Sankce k nápravě můžou být využity proti tvůrcům a sjednotit další státy k revoltě
9. 4. 2014
Lámeme si hlavy, jak změnit systém, který nefunguje a který by mohl být začátkem změn, které si přeje většina obyvatelstva. Náznaky nevolí již fungují a probíhají, ale ne v takovém měřítku, aby zasluhovaly pozornost a cokoliv změnily ve velkých zemích. To mohou udělat jen silné státy.
Je to k nevíře, ale dokud se nezmění přístup k financím, nemůže nastat změna v sociální politice, nedojde ke zrušení zbrojního průmyslu, nemůže nastat obroda zdravotního, důchodového, průmyslového a jiného systému, na který si můžeme vzpomenout a každý si může doplnit, dle libosti. Sankce, které nyní jsou na nepohodlné státy uplatňovány, mohou působit, jako startovní impulz. A nemusí to hodně bolet. Stačí využít dané příležitosti a spojit svá úsilí a začít vyjednávat o podmínkách, jejich uskutečňování a dohod o spolupráci. Sankce totiž nejsou plošně všude stejně uplatňována a někde, jak se zdá, ani nefungují a neplní své původní zadání. Stojíme před otázkou, proč by nemohli právě postižené státy spolu jednat a tím vypálit rybník těm, kteří se pokládají za četníky světa? Jak potom by asi jejich sankce dále pokračovali? Myslím si, že by ztratili svůj význam a byly by zbytečné. Popud ovšem může vzejít popud jen od silného a nebojácného státu, který může se i bránit v případě, že dojde ke konfliktu mezi vyhlašovateli a postiženými, zbývá otázka, jaký stát vůbec může se změnami přijít. Silný stát si může tento přepych totiž dovolit, ale i za cenu vlastních prvotních ztrát (pokud je tomu nakloněn a ochotný riziko podstoupit)a pak pochopitelně i vyžadovat určité ústupky, či pravidla hry.
Ale nebylo to již i dříve v poválečném uspořádání světa? Jak se liší dnešní doba v neustálém napětí vyvolání války, proti minulosti? Záleží hodně na způsobu spolupráce a zajištění pro svůj konkrétní stát autonomii a nezávislost v diplomacii, míru i bezpečnosti. Jsem přesvědčený, že nastal čas, kdy je možné se k problému postavit čelem a vyřešit jej čestně, bez velkých starostí o svou budoucnost, v závislosti na historických pramenech onoho národa. USA nám dokázali, co dokáží a jak si představují svou nadvládu. A upřímně, moc svobodně to nevypadá. Představy nejsou praxí. Můžeme hodně namítat, že protipól není také ideální, ale pokud se zamyslíme trochu více- kdo tedy by přicházel v úvahu? Čína, Austrálie, Švýcarsko, Německo, Kanada? Nejsem obdivovatel Ruska, je to přeci jen stát, který má své zřízení jinak položené, které nemá moc společného s Evropou a s námi už vůbec ne, ale vím jen, že pokud se diplomaticky vyjednává s narovnanou páteří a dopředu se jasně stanoví pravidla společenského soužití a existence, určitě by z jejich strany nedocházelo (i z historických už zkušeností)k porušení těchto zásad.
Ale otočím to, spolupráce musí přeci vycházet s principů rovnosti, dodržování práva a diplomatických a morálních hodnot obou stran. Určitě mě více uklidňuje spolupráce s Ruskem, než s falešnou a křivou Amerikou, už jen proto, že Rusové jsou Slované, smýšlí přeci jen nám podobně. Vím, že v poslední době, věty vyzní trochu netradičně a podbízivě. Omyl. Vycházím ze skutečností, jak se praxe v zavedení demokracie (kapitalismu) vyvíjí nyní. A uvažuji o životě-jeho formy a nutnosti přežití v klidu s porovnáním i dob předešlých.
Vrátím se k titulu.
Sankce jsou sankcemi užitečné jen, když pokud zabrání válkám, to se neděje.
Dále k omezení lidských práv- ale proč, když jsou uplatňovány z důvodu vojenské převahy a vyhrožování, či omezení válečného šílenství? Vždyť lidé země, postihnuté sankcemi přeci konflikt nechtějí -chtějí žít normálně-naopak je jim toto právo ubíráno. Brání se jen kvůli tomu, že mají jiný názor. Likvidace národa-pak to nejsou sankce demokratické a hospodářské, ale fašistické a nacionální. Ty nemají ve světě, kde funguje OSN, žádné uplatnění a místo. A co dělá Červený kříž? Podvýživa, bakteriální napadání státu, pokusy chemické na lidech, jako forma sankcí? Co potom lze schovávat pod pojmem spravedlivé sankce? A jak se jeví humanitární bombardování, určitého státu? Co je vlastně horší? Svoboda a nezávislost nemůže být moc svobodná a moc nezávislá, protože pak vzniká chaos a rabování. Lidstvo ještě není připraveno na vyšší stupeň svobody a demokracie -pokud použiji dnešního slovníku a žebříčku hodnot žití. Začít se musí postupnými krůčky, když to nejde velkou všelidovou (celosvětovou) revolucí, proti zřízení, které nevyhovuje a ukazuje se víc, jako prokletí. Sankce poškozených tedy můžou posloužit, jako startovní krůček pokusu o nápravu systému. A nezbývá než podobným krokům pomoci, než je odsuzovat. Jedině lidstvo může zakročit v případě, že dojde k zneužití nového nastupujícího systému. A v tom je ukazatel pro obyvatele a obyčejné lidi víc, než příznivý.