PORTRÉT PŘEDSEDY SENÁTU ČR:
12. 10. 2013 / Jan Čulík
Mám-li to vzít úplně od začátku, někdy ve svých dvaceti pěti, dvaceti šesti letech jsem byl nominován a zvolen z dílny, kde jsem pracoval jako směnový mistr do závodního výboru tehdy ještě Revolučního odborového hnutí. Věnoval jsem se hodně oblasti pracovního prostředí a především oblasti mezd odměňování. To bylo v českobudějovické Škodovce. V rámci tehdejší kádrové politiky byl připravován jeden přední dělník, předák, na to, že bude dělat předsedu závodního výboru. Já jsem se, tehdy ještě velmi mladý, někdy po třicítce, stal předsedou toho závodního výboru ROH.
Protože jsem ale vyšel ze skromných poměrů, naše rodina žila na venkově, rodiče měli hospodářství, můj otec byl synem regionálního politika v Agrární straně, tak jsem měl poměrně špatný původ a nebyl jsem nikdy žádnou kádrovou rezervou. Došlo ale k tomu, že oni neměli nikoho schopného, kdo by byl lidmi akceptován, tak najednou za mnou přišli, jestli bych nešel dělat předsedu ROH.
V té době jsem měl se svým šéfem na dílně poměrně velké střety. On mě nedoporučil, abych šel studovat na vysokou školu, tehdy se bez souhlasu těžko studovalo. Kritizoval jsem ho za jeho chování, že na jedné straně chtěl od lidí tvrdou práci a na druhé straně vůbec nešel příkladem, kde mohl, tam se s odpuštěním zašil. Měl jsem s ním tedy hodně konfliktů, a proto jsem byl docela rád, že jsem od něj odešel a stal jsem se předsedou ROH. Myslím, že se mi ta práce dařila a že mě lidi vnímali.
V roce 1989 jsem měl nějaké problémy, protože jsem se angažoval v tom, aby se naše firma odtrhla od té velké plzeňské Škodovky, my jsme totiž museli všechny peníze odvádět do Plzně. Když přišel listopad 1989, obrátili se na mě studenti. S nimi jsem velmi spolupracoval a lidi si mě zvolili do stávkového výboru a do výboru Občanského fóra. Potom byly tajné volby do závodního výboru v prosinci 1989. Je to možná pro někoho překvapením, ale mě lidi vysokým počtem hlasů zvolili do závodního výboru podniku. A závodní výbor mě drtivou většinou hlasů zvolil předsedou závodního výboru už nových odborů.
Tak to samozřejmě do značné míry bylo. Ale zároveň záleželo na lidech. Na jedné straně jste musel vyjít se stranickými usneseními. Musel jste formální věci udělat, ale na druhou stranu jste mohl pro lidi něco dělat. Myslím si, že v mém případě lidi asi ocenili, že jsem se prakticky nejvíc bil za to, že jsem pro ty lidi chtěl změnu. Chtěl jsem lepší pracovní podmínky a další věci. Když asi tisíc zaměstnanců hlasovali, zda mám být v jednom fóru, zdržel se hlasování jen jeden člověk a jeho manželka -- můj soused na zahrádce. A když bylo asi tři nebo čtyři roky po revoluci, už jsem pracoval v odborech v Praze, tenhle soused za mnou přišel na zahrádce a řekl mi, "Víš, my jsme na tebe někdy nadávali. Ale dneska ve Škodovce říkáme, kdyby tady byl Štěch, to by to vypadalo jinak." Takže mohu říci, že jsem tam měl dobrou pověst. Bylo to dáno tím, že jsem se nikdy nemohl opírat o žádné "kádrové zázemí" mých rodičů, protože to byli prostě manuálně pracující lidi v zemědělství s určitou nálepkou -- že táta měl hospodářství, že maminka byla z největšího hospodářství ve vesnici. Nechtěli vstoupit do družstva. Prostě naše rodina, mí rodiče a jejich rodiče byli symbolem odporu ke kolektivizaci na venkově.
Pak přišel rok 1968, tehdy si to komunisti mezi sebou vyřizovali a po roce 1968 oni už na ty věci v padesátých letech tolik nekoukali. Když já jsem vstupoval do komunistické strany, tak mi řekli, "Víš, nám teď především záleží na tom, jakou máš pověst tady na dílně a jak se chováš a jak pracuješ."
