Evropská výzva - od Tartúsu po Sevastopol, od Brestu po Vladivostok

18. 2. 2014 / Karel Dolejší

Od Petra Velikého Rusko usiluje o to stát se plnohodnotnou námořní mocností. K tomu by potřebovalo jednu věc: Nezamrzající přístav, který - ze všech praktických hledisek - dodnes vlastně nemá. Nejvíce se této představě blíží Sevastopol, ovšem s tím omezením, že aktuálně náleží k Ukrajině a cesta z Černého moře vede přes úžiny kontrolované Tureckem. Druhý takový kandidát je syrský Tartús. Možné ruské angažmá na Kypru a případně opět v Egyptě je příliš brzy jakkoliv hodnotit, informace jsou zatím příliš kusé. Zůstaňme tedy u toho, co lze posuzovat s jakousi jistotou: U Tartúsu a Sevastopolu.

Kdyby Spojené státy skutečně chtěly stabilizovat situaci v Sýrii, sponzorovaly by ze všech sil projekt separátní dohody sekulárních povstalců se stávajícím režimem. Tyto dvě strany se rozhodně nemilují a nelze v brzké době očekávat, že by zasedly ke společnému stolu kvůli nějaké zásadní politické záležitosti. Ale něco přece možné je, v rámci postupného budování důvěry. Například dohoda o volném pohybu humanitární pomoci po celém území kontrolovaném oběma znepřátelenými stranami. Nikdo ovšem nic takového na stůl nepoložil. Místo toho Američané fantazírují o tom, že použijí vojenskou sílu k prosazení humanitární pomoci. Tuto fintu ale už všichni znají a nikdo jim na ni neskočí. S mandátem OSN pro takový projekt se mohou rozloučit. Budou-li na něm silou mocí trvat, musejí ho podniknout jednostranně a tristní výsledky se brzy ukážou.

Ti, kdo zmíněný iracionální postup, i po návrhu na likvidaci syrských chemických zbraní stále sledující změnu režimu v Damašku, pozorují z Moskvy, uvažují zajisté stereotypně a tradičně. Za podstatný důvod takové tuposti a tvrdohlavosti proto považují skrytou agendu v podobě záměru zabránit Rusku za každou cenu v používání námořní základny Tartús.

Druhá velká mezinárodní krize dnes probíhá na Ukrajině a logicky je vnímána coby odveta za nářez, který John Kerry and his mellody girls utrpěli v Sýrii. A hle, na Ukrajině nacházíme ruskou námořní základnu Sevastopol. V paměti vyvstává vzpomínka na dvě západní intervence právě zde, v době Krymské a občanské války. Hádejte, jak tohle čtou ruští generálové.

Některé analýzy ovšem zaměňují přání a řekněme nazrávající požadavek doby za skutečnost. Evropané, ani Němci, se ve skutečnosti ještě dostatečně neodpoutali od nezodpovědné americké politiky, tak aby mohli ve vlastním zájmu seriózně testovat, nakolik lze vůbec s Moskvou uzavírat kompromisní dohody. Rozdíly mezi americkou a evropskou pozicí se týkají preferencí některých postav na ukrajinské politické scéně a postoje k sankcím vůči establishmentu, které Brusel patrně právem označuje za neúčinné. A to je dost málo na skutečně samostatnou politiku. Jeden Kličko jaro nedělá. To chce mnohem více.

Bez projektu neutralizace Ukrajiny a dodatečného ujištění, že otázka dlouhodobého pronájmu Sevastopolu zůstane vnitřní záležitostí ukrajinské politiky a na mezinárodní úrovni záležitostí dvoustranné dohody mezi Moskvou a Kyjevem, nelze nikdy doufat, že by se podařilo ze hry vyřadit radikální ruské vojenské mozky, které ve vztahu k Západu přímočaře usilují o politiku velkého klacku. Ale bez toho také nikdy nevznikne ani náznak kompromisu. Bude se hrát čistě hra "vítěz bere vše". Vítězem nakonec bude Moskva, která získá kontrolu nad Sevastopolem a návdavkem nezměrnou nenávist milionů Ukrajinců.

Z evropské perspektivy by se mělo zkusit něco jiného. Projekt neutralizace s přijetím existence Sevastopolu (tak jako trvající pronájem základny Guantánamo tvoří součást kubánské samostatnosti) a návrh na volný pohyb zboží od Brestu minimálně až po Ural, lépe po Vladivostok. Je možné a dokonce pravděpodobné, že i takovou nabídku by Moskva odmítla, protože není připravena vzdát se projektu obnovy SSSR na půdorysu Eurasijské unie. Ale problém je v tom, že podobnou nabídku nikdo nepředložil a nepokusil se opravdu důsledně využít všech potenciálních možností pro dohodu.

Vztahy mezi Bruselem a Moskvou se mohou již brzy dál rapidně zhoršit a politicky roztříštěná Evropa může čelit nutnosti uplatňovat vůči Rusku podstatně tvrdší politiku než kdykoliv od roku 1989. (Fantazie o evropské intervenci na Ukrajině ovšem ponechejme chovancům bohnické léčebny, konspiračním teoretikům a ruské generalitě.) Zastánci "měkčích" politik pak mohou - ať už z jakýchkoliv důvodů - napříště poukazovat na fakt, že v rozhodné době nebyly vyčerpány všechny možnosti rozumné dohody, což jim poslouží k opozici vůči koherentní ruské politice EU, pokud by už konečně nějaká vznikla. Svým způsobem budou mít pravdu. Právě teď je doba, kdy je třeba vyzkoušet vše. Když pro nic jiného, pak proto, že do budoucna je nutno jednoznačně vyloučit všechny vlastní pochybnosti.

Kvůli ukrajinské otázce se ovšem dlouholetá spolupráce Evropy s USA musí každopádně postavit na úplně jiný půdorys, pokud Evropa zcela neztratila pud sebezáchovy. Evropané tak či onak budou muset žít ve společném domě s ruským nájemníkem, jemuž občasná americká návštěvnice vyjadřující se krajně nelichotivě soustavně hází oknem do bytu zkažená vejce, aby se pomstila za polízanici na pobřeží Středozemního moře, kde se jí nepodařilo dosáhnout vysněného cíle. Mělo by být tedy v prvé řadě jasně řečeno, že tato osoba není napříště ve společném domě vůbec vítána. Nikdo se s ní oficiálně nechce stýkat, až na pár extrémistů se statusem soukromníka. Pokud chtějí Američané začít posílat někoho s rozumnějšími názory a způsoby, to je ovšem něco jiného.

Závěrem se sluší poznamenat, že všechny úvahy zde předložené jsou postaveny na předpokladu "Kdyby konečně někdo začal dělat společnou evropskou zahraniční politiku...", což může být nakonec předpoklad zcela lichý. Moskvě možná vyjde sázka na evropskou roztříštěnost, podporu národně konzervativních až krajně pravicových elementů (a dalších variant pátých kolon) a na jednání z pozice "silné Rusko proti trpasličím evropským státečkům". Pak ovšem bruselské a speciálně německé politické elity frapantně selžou. To by znamenalo, že nedokázaly včas určit okamžik, kdy se buď zásadně změní, nebo jejich dosavadní politika skončí naprostým neúspěchem.

Myslím, že už řekněme do půl roku budeme mít mnohem jasněji v tom, která varianta je pravdě blíže.

Vytisknout