Černé deníky: Vazba Martina Heideggera na nacismus nebyla náhodná

15. 1. 2014 / Karel Dolejší

Pokud zatím uniklé informace nezavádějí, pak:

1. Heidegger byl rozhodně antisemita, ačkoliv jiného druhu, než nacisté. Nesnášel to, čemu říkal "židovské myšlení".

2. Heidegger byl metafyzický rasista. Nacistický rasismus kritizoval proto, že mu byl příliš darwinistický. (Stojí zde za zmínku, že pováleční neonacisté byli, respektive jsou rasisty právě spíše v tomto smyslu, než ve smyslu jednoduchého biologismu.)

3. Heidegger věřil v "německou národní revoluci", která zachrání svět před prokletím moderny, včetně kapitalismu a komunismu.

Němečtí kritici jako Habermas dlouhá léta poukazují na to, že Heideggerova kritika moderny je naprosto nediferencovaná a nedialektická, "všechny momenty" jsou zde vnímány jen a jen negativně. To, spolu s hodnocením Heideggerovy osoby, které po válce předložili kolegové jako Löwith nebo Jaspers, způsobuje, že německá veřejnost je k odkazu tohoto filosofa spíše opatrná.

Nekritické nadšení naopak Heidegger již déle jak čtyři dekády vyvolává ve Francii, kde se ho chopil nejprve Jean-Paul Sartre (od nějž se ale sám idol distancoval) a později mnoho dalších akademických levičáků postižených krizí marxismu a strukturalismu a toužících po chybějící normativní politické teorii.

V Německu se možná Heideggerova mesaliance s nacismem někdy zlehčuje, skutečný vliv tohoto autora je však poměrně malý. Naproti tomu ve Francii má právě na akademické levici status celebrity a až dosud byly poukazy na jeho afinitu k nacismu soustavně bagatelizovány. Dodnes se vlastně téměř nikdo neptal, zda a případně které jeho filosofické pojmy jsou ideologicky zatíženy (zatímco už máme dávno ideologicky zkritizovaného i tak benigního autora, jako byl Immanuel Kant). Držela se fikce, že nacistická epizoda byla vůči filosofii čistě vnější záležitostí.

Teprve se uvidí, zda to publikace jeho deníků konečně nějakým způsobem změní.

Vytisknout