Takhle to prostě bylo, ať se to komu líbí.
Odbory samozřejmě musely po formální stránce s komunistickou stranou vyjít, ale na druhou stranu ty odbory pro lidi dělaly řadu věcí. A kdyby to v těch odborech nedělali konkrétní lidi, tak by to nikdo jiný nedělal. Ti lidé to dělali nad rámec své práce. A udělalo se dost. Dělaly se dětské tábory, dělaly se zájezdy, bránilo se pracovní prostředí, bojovalo se za mzdy. Kolikrát jsem se tvrdě hádal za mzdy. Možná jsem se ani tak nehádal po roce 1989, kdy byla svoboda kolektivního vyjednávání.
Ten byl v tom, že za minulého režimu jste měl všechno nalajnované poměrně tvrdě různými mzdovými výnosy. Vy jste sice mohl něco pro lidi vybojovat, ale bylo to v určitých mezích. Všechno bylo centrálně řízeno. Ale mohl jste třeba probojovat vyšší mzdovou složku nadtarifní, třeba odměn. Ale já jsem nejvíc bojoval za pracovní prostředí. Byla to slévárna, tam se ničilo zdraví. Někdy jsem si připadal jako Don Quijote, když jsem byl sám. Strašně málo lidí mě podporovalo. Ne všechno se podařilo, ale kus práce jsem myslím udělal. Nechci se přeceňovat, ale takový bojovník se po mně už asi nenašel. Prostě jsem viděl, že tam ti lidé ztrácejí zdraví.
Známí, kteří v té slévárně teď pracují, mi říkají, že to je horší, než to bývalo. Zařízení, do něhož se tam v osmdesátých letech a začátkem devadesátých let vybudovalo, už zchátralo. Asi to v takovýchto provozech není dobré, ale podstatná věc je, že metalurgických hutních provozů v ČR enormně ubylo. Asi ve vlajkových lodích tohoto průmyslu, jako jsou Vítkovice nebo Nová Huť, tam to asi bude lepší.
Legislativa je na to dobrá. Jiná věc je otázka kontroly. Inspekce práce, hygiena práce. Velká otázka je, jak tvrdě se vynucuje dodržování těchto předpisů. Mám velké obavy, že se inspektoři bojí síly zaměstnavatelů.
To je dáno tím, že po roce 1989 se kyvadlo enormně přehouplo. Názory lidí jsou pořád dost napravo a je tady také jeden fenomén, s kterým se neumí řada lidí srovnat, a to je nezaměstnanost. Velmi se jí bojí. A já se tomu vůbec nedivím, takže i když české normy v oblasti pracovního prostředí jsou jistě srovnatelné se Západem, ČR ratifikovala prakticky všechny úmluvy Mezinárodní organizace práce, tyto konvence u nás platí, ale není-li žalobce, není soudce.
Přesně tak. Podívejte se, jak se za poslední léta zdecimovala inspekce práce. Má dnes jen několik desítek lidí. Tak samozřejmě vůbec nemůže firmy kontrolovat. Na druhé straně špatného prostředí ubylo. Těžkého průmyslu je už v České republice dnes minimum. A nové firmy jsou po hygienické stránce na západoevropské úrovni. Ne všechno je jistě ideální. Samozřejmě velkým problémem je intenzita práce. Je známo, že v řadě firem ve Škodovce se pracuje s větší intenzitou práce než na Západě. Takže nároky, které ovlivňují fyzickou i duševní stránku zaměstnanců, hromadná výroba, montáž, linky, tam si myslím, že dochází k náporu na psychiku, a to se těžko měří. Slyšel jsem kdysi, že montážní linka v Mladé Boleslavi je nastavena na rychlejší tempo než ve Wolfsburgu. Nevím, jestli je to ještě pravda, ale před osmi deseti lety nám toto představitelé odborů sdělovali. Toto, myslím si, bude pořád přetrvávat.
Po revoluci jsem dva roky pracoval jako volený představitel odborového svazu Kovo pro jižní Čechy. Pak jsem ještě v pozici místopředsedy odborového svazu Kovo, který byl a je největší svaz v republice, do roku 1994 i jako místopředseda Konfederace hodně vyjížděl do organizací. A lidé se na nás obraceli s konkrétními problémy. Potíž byla v tom, že když my jsme těm lidem řekli, "Dobře, my to budeme řešit, právo je na vaší straně," tak oni řekli, "Pane Štěch, ale, prosím vás, ne. Vy odjedete a my tady s nimi zůstaneme sami. A za nás se mimo vás nikdo nepostaví. Nikdo, kdo má nějakou sílu, a oni si stejně budou dělat, co budou chtít, a my to odneseme."
