Lidé kapitalismus chtěli

11. 4. 2014 / Sylva Šporková

Je to smutné, když práci historika -- založené bohužel jen na tiskových materiálech (a jen těch "dochovaných"), považuje někdo za pravdivější než svědectví lidí, kteří danou dobu prožili. Patřím mezi ně (a nepatřím k žádné mocenské elitě). Žiju ve městě pár desítek kilometrů od Prahy, v r. 89 mi bylo 30 a aktivně jsem se podílela na zakládání OF v našem městě a později i okresu, od přátel jsem měla informace o dění v dalších městech. Jezdila jsem od prvních dnů do Prahy, sháněla informace a vozila letáky do našeho městě, které v době, kdy v Praze byly statisícové demonstrace, ještě žilo poklidným socialistickým životem -- jako tehdy většina malých měst a vesnic. A tak můžu říct, že Jamesem Krapflem předkládaný obraz toho, co údajně Češi v listopadu 89 chtěli, není pravdivý.

Není pravda, že většina lidí chtěla socialismus -- pravý opak je pravdou. Tu méně vzdělanou, ale početnější část národa k tomu nevedla ani tak nějaká ideologická hlediska, jako hledisko materiální: Jednoduše viděli, jak si -- po materiální stránce - žije průměrný občan na Západě a u nás.

Ovšem dá se velice dobře vysvětlit, proč písemné prameny z té doby, ze kterých historik čerpal, mohou říkat něco jiného. Do zakládání OF a organizování demonstrací se v místech mimo Prahu (kde to zařizovali převážně studenti a chartisté), pouštěli z velké části lidé, kteří zažili rok 1968 a často z něj vyšli s nějakým kádrovým problémem. V podstatě toho v době, kdy ještě zdaleka nebylo rozhodnuto -- tedy v listopadu a první polovině prosince 89 -- neměli zas tolik moc ztratit. A právě tito starší lidé, ač také nechtěli pokračování socialismu, brzdili onu mladší a radikálnější část lidí a na základě vlastních smutných zkušeností prosazovali, aby se "natvrdo" nepsaly všechny skutečné požadavky, aby se pokračovalo postupně. Měli totiž obavy z toho, že při příliš radikálních požadavcích mohou komunisti stále ještě zasáhnout. A tak se na letácích neobjevovalo moc požadavků na konec socialismu, ale jen ony první a nejdůležitější kroky. Ono to v podstatě bylo dost podobné jako na jaře 68 -- spousta lidí chtěla konec socialismu, ale dobře věděla, že říct to nahlas nešlo ani tehdy -- estébáci pracovat nepřestali a ač se o tom dneska moc nemluví, i v té době měla část lidí problémy kvůli svému příliš radikálnímu názoru.

A to už vůbec nemluvím o tom, že část letáků byla "podvržena" StB, která byla -- na rozdíl od tehdejší KSČ -- ještě velice aktivní. Tuto skutečnost znám opět z vlastní zkušenost. Takže "dochování" letáků o tom, jak Češi vlastně chtějí socialismus -- jen s jinou tváří -- se dá vysvětlit i tím.

O tom, že většina lidí (samozřejmě kromě příslušníků KSČ a nemalé části jejich rodin) nechtěla žádný socialismus s lidskou tváří, ale normální kapitalismus, svědčí i výsledky voleb v roce 1992, kdy ODS zvítězila s velkým náskokem -- a strany, které jednoznačně demonstrovaly svůj příklon ke kapitalismu, získaly kolem 60 % hlasů (a to nepočítám část voličů Občanského hnutí a ČSSD, kteří chtěli také raději žít v kapitalismu -- ovšem klasické pravicové strany jim nějak "nesedly").

A kde se tady vzalo tolik hlasů o "ukradené revoluci"? I zde se dá nalézt hned několik důvodů -- ovšem tady si netroufnu říct, který je ten hlavní:

1. Propaganda politických kruhů, kterým se polistopadový vývoj a vůbec rozpad socialistického tábora nelíbil. Některé hoaxy, které na toto téma kolovaly a stále kolují po internetu, jeví vysokou míru profesionálního propagandistického zpracování -- prostý naštvaný občan, který je tam často podepsán, by toho víceméně nebyl schopen.

2. Řada lidí chtěla "kapitalisticky žít a přitom socialisticky pracovat". V okamžiku, kdy došlo na konec umělé zaměstnanosti, firmy začaly dbát na produktivitu práce (takže žádná kávička a noviny, než se začne pracovat, žádná odpolední svačinka, žádný dřívější odchod z práce, aby se stihl fotbálek atd.) a dotyčný dokonce přišel o místo -- začali na kapitalismus najednou nadávat a říkat, že takhle si to opravdu nepředstavovali. Představovali si totiž jen onu prvoplánově viděnou levnou elektroniku a možnost vyrazit si k moři.

3. Osobní selhání. Znám několik lidí, kteří chtěli v lednu 90 (ne dřív, to se ještě báli) věšet komunisty na kandelábry a vykřikovali, jak jim nedovolili ukázat, co v nich je a co umějí -- a teď, když tu bude ten kapitalismus, že jim to ukážou... Jenže neukázali, protože "se ukázalo", že to prostě nezvládli (a ť už z jakýchkoliv důvodů). A právě z nich se pak stali ti nejhlasitější křiklouni o ukradené revoluci, protože přiznat, že selhali oni a nikoliv systém, pro ně bylo příliš těžké. A takových bylo a je...

4. Způsob, kterým politici (bez ohledu na stranickou příslušnost) vedli tuto zemi zhruba od r. 1997-98 (od té doby se také začaly ve velkém objevovat ony výkřiky o ukradené revoluci). A k tomu neodmyslitelně patří i to, že velká část lidí se domnívá, že to, v čem žijeme, je kapitalismus. Jenže není -- žijeme ve vysoce regulovaném systému s velkým důrazem na sociální oblast, která má s kapitalismem tak, jak je definován v  klasických učebnicích, velice málo společného. Je logické, že na tento hybrid, který má pouze všechny negativní jevy jak ze socialismu, tak z kapitalismu (a téměř žádné jejich výhody), jsou lidé naštvaní a říkají, že TAKHLE si to v r. 89 nepředstavovali. Jenže to tvrdí lidé z obou strany pravolevého spektra -- pro část lidí je tu málo socialismu, ale pro druhou část zase málo kapitalismu. Zabývat se příčinou tohoto stavu -- to by už bylo na jiný článek.

Takže říkat, že Češi v roce 1989 nechtěli kapitalismus, je buď hloupost (kterou u autora nepředpokládám), propaganda nebo nedostatek informací. Nakolik se druhé dva důvody na názoru Jamese Krapfla podílejí, nedokážu opravdu posoudit.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 11.4. 2014