" (!!!). Těžko se to chápe s vědomím, že kdysi ministr Zaorálek měl odvahu a dobře rozuměl dokonce nutnosti hledat kompromis a zabývat se velmi komplikovanými problémy dokonce v souvislosti se Severní Koreou.

Z výše uvedeného je zřejmé, že existuje jen velmi malý prostor za současné personální konstalace MZV k nějaké aktivní politice. Prozatím působí jako přívěšek médií bez vlastního hodnocení i názoru. Bohužel i bez vědomí, že demokracie začíná tam, kde končí signál ČT, který v reportování o Ukrajině překročil všechny meze jak informačně, tak hodnocením vybraných "expertů" na geopolitiku.

Závěr

V souvislosti se situací na Ukrajině se vyskytují názory a spekulace, kterým napomáhají hlavně naše média, že nelze vyloučit ani válečný střet, nebo alespoň příchod nové studené války. Je dobrým důvodem i k oživení úvah o posilování našich branných sil a posunout výdaje na ta příslovečná 2%. O festivalu rusofobních argumentů ani nemluvě a to dokonce od lidí, kterým by jim v tom měla jejich přirozená inteligence bránit. Překvapivě "lid obecný" to tak nevnímá, stejně jako elektronická analytika. To je velmi zajímavý poznatek.

Příslovečný reset mezi USA a Ruskem, má být nahrazen znovuobnovením vazeb mezi USA a EU, či aktivizací NATO. Nejsou k tomu ale podklady, protože USA nemohou reagovat na základě místního konfliktu, jejich zájmy jsou globální a ty mají zcela jiný charakter. Vzájemná závislost na základě globální odpovědnosti právě s Ruskem nemůže být pominuta. Možná že se to těžko chápe z malého českého dvorečku, ale to na věci nic nezmění.

Události na Ukrajině, nebo přesněji na Majdanu otevřely pod povrchem přežívající extremistické tendence, které nemohou mít uplatnění ve většinové Ukrajině, ale ani podporu v mezinárodním společenství. Výsledkem bude v podstatě revitalizace ukrajinské společnosti v současných hranicích, obnova důvěry zvláště k Rusku na základě opět vzájemné závislosti. Postupný vývoj umožní přirozené vazby, které mají dobré důvody a nárok na prohloubení stabilního základu dvou kulturně a národnostně blízkých národů. Proč se to zdá nepochopitelné s naší zkušeností se Slováky a hlavně s politickou odpovědností? Zde je podstata evropské integrace o kterou by nám opravdu mělo jít.. Škoda, že naše zahraniční politika se nyní zaměřuje jiným, nenávistným směrem. Přicházíme o šanci být aktivní a vyřazujeme se k nicotnosti.

Psal jsem několik studií o podstatě moci v globalizovaném světě. Ne o síle, ale o slabosti jako určujícímu faktoru. To mně dává záruku, že ať byl motiv vzniku krize jakýkoliv závěr bude pozitivní. Extremisté odejdou ze scény, kterou sami rozpoutali a Krym byl a bude ruský (děkuji, pane prezidente), jako přirozený stav věci. To není dnes ale z hlediska politické geografie či vojenských přístupů důležité. Ty ztratily již na síle a významu pro budoucnost. Nabízí se i poučení pro naši vlastní společnost a její politické prostředí. To bych ale nechal na úvaze každého z nás.

Vytisknout