Tomu já rozumím, protože já jsem na jejich zaměstnavatelích nebyl závislý. Já jsem od těch zaměstnavatelů nedostával ani korunu, ani od státu. Mě si platili členové z členských příspěvků. Ale když vás členové o to požádají, tak se člověk musí chovat zodpovědně, uvědomit si, že to skutečně tak je. Já bych si tam mohl udělat u těch lidí jakousi kariéru, ukážu, jaký jsem bijec, ale já tam příští den, příští týden nebudu, a oni tam s nimi budou sami.
Mám konkrétní případ, kdy jsem se v jedné organizaci ve východních Čechách utkal s tehdejším ministrem práce a sociálních věcí Petrem Millerem, který potom dělal poradce zaměstnavatelům,. Petr Miller stál v Červeném Kostelci na straně zaměstnavatele a likvidoval předsedu odborového svazu Kovo a další. Já sem tam přijel na mítink, Miller tam s tím zaměstnavatelem bušili ty lidi, už od toho odboráře dávali ruce pryč, pomalu by se ho zřekli. Tak jsem samozřejmě do toho vlítnul. V té době jsem myslím měl určité zkušenosti, a tak jsem tam to shromáždění úplně otočil proti Petru Millerovi a proti tomu vedení firmy. Tam ti lidé se sjednotili, ale to byla výjimečná situace. A stejně to tam nedopadlo dobře.
Bohužel nové faktory, které lidi neznali, jako je ztráta zaměstnání, jako je absence rovných podmínek pro kolektivní vyjednávání, měly na situaci podstatný vliv. Přišla éra vlády Václava Klause, který všemi prostředky likvidoval nástroje rovného sociálního dialogu. Naprosto odmítal odvětvové, normotvorné kolektivní smlouvy vyššího stupně. Důsledky trpíme až dodnes.
Víte, já si myslím, že mám určitou životní zkušenost, že jsem začal od píky. V mládí jsem se musel opírat jenom sám o sebe. Když jsem se vyučil, vyučil jsem se velmi dobře, se samými jedničkami, mohl jsem si vybrat, kam půjdu ve Škodovce pracovat. Mohl jsem jít dělat jemnou práci. Vybral jsem si slévárnu, protože jsem tam měl o tisíc korun víc. Nutně jsem jako mladý potřeboval peníze, protože rodiče na venkově nebyli schopní větší peníze vydělat, aby nás mohli podporovat. Když jsem se chtěl odrazit ode dna a chtěl jsem založit rodinu, prošel jsem poměrně tvrdými podmínkami. Na slévárně, i když jsem tam manuálně dlouho nepracoval, dělal jsem tam pak dispečera, pak mistra, pak dílovedoucího, někteří o mně píšou, že jsem zámečník, já jsem především byl technik a organizoval jsem výrobu.
Já jsem po rodičích a zejména po tátovi si myslím zdědil organizační schopnosti. Když to skloubíte s životní zkušeností, s pokorou a nepodceňujete lidi, uvědomíte si, že v každém člověku je něco zvláštního a jedinečného, nějaká mimořádná schopnost, že každý člověk stojí za pozornost a že každý člověk je dobrý, když je pozitivně naladěn, nebo když je váš spojenec. Takovou mám filozofii. Věřím v lidské dobro. I když jsem byl mnohokrát konfrontován s lidským zlem. Mám dost pozitivní postoj ke světu a to je myslím výhoda. Někdy mě lidé chápali jako člověka konfliktního, ale to bylo dáno mou prací v odborech. Já jsem musel některé věci dotahovat do konce.
I tady v Senátu, protože jsem tady říkal věci, které tu nikdo jiný neříkal. Když nás tady bylo sociálních demokratů jen sedm, tak když jsem tady vystupoval, tak kolegové z pravého spektra bouchali do stolu a nechtěli, abych mluvil. A to jsem právě mluvil ve věci zaměstnanců, o nerovném vyjednávacím prostředí o špatných pracovních podmínkách, o tom všem, co vytvořilo korupční prostředí. Když si vezmete moje stenozáznamy, tak uvidíte, že jsem tady hovořil o celé řadě zdokladovaných věcí, protože jsem od svých kolegů měl ty podklady.
