Černobíle po česku

16. 1. 2014 / Pavel Kopecký

Byla to volba mezi dvěma zly, na kterých visel hrozen až fanatických obdivovatelů. První množina byla hojně spojena s mediálně-snobskou masáží o "lidovém knížeti", jež dala krom dalšího štempl pověstem, jaký vliv si ve sdělovacích prostředcích vybudoval "chemický Mirek". Druhá skupina se zase upnula k naivnímu sebeklamu lidového ochránce chudých a utlačovaných.

Ti první -- včetně některých lidí "od novin" -- se napořád nedokáží smířit s tím, že neuspěli, případně že nemají takový vliv "na masy", jaký si představovali. Tudíž Zemanovi vyčítají i náhlou průtrž mračen v Kardašově Řečici, přičemž legračně litují, že místo aristokrata dostali plebejce.

Jejich odpůrci si zase na "svého tatíčka" nenechají za živého boha ani koncem prstu sáhnout a s vděčností naslouchají prezidentovým proklamacím o vlastní levicovosti. Aniž by vzpomněli, kterými cestami se kdysi prodral do vedení České strany sociálně demokratické, anebo jestli náhodou nesleduje záměr oddělit příslušného voliče od stávajících lídrů ČSSD. S nimi má sám problém skoro na život a na smrt.

Oba přístupy jsou v podstatě z jednoho hnízda. Mnohdy se prolínají, takže nepochybně v budoucnosti opět zkříží zbraně. Leckdy obsahují akcent nesnášenlivosti či obraznosti omezené na manicheistickou polaritu Dobro versus Zlo. A mívají ještě jeden nápadný atribut, který je tolik příznačný pro svět akcentovaného individualismu a osobní odpovědnosti. Nutkání těsně se navěsit na výraznou osobnost, do níž se lze projektovat a spoléhat na její "božské" zásahy shůry. Mít nad sebou snadno a rychle ochranná křídla. Právě takové perutě, jaké nabízí slibotechna nejpopulárnějšího politika dneška, Tomia Okamury.

Vytisknout