14. 2. 2014 / Petr Hartman
Je symptomatické pro dnešní českou společnost, že brutálně likviduje četné své občany, zejméně ty slabší a nemocné. Co s tím? (pozn.red.)
V článku, ve kterém jsem naznačoval své zoufalství a obavy o budoucnost a pokusil se najít si práci k důchodu, abych poplatil dluhy na nájmu a neztratil tak jediný domov, který jsem v dospělosti kdy měl, se mi bohužel nepodařilo vzbudit téměř ani náznak zájmu o to co jsem schopen nabídnout. Čili práce bez vyděračských praktik za rozumné peníze už nejspíš není k mání, píše Petr Hartman.
Byl to pro mě poslední pokus jak odvrátit hrozbu bezdomovectví bez cizí finanční pomoci. Dva dny po narozeninách, tj. 20. února, se mám dostavit do kanceláře Domovní zprávy kde se bude řešit vystěhování. Veškerý peníz, který vydělám, odnesu jako splátku dluhu bez ohledu na to, že se svojí akutní cukrovkou nemám pak několik dnů co jíst. Reaguji tak na příslib, že když uvidí snahu, tak mě nevyhodí. Jenže pravidla se mění.
Vysvětlujte pak doktorovi, po kterém chcete zprávu pro posudkovou lékařku, aby Vám nesebrali důchod, že nemáte prostředky na to, abyste drželi doporučenou dietu. Akorát je Vám to trapné. Na cévním mě doktor označil za nevratně zdevastovaného a doporučil hospitalizaci. Nemůžu do nemocnice, nemá se mi kdo postarat o Sofču; Jenže douška "pacient hospitalizaci odmítá" se v posudkové zprávě také nevyjímá právě dobře.
A ano, v nemocnici mě zase dají dohromady. Budu pravidelně jíst, pod dohledem si píchat inzulín, ale co pak? Doma, po týdnu půstu do sebe nacpu pět čínských polévek bez toho, abych si aplikoval inzulín - nevím totiž kdy zas budu jíst a nechci si znovu prožít hypoglykémii. Mám z toho strach, zvlášť poté co jsem se dozvěděl, že tento stav kromě jiného zabijí mozkové buňky. O ten pár buněk co mi zbyl, už nechci přijít.
Pak sedíte doma s myšlenkami, že až přijde kóma, tak Vás nikdo nenajde, protože k Vám už nikdo nechodí. Nemáte co nabídnout -- jste chudí a nemocní. I když nejsem z těch, co by na své potíže upozorňovali při každé příležitosti, stejně je nejspíš ten odér bezvýchodnosti a frustrace cítit ve vzduchu. Omlouvám se -- v nikom nechci vyvolávat pocit falešné morální povinnosti nabídnout pomoct, takže se i sám trochu straním. Je to začarovaný kruh, který vede často k jedinému konečnému radikálnímu řešení pro mnoho lidí. Já jsem spíše opačného ražení, ale žádný člověk by přece neměl takhle skončit. Zvlášť, když se přes všechny nástrahy dál pere s osudem s nadějí na lepší zítřky, které nějak ne, a ne přijít.
Pokud by někdo chtěl panu Hartmanovi finančně pomoci, i když nabídka práce by byla daleko lepší, jeho bankovní účet je u ČSOB: 183956485/0300
Vytisknout
2.12. 2015 / Petr Hartman
Dopis od nemocného spoluobčana, jemuž čtenáři Britských listů v minulosti už pomohli. Systém v České republice kupodivu nemá pro lidi v jeho situaci záchrannou síť. Je nepochopitelné, že komunální úřad nenabídne nouzovou finanční pomoc. Pomůžou čtená...
27.7. 2015 / Jan Čulík
Případ Petra Hartmana, jemuž, jak vděčně píše, čtenáři Britských listů finančně pomohli už v minulosti, není jediným případem, kdy se člověk na hranici svých existenčních možností dostal do katastrofální situace. Nedávno jsme vás informovali o přípa...