Kolegové z pravice to poslouchat nechtěli, ale ono je to dneska doběhlo. Trvalo to dlouho a bohužel některé věci se už v této zemi nenapraví. Tady si už někteří lidi zvykli, že tu vznikl takový bambusový kapitalismus, že si tu budou dělat, co budou chtít, a že k tomu budou využívat veškerou svou ekonomickou a finanční moc.
Já mám rád, když má člověk ve svém vystupování a jednání nějakou kontinuitu. Naše názory se mohou v důsledku zkušeností trochu měnit, ale nikdo by neměl dělat účelové skoky. Myslím si, že v záznamech mých vystoupení tu kontinuitu najdete.
Naprosto. Nikdy se tím netajím a jsem na to hrdý. I v odborech, když jsem dělal místopředsedu a předsedu odborové konfederace, vždycky jsem vycházel ze svých předchozích odborových poznatků a zkušeností a vždycky jsem z odborů získal nové informace. Konfederace měla podle mě nejlepší makroekonomický tým v republice.
To byla obrovská škola života. Já sice nemám vystudovanou vysokou školu, ale co se týká oněch osmi let úzké spolupráce , když jsem byl v odborech vedoucím a měl jsem na starosti sociálně ekonomickou a právní oblast, dlouhé hodiny jsem diskutoval s velmi vzdělanými a velmi kvalifikovanými lidmi o tom, jak budeme dané problémy řešit. To byla škola života.
Když jsem odcházel z fabriky, lidi mi říkali, jdi, ty jsi ten správný a dobrý a ty nás budeš zastupovat, jdi, ale nezapomeň na nás.
Já vám mohu říci, co se stalo. Asi po osmi letech jsem byl to té firmy pozván, už po několikáté, a když jsem tam jel, nový majitel mi zakázal do té firmy vstoupit. Takže ty lidi se se mnou museli radit před fabrikou v restauraci. A ono z té původní osádky v té Škodovce zůstalo už jen pár jednotlivců. Dnes tam jsou převážně zahraniční pracovníci. Úplně se to proměnilo, protože ti lidé, kteří tam tehdy byli, velmi kvalitní a pracovití lidé, většinou využili situace a odešli někam jinam. Mně je také teď už šedesát let a když jsem z té fabriky odcházel, byl jsem poměrně mladý. Můžu vám ale říct, že jsem na ně nikdy nezapomněl. Kolikrát jsme tady projednávali různé věci, tak se vždycky ptám, jak to bude dopadat na ty lidi, s kterými jsem tam do roku 1990 pracoval, a na to prostředí, které jsem z odborů velmi důvěrně znal. Hovoří se často o sumárních číslech, ale jednotlivé lidské osudy se často přehlížejí. To je velká chyba.
Zaprvé bych chtěl říci, že na území, kde my žijeme, nikdy nebyl jednokomorový parlament. Jen za nacistické okupace. Jinak jsme tu vždycky měly dvoukomorový parlament a v době federativní republiky byly čtyři komory. Česká národní rada, Slovenská národní rada a Federální shromáždění, které mělo dvě komory, Sněmovnu lidu a Sněmovnu národů. Dnešní dvoukomorový parlament tedy není žádná výjimka.
Zadruhé je velmi důležité, že je v obou komorách rozdílný způsob voleb. V Poslanecké sněmovně je poměrné zastoupení, Senát je většinový. To znamená, že každý senátor je vítězem ve svém obvodě a má velmi hluboký vztah ke svému regionu. Nakonec tam skládá ten účet. Tam se rozhodne, jestli bude pokračovat ve funkci, nebo nebude.
Dřív, do územní reformy to byly jižní Čechy, bylo to Pelhřimovsko-Jindřichohradecko, ale teď to spadlo do dvou krajů, Vysočina a Jižní Čechy. Ale svým charakterem, strukturou obyvatelstva, příležitostmi k zaměstnání jsou si ty regiony velmi podobné. Jsou to regiony s poměrně nízkou úrovní mezd. Přitom s trochu nižší zaměstnaností. Já jsem Jihočech a stejně se cítí i Pelhřimováci, jako Jihočeši. Vůbec to není žádný problém.
