Neblahé dědictví invaze do Afghánistánu a nejistá budoucnost

11. 10. 2013 / Daniel Veselý

Nekonečné válčení

Spojené státy se v Afghánistánu neangažují od říjnové invaze v roce 2001, ale již přes třicet let. Stačí si připomenout slova významného politického vědce a specialisty na Sovětský svaz Zbigniewa Brzezinskiho o takzvané afghánské pasti, jejímž cílem bylo Rusy vlákat do Afghánistánu, kde na ně měl čekat jejich "Vietnam". Brutální sovětská invaze a okupace Afghánistánu, která si vyžádala milion lidských životů a další miliony vyhnala z domovů, tedy poskytla Bílému domu skvělou příležitost, jak Sovětský svaz nechat krvácet tím, že proti Rusům vyzbrojil, trénoval a financoval nejfanatičtější islamisty na světě, z nichž se později rekrutovali militanti chimérické Al-Kájdy. USA v 80. letech rovněž upevnily styky s pákistánskou diktaturou, a ta prostřednictvím své tajné služby ISI dodávala zbraně afghánským mudžáhidům, a krvavý konflikt se tak ještě více prohloubil.

Washington měl příležitost spolupracovat s umírněnými islamisty, nicméně se zaměřil na spolupráci s hard-core islamisty proto, že jeho cílem nebylo osvobození trpících Afgánců, ale porážka Moskvy, jak detailně popisuje specialista na Střední východ Stephen Zunes.

Poté, co se Rusové z Afghánistánu stáhli a jejich satrapa Nadžíbulláh padl, získali navrch brutální islamistické elementy vyzbrojené USA a jejich spojenci, jejichž bratrovražedné boje si vyžádaly desítky tisíc životů. Kábul v roce 1996 padl a k moci se dostal Tálibán. Pikantní skutečností je, že Spojené státy s táliby několik let nejen přímo spolupracovaly, ale vznik tohoto islamistického hnutí také podporovaly -- alespoň podle tvrzení experta na vztahy Spojených států s Asií Seliga Harrisona. Kupříkladu antropolog William O. Beeman z univerzity Brown, specialista na Střední východ, který prováděl v muslimy obývané Střední Asii rozsáhlý výzkum, prohlásil: "V tomto regionu není žádným tajemstvím, že Spojené státy, Pákistán a Saúdská Arábie podporovaly nějaký čas fundamentalistické hnutí Tálibán při jeho dobývání Afghánistánu. Ačkoliv styky s táliby Bílý dům nikdy otevřeně nepřiznal, tyto byly potvrzeny jak zpravodajskými službami, tak charitativními organizacemi v Pákistánu". Šlo především o ekonomické zájmy a výstavbu ropovodů s účastí amerického ropného konglomerátu Unocal, jež by nezasahovala území arcinepřátel -- Íránu a Ruska. O pomocné ruce tálibům k moci a spolupráci vlády Spojených států s nimi referují i další zdroje; nebylo to poprvé ani naposled, kdy se planetární supervelmoc objímala s přáteli, z nichž se později vyklubali zavilí nepřátelé.

Srdeční aférka Washingtonu s Tálibánem skončila v roce 1998, kdy bývalý klient Pentagonu a "bojovník za svobodu" v Afghánistánu Usáma bin Ládin se svými souvěrci podnikl atentáty na americké ambasády v Keni a Tanzanii.

Afghánistán na "pořadu dne" i bez útoků z 11. září

Ještě před teroristickými útoky z 11. září 2001 pomýšlela americká vláda na to, že by Tálibán odstavila od moci s tím, že by bylo dobré dosadit místo něj vládu, jež by jejím požadavkům a zájmům vyhovovala více. Bývalý pákistánský diplomat Niaz Naik pro BBC potvrdil, že plány na svržení afghánské vlády existovaly již před teroristickým útokem na Dvojčata - poté, co se zúčastnil schůzky pořádané OSN v Berlíně, kde mu američtí představitelé sdělili, že se útok na Afghánistán uskuteční v říjnu roku 2001. V plánu se počítalo s tím, že pokud nebude bin Ládin předán do Spojených států, podnikne americká vláda vojenskou akci, během níž zatkne nebo usmrtí jak bin Ládina, tak šéfa Tálibánu mullu Omara. Z tohoto tvrzení tedy vyplývá, že napadení Afghánistánu, které bylo deklarováno coby odplata za teroristické útoky z 11. září, a nastolení demokratické (rozuměj -- proamerické) vlády, by se s velkou pravděpodobností uskutečnilo, i kdyby k masivnímu útoku na území Spojených států nedošlo.

