POZVÁNKA:

Jan Paul / "Světlo, které nevrhá stín"

14. 10. 2013

V prvních obrazech, malovaných prsty (cyklus deseti obrazů Mezi životem a smrtí, 2004 ), zachytil jednotlivé etapy a stavy umírajícího člověka, bolest, strach, beznaděj, vzepření a prosbu, přijetí a smíření, naději a duchovní přesah smrti. Pokusil se v nich vyjádřit proměnu duše odpoutané od těla, snažil se zachytit i tvář, proměňující se fyzickou nezvratností smrti, destrukci těla, ztrátu vitality, úmrtí a výraz očí, odrážejících duševní stav umírání.

Cyklus obrazů Mezi životem a smrtí byl především autentickou intimní výpovědí, snahou vymalovat se z osobního prožitku a uzavřít ho, pozdější obrazy, malované v pozdějších letech, přivedly autora k širším otázkám, v nichž smrt není jen výlučným tématem osobní zkušenosti. Co smrt člověku bere a co mu ponechá? Paul k tomu v roce 2006 napsal: "Hnětu dlaněmi temnotu, onu obávanou nicotu, a prsty v barevné vrstvě zažehuji světlo věčnosti, abych vzkřísil naději v temných stínech smrti". Autor tím posunul téma smrti do roviny obecně lidského údělu, z něhož je však možné se duchovně vyvázat. Na jedné straně nezvratný fyzický zmar člověka, na straně druhé možnost nového života. Tělesnost, která v těchto plátnech ještě vyjadřuje bolest spojenou s faktem fyzické konečnosti, se pomalu a jistě vyčerpává, a tím i téma z posledních let malířské a sochařské práce je logicky posouváno k námětu naděje, jejímž ústředním motivem je světlo.

Cyklus Mezi životem a smrtí otevřel Janu Paulovi dveře k zobrazení smrti jako možnosti osvobození člověka. Přiblížil jej k vyjádření toho, co v posledních okamžicích života matky cítil a vnímal v hmotném zániku, ono podstatné sdělení Božího světla. K této zkušenosti si poznamenal :

"Stojím do budoucna před velkým úkolem - namalovat světlo, jež nevrhá stín, odnikud nikam nesměřuje, ale věčně trvá, a jež se v malbě uskuteční vlastní kvalitou. Světlo ne jako stopa barvy zanechaná na plátně, ale jako duchovní energie vyzařující z prostoru malby".

Za pozornost stojí i jeho tvorba sochařská. Malba unáší autora do imaginace světla a tmy, modelování ho fascinuje novou možností vyjádřit jinými prostředky téma. Jan Paul se ptá a současně si odpovídá: "Jak zachytit v hlíně těkavou atmosféru letních par vznášejících se krajinou, či záblesk světla v korunách stromů? Sochařství je o člověku, a mě zajímá odlišnost dvou rozdílných cest v jednom tématu, jejich prolínání". Autor cítí hmotu v celé šíři tradičního sochařského chápání objemu, ale cítí v něm také malbu a kresbu, a to ho vzrušuje. Jestliže v malbě může nechat volně plout prostorem lidskou figuru, nechat ji vznášet v imaginárních sférách obrazu, rozpouštět ji a znovu zjevovat v magickém světle či tmě, při modelování nemá nic, co by ještě mohl dopovědět, o co by se mohl opřít, žádné valéry a tóny, jen neúprosně ohraničenou hmotu, které musí vtisknout tvar, protože hmota svým objemem začíná a svým objemem končí. To, co je mezi tím, je třeba naplnit jasným a srozumitelným gestem modelace.

Jan Paul si malbou prsty vytvořil svébytný a neopakovatelný malířský rukopis, a stal se na české výtvarné scéně výrazným solitérem, jehož nelze zařadit do žádného současného názorového okruhu či uměleckého proudu. Přesto jeho tvorba navazuje svým významem a naléhavostí na všechno hodnotné, co známe z tradice českého výtvarného umění.

Vytisknout