Senát je politické kolbiště první fronty. Senát dokáže k věcem přistupovat s nadhledem i proto, že jsou tady lidé s větší životní zkušeností, nad čtyřicet let. Jsou to lidé, kteří museli uspět v nějakých profesích. Myslím, že senátoři jsou méně stranicky svázaní. Jsou méně fixovaní na politické strany.
Když vezmete současnou situaci, ukázalo se, že je Senát velmi důležitý. Byla rozpuštěna Poslanecká sněmovna. V Senátu se řada věcí vyřídí. Vyřídí se poměrně rychle a země funguje. Myslím si taky, že je v Senátu politická kultura o patro výš, než je v Poslanecké sněmovně. Tady se většinou diskuse vede věcně, bez osobních útoků, a výsledky jednání se respektují. Problém ovšem je, že Sněmovna má sílu nás prostou většinou všech poslanců přehlasovat. Ale zase jsou věci, kde má Senát rozhodující slovo, jako je volba ústavních soudců, jako jsou ústavní zákony, kde nemůže být Senát přehlasován, a pak jsou mezinárodní smlouvy, které jsou nadřazeny našemu právnímu řádu. Ty jsou taky velmi důležité. Předpokládám, že až se bude jednat o změnách a doplňcích Ústavy, Senát bude mít některé nové pravomoci. Protože se ukazuje, že se Senát k některým věcem dokáže postavit s větším nadhledem.
Senát je pojistka fungování demokracie, jádra Ústavy. Musím říci s velkou pokorou, že jsem přesvědčen, že ústava, která je dnes dvacetiletá, navzdory rychlosti, s jakou byla tvořena, je poměrně velmi dobrá.
Já vám řeknu svůj případ. Tak do roku 2000 jsem byl možná čtyřikrát týdně, prostě velmi často, v deníku Právo. Když ovšem došlo pak k určité změně, kdy ten deník vyloženě začal podporovat zaměstnavatele, například v době stávky ve Škodovce v Mladé Boleslavi, a já jsem samozřejmě musel vystupovat -- tedy vystupoval velmi rád -- na straně těch odborářů, tak já jsem se od té doby do toho deníku nedostal. A když tam pošlu i z pozice místopředsedy nebo předsedy Senátu článek, v drtivé většině případů je ten článek odmítnut a není zveřejněn. Budete se možná divit, ale v deníku Právo jsem neměl delší rozhovor už takových pět šest let. Maximálně jsem měl rozhovor, kde mi byly položeny tři čtyři otázky a dost. A to ještě výjimečně, A přitom si myslím, že oni vědí, že jsem tady v Senátu poměrně hodně respektován.
Včera jsem byl v televizi a kolega z ODS o tom zde hovořil. Za mnou ale nestojí žádní lidé, kteří by si objednali inzerci, takže by ten list pak s nimi udělal rozhovor. Tak to funguje. T
aké nejsem napojený na žádné inzerenty, jimiž jsou státní podniky. Říkám věci, které se některým lidem, kteří mají dlouhé prsty, zrovna nelíbí. Moje názory se nikdy příliš nelíbily.
Já jsem ten levičák, ten člověk s tím odborářským znamením, i když řada podnikatelů třeba ocení, že mám znalosti z reálné ekonomiky a z průmyslu. Docela rádi se mnou jezdí na zahraniční cesty, protože ví, že hovořím k věci, že mám znalosti a že český průmysl hájím. Snažím se našim firmám otevírat dveře a vytvářet pro ně dobré podmínky. Protože své problémy si musíme vyřešit tady doma a ne někde na zahraničních cestách.
Řada lidí z průmyslu, především ti slušnější, mě vcelku respektují a mám s nimi korektní vztahy. Ale existují lidé, kteří moc vidět nejsou, šedé eminence, které mě moc v oblibě nemají. To se projevuje především v soukromých médiích. Musím říct, že v České televizi se to časem drobet změnilo. Protože i zaměstnanci České televize poznali, že i na ně někdy dopadají ty manýry, které dopadají i na jiné skupiny zaměstnanců.
