Politika nesmí dopředu určovat "správnou" kolektivní paměť. Právě zde je rozdíl mezi komunistickým režimem, který diktoval, co si máme o minulosti myslet, co si máme pamatovat a na co máme zapomenout, a demokracií, která má vychovávat své občany, aby byli schopni sami kriticky uvažovat o informacích a interpretacích, se kterými jsou konfrontováni. Dnešní hodnocení minulosti by měla vzniknout v dialogu a v otevřeném prostředí, respektujícím jak odlišné verze paměti, tak zejména autoritu pramenů a propracovanou vědeckou metodologii. Politika paměti má v demokratické společnosti vysvětlovat a nabízet, nikoliv obžalovávat a zakazovat.

Debata je v dlouhodobé perspektivě užitečnější než morální odsudek. Jakmile mají lidé vzpomínky, které jsou v rozporu s "oficiálním" výkladem dějin, budou si příští generace uchovávat paralelní narativ a to, co se říká doma se bude rozlišovat od toho, co se říká ve škole nebo na veřejnosti, tak jako tomu bylo za totality. Jestliže ÚSTR bude připomínat pouze heroizované dějiny odporu a represe na úkor sociálních dějin a dějin každodenního života, které jsou lidem blízké, hrozí mu, že větší část veřejnosti, které se to netýkalo, se v tomto narativu nepozná. Kolektivní paměť se tím dlouhodobě nezmění; jediným důsledkem bude, že ÚSTR se naopak oddělí od společnosti.

Zdroj: ZDE