Vada svobody slova

17. 1. 2014 / Štěpán Cháb

Za bolševika jsme žehrali (ne všichni, samozřejmě) na skutečnost, že nemáme svobodu slova. Chtěli jsme se vyklonit z okna a zakřičet (opět nikoliv všichni), že Husák je vůl a že bolševismus smrdí po prasatech a že už se nám v tom nechce žít. Listopadová hurá akce roku 1989 nám svobodu slova dala, zaplať Bůh za to. Mohli jsme začít blábolit i naprosté nesmysly, pokud jsme jimi protizákonně neubližovali jiným. Čehož jsme se i radostně ujali. Po 25 letech lze vysledovat nesmírnou vadu svobody slova. Neschopnost přestat mluvit a začít jednat. Tuto vadu zbytněl příchod internetu do rozměrů takřka nedozírných.

Objeví-li se v médiích článek nesouhlasící s děním, získává čtenář média pocit, že se něco děje. Že odboj pracuje ve prospěch spravedlnosti. Nebo že vůbec nějaký odboj je. Výborným svodem svobody slova jsou diskuze pod články, kde si dělný lid může huby umlít a tím získat pocit, že byl součástí vzpoury. Objeví-li se v médiích článek, který informuje o nepopulárním dění, diskuze pod oním článkem zajišťuje lépe než policie klid na ulicích, protože transparenty s nesouhlasem byly vyvěšeny právě pod článkem. Nikdo nevyrazí do ulic, nikdo nebude chtít nic změnit, ač po tom bude nesmírně toužit, ale svou touhu vprojektuje do houfu nesouhlasných či souhlasných komentářů dalších diskutujících. Svoboda slova tedy dává lidem falešný pocit, že se něco děje, a proto se nic neděje. Mizí síla a teatrálnost protestního slova, protože vzkřikne-li někdo v diskuzi -- zemřu za svou vlast -- je hned označen jiným diskutujícím za kreténa. A co je nejhorší, vládnímu šimlovi, který v poslední době tak kope do svého domnělého pána, tedy do lidu, jsou veškeré internetové diskuze a články ale úplně ukradené. Kdyby lid vzal vládního šimla při schvalování restitucí (například) ztečí, pravděpodobně bychom nebyli nyní zákonně okrádáni už i církví. Svoboda slova je fajn, ale má to své nedostatky.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 17.1. 2014