Myslím si, že u Maďarů a Poláků, ani možná u Slováků, tato strategie tolik nechybí jako u nás. U nás se vždycky vlnově něco upřednostňuje. V současné době jsou to jen ekonomické vztahy. Přitom se zapomíná na českou kulturní identitu. Osobně to považuju za velkou chybu a jsem asi jeden z mála, který si je vědom, že by to mělo být celoplošné. My teď jedeme do Spojených států na konferenci k 95. výročí Pittsburghské deklarace. Jedeme tam s delegací, která je vícevrstevnatá. Jedou tam s námi podnikatelé, jedou tam s námi spisovatelé. Tady v ČR si na tuto událost skoro nikdo nevzpomněl. Přestože ta Pittsburghská dohoda byla vyvrcholením jednání mezi Čechy a Slováky, že vytvoří společný stát, Československo. A tam jsme taky prokázali, že jsme schopni se dohodnout a dali jsme do určité míry zpětnou vazbu, že má cenu nás podpořit.
My tady v Senátu moc nepěstujeme partnerské vztahy se zahraničím či zahraničními parlamenty protože je to finančně náročné. Ale máme komisi pro práci a pro styk s krajany. To považujeme za velmi důležité, takže do Pittsburghu jede se mnou předseda této komise pan Grulich z ODS. Budeme přes ten festival spisovatelů, který má v podtextu Zrození národů, což se týká i nás, 95. výročí založení Československa, které si letos budeme připomínat, ale oni se budou dívat i na to, jak se zrodily národy i třeba po politických změnách na přelomu devadesátých let a jak to těžce probíhalo na Balkáně.
Tohle v posledních letech bohužel pod ekonomickým tlakem, který ale není možno fetišovat, není ho možné považovat za jediné kritérium, se při českých zastupitelských úřadech zrušila řada kulturních středisek. To není dobře. Pořád vidíme byznys a obchod, jen pořád tu materiální výrobu. Ale vždyť i kultura produkuje velké hodnoty, bohatství i z ekonomického měřítka. To jsou věci, na které by se nemělo zapomínat.
K tomu samozřejmě patří i obraz o povědomí jiných národů o tom, že existují země střední Evropy, že existují historické národy Češi, Slováci, Maďaři, Poláci. Myslím si, že Maďaři a Poláci v tomto dělají víc. Že to neztratili ze zřetele.
Významné je kultivovat krajanské vztahy. Krajanské vztahy jsou motorem, kyslíkem do žil, aby se toto povědomí šířilo. Je potřeba vytvořit všeobecné vědomí, že je důležité, aby Česká republika prostřednictvím univerzitních kurzů o české a středoevropské kultuře vytvářela v zahraničí mezi tamějšími lidmi pro sebe strategické spojence. Zajímavé je, že v asijském světě to víceméně funguje. V Japonsku a v Jižní Koreji máme mnoho takových lidí. Teď ještě dosáhnout téhož na Západě. Korejci touží do České republiky jezdit, strašně si toho váží, existují kontakty s umělci zejména v oblasti vážné hudby. Zajímají se o naši kulturu, a tím pádem se zajímají i o naši historii i ekonomiku. Co se týče Západu, my jsme se mylně domnívali, že na Západě o České republice informace vůbec šířit nemusíme, a tento úsudek byl hrubou chybou. Chápu, že naši němečtí přátelé, s nimiž máme společné podniky, chtějí, aby se v České republice vyučovala němčina, ale na druhou stranu jsou i v Německu historické oblasti, kde existovaly slovanské jazyky, a my zase máme právo říkat, že by bylo dobře, abychom podpořili výuku češtiny a česká studia v zahraničí. I když jsme početně jen středněvelký národ v Evropské unii, nesmíme být malí v myšlení a ve svém duchu.
Pokud budu zde v Senátu v nějakém postavení, v němž budu moci záležitosti ovlivňovat, budu dbát na to, aby alespoň na té bázi krajanských vztahů docházelo k šíření povědomí o české a středoevropské kultuře v zahraničí, v širších souvislostech. Aby to nebyla jenom ekonomika. Ekonomika je důležitá. Při každé zahraniční cestě s sebou beru podnikatele, avšak nesmíme zapomínat ani na šíření kulturního povědomí o České republice a střední Evropě.
Vytisknout1.3. 2014
V souvislosti s krizí na Ukrajině vzkřísila americká televize MSNBC Československo, upozorňuje Prague Post. Píše: Není nad krizi v Evropě, která vždy dokáže, že americké sdělovací prostředky nemají ani základní informace o Evropě. Americká televi...