Bushova administrativa napadla 7. října 2001 Afghánistán navzdory regulím mezinárodního práva, neboť afghánská vláda nezaútočila na území Spojených států a americkou invazi nepodpořila Rada bezpečnosti OSN -- k tomu došlo dodatečně až v prosinci téhož roku vytvořením sil ISAF. Afghánská vláda požádala americkou vládu o poskytnutí přímého důkazu, že za útokem z 11. září stojí Al-Kájda, avšak tento důkaz dosud nebyl dodán, a to ani po zevrubném několikaměsíčním vyšetřování FBI. Verdikt, třeba podle mínění Noama Chomskyho, zněl jasně: neexistuje pádný důkaz o tom, že by za 11/9 stál bin Ládin a jeho organizace.

Desítky tisíc mrtvých ve jménu demokracie

Další velice důležitá okolnost, jež silně hovořila proti americkému bombardování Afghánistánu, spočívala v tom, že se v té době miliony obyčejných Afghánců nacházely na pokraji smrti hladem. Tehdy o tom informovala vysoká komisařka OSN pro lidská práva a bývalá irská prezidentka Mary Robinsonová. Ta americkou vládu požádala, aby přerušila bombardování -- aby nedošlo k humanitární katastrofě "ve stylu Rwandy" -- s tím, že miliony Afghánců mohou zemřít hlady. Naštěstí se katastrofický scénář nenaplnil. To však vinu Bushovy vlády nesmývá: americké bombardování bezprostředně usmrtilo 3000 až 3400 civilistů (tedy více osob než 11. září 2001 v New Yorku), jež neměly s teroristickými útoky z 11. září nic společného. Britský novinář Jonathan Steele v článku, který v roce 2002 publikoval list Guardian, píše, že v nepřímém důsledku americké invaze mohlo přijít o život až 20 000 Afghánců. Na základě údajů Wikileaks "jen" v průběhu let 2005 až 2009 okupační síly a jejich afghánští spojenci usmrtili více než 20 000 osob. Neblaze proslulé se staly zejména letecké útoky a nočních razie, při nichž docházelo k zabíjení civilistů včetně dětí. Vycházíme-li z oficiálních statistik USA a NATO, zjistíme, že za necelých deset měsíců v letech 2010 a 2011 speciální americké jednotky zavraždily 1 500 civilistů.

Jaká je tedy situace v Afghánistánu po dvanácti letech od přímé invaze Američanů a 35 letech jejich nepřímého vměšování do záležitostí této země? Optimisté a stoupenci afghánského dobrodružství poukazují na množství škol a klinik, jež byly vybudovány za dohledu okupantů. Tito lidé tvrdí, že došlo k zlepšení ženských práv -- že je Tálibán na ústupu (ačkoliv ovládá jižní část země a rozhodně není na kolenou) -- že se miliony lidí mohou vzdělávat (ač tato skutečnost nebyla kladně ohodnocena třeba za vlády Hugo Cháveze ve Venezuele) atd. Nutno poznamenat, že o úspěších při obnově Afghánistánu výstavbou nemocnic a škol argumentovali i příznivci sovětské okupace.

Avšak při bližším a detailnějším pohledu na situaci v "poli" není příliš důvodů k optimismu, vezmeme-li do úvahy úskalí dlouhodobé okupace a předání otěží moci do rukou silně zkorumpované afghánské vlády, jež se má uskutečnit na konci příštího roku.

Údajné úspěchy okupačních snah

Zpráva UNICEF otištěná v listu New York Times ukazuje, že domnělé úspěchy okupantů dosažené ve školství nejsou až tak veliké, jak by se zdálo: polovina údajně vybudovaných škol nemá vlastní budovu, v těch ostatních je dvojnásobný počet žáků; školy trpí nedostatkem kvalitních učitelů, chybí finanční prostředky atd. Co se dalšího "triumfu" okupace týče -- zdravotnictví -- závratných 85% Afghánců má prý nyní bezplatný přístup k zdravotní péči. Řada hlasů z Afghánistánu ale toto všeobecné nadšení poněkud tlumí slovy: "Kdyby mělo 85% Afghánců přístup k zdravotní péči, Afghánistán by byl v širším regionu na čele, a to téměř po třech desítkách let války". Taktéž představitelé afghánského ministerstva zdravotnictví a zástupci Světové zdravotnické organizace (WHO) říkají, že je toto tvrzení zavádějící. Přes jisté zlepšení patří míra mateřské a dětské úmrtnosti v zemi mezi nejvyšší na světě s dodatkem, že "Afghánistán nadále zůstává pro těhotné ženy a malé děti jedním z nejnebezpečnějších míst na světě". Od afghánské disidentky, aktivistky a autorky Malalai Joyi, které smrtí vyhrožuje jak Tálibán, tak afghánští warlordi spříznění s okupanty, se můžeme dozvědět, jak to nyní skutečně vypadá se ženskými právy: "V severních provinciích bylo nedávno mnoho žen otráveno. Existují případy, kdy ženám stříkali kyselinu do obličeje, nebo je unesli a znásilnili. Mnoho žen získalo slávu a jmění jen díky okupaci a loutkovému mafiánskému režimu(...) Někteří lidé tvrdí, že je situace v zemi horší než za vlády Tálibánu. Předtím to byli tálibové, kteří odpalovali bomby a zabíjeli, nyní se k nim přidali warlordi." Joya rovněž nešetří kritikou, když přijde na přetřes obchod s opiem, který v průběhu okupace rapidně vzrostl. V současnosti Afghánistán představuje 90% světového odchodu s tímto narkotikem. Kvůli tomuto faktu dochází k destrukci statisíců až dvou milionů lidských životů, říká Joya: "Máme spoustu půdy, nepotřebujeme opium. Provincie Farah, odkud pocházím, může vyprodukovat tolik pšenice, že by stačila pro celý Afghánistán, kdyby nám vláda pomohla se zavlažováním polí. Ale místní guvernéři a vládní činitelé jsou proslulí prodejci drog." Joya konstatuje, že americká invaze a okupace přinesla jen více krveprolití, zločinů, porušování lidských práv, korupce a rabování a připravila desítky tisíc nevinných lidí o život.

Na "konci" válečného konfliktu v Afghánistánu stoupá počet usmrcených civilistů, včetně žen a dětí, jak se můžeme dočíst v listu Guardian. Počet Afghánců žádajících o azyl v jiných zemích se od roku 2010 prudce navýšil. Prezidentské volby, které se mají uskutečnit v dubnu příštího roku, jsou, jak se zdá, již nyní obtíženy problémy. Dochází dokonce k tragikomickým paradoxům -- prezidentské volby by mohl vyhrát proslulý misogyn a džihádista -- dlouholetý přítel bin Ládina -- Abdul Rab Rasú Sajjáf. Asymetrická válka Washingtonu proti přízraku Al-Kájdy v Afghánistánu by tak nabyla dalších bizarních kontur.

Válečné dobrodružství v Afghánistánu není samozřejmě motivováno lidskými právy -- jako žádná okupace. Američtí váleční plánovači zde měli v úmyslu vybudovat předsunutou základnu v Eurasii, aby redukovali vliv Ruska a Číny a aby získali a utužili kontrolu nad místním nerostným bohatstvím a klíčovými trasami stávajících či budoucích ropovodů Kaspického regionu.

Můžeme jen hádat, jaká budoucnost Afghánistán asi čeká. Při pohledu na aktuální násilnosti v před deseti lety "osvobozeném" Iráku, kde jen v září přišlo násilnou smrtí o život téměř tisíc lidí, či na dnešní Libyi, kde byl uprostřed klanových třenic a chaosu na krátkou dobu unesen dokonce premiér země, nevypadá budoucnost Afghánistánu příliš růžově. Bohužel.

Vytisknout