Zeman v palestinském porcelánu

12. 10. 2013 / Štěpán Steiger

Až dosud bývalo rovněž obvyklé -- třebaže šlo spíše o formální zdvořilost -- že čeští představitelé při návštěvě Izraele se "na skok" objevili i na Západním břehu. (Neopomněl to učinit ani Karel Schwarzenberg jako ministr zahraničí, třebaže jsem přesvědčen -- omlouvám se, pokud bych se přece jenom mýlil -- že jeho názor na Palestince se příliš neliší od názoru Zemanova.) Zeman, možné říci ostentativně, na nic takového ani nepomýšlel.

Mohli byste ovšem namítnout, že Zemanův postoj byl přece už dávno známý. Ano, před deseti roky, jako ministerský předseda, přirovnal při návštěvě Izraele Jásira Arafata k Adolfu Hitlerovi. Je skoro s podivem, že vzdělaný muž, podle veřejného přiznání milovník historie, si nechce uvědomit, že tyto dvě hitorické postavy neměly nic společného -- jenže občas se prezidentovi stává, že jeho záměr pokřiví jeho úsudek. Jenže zrovna tak se mu stalo s návrhem, aby Palestinci žijící v exilu -- tj. ti, jež vyhnala izraelská okupace nebo války po roce 1948 -- se prostě přesunuli do jiných arabských států. (Při palestinsko-izraelských vyjednáváních o ustavení samostatného palestinského státu je návrat vyhnanců bodem, jejž Palestinci vždy předkládají a izraelská strana naprosto odmítá.) Zemanovi "ušlo", že jeho návrh se velice podobá návrhu nacistů z doby brzy po nástupu k moci -- dávno před holokaustem -- vystěhovat Židy z Německa (a později z celé Evropy) na Madagaskar. Futurolog nechce dohlédnout důsledky takových "přesunů" a bývalý sociální demokrat se nezamýšlí nad jejich humanitární ("lidskou") stránkou. Vlastenec z Čechie by si mohl také vzpomenout, že po vítězné válce hodlali hitlerovci "přesídlit" Čechy někam za Ural případně na Sibiř. Pragmatický prezident se tak přiřazuje k těm, kdo problémy svých přátel pomáhají řešit jednoduše tím, že jejich (údajné) nepřátele by pomohli přesunout někam daleko -- bez ohledu na skutečnost, že tím vytvářejí nové problémy jinde.

Státník patrně tušil (věděl?), že jeho prohlášení mohou vzbuzovat záporné reakce těch, jichž se dotýkají. Jednak však dal přednost kladné ozvěně těch, které považuje za přátele, jednak reakce zřejmě podcenil. (Mimochodem: Zeman rád provokuje, přitom zejména tam, kde oslovený není s to odpovídat na stejné úrovni. Na Palestince shlíží spatra -- vždyť jak by se mohli dotknout jeho majestátu?) Takže ministerstvo zahraničí muselo vydat prohlášení, aby podezření z nečekaného kroku vyvrátilo. (Při čtení tohoto komuniké jsem se musel usmívat jeho úředničině: bez uvedení důvodu ministerstvo, které nemohlo přece desavuovat hlavu státu, potvrdilo české stanovisko k izraelsko-palestinským vyjednáváním; teprve konečný výsledek tohoto procesu by mohl vést k přestěhování vyslanectví.)

Nový vyslanec palestinské samosprávy téma vztahů své země k Čechii při nástupu do funkce v pátek tento týden nadhodil. Bezpochyby se mu dostalo ujištění, že tyto vztahy zůstanou i nadále tak přátelské jako dosud. Nic jiného diplomat ani slyšet nemohl -- ostatně bylo by proti diplomatickým zvyklostem (do jaké míry jsou podle prezidentova názoru i tyto zvyklosti "idiotské", to zatím veřejnost neví) hned při nástupní audienci předkládat závažné otázky vzájemných vztahů. Bylo by ovšem zajímavé slyšet, co řekl v této souvislosti např. český vyslanec v Káhiře zástupcům Ligy arabských států. I když musel oficiálně trvat na tom, že Česko i nadále čeká na výsledky palestinsko-izraelských jednání a svoje vyslanectví stěhovat nehodlá.

Z čehož neplyne změna postoje Miloše Zemana vůči palestinské samosprávě. Prezident je -- zcela v souladu se všeobecnou ekonomizací zahraniční politiky -- pragmatik: Katar nebo Saúdská Arábie by pro něj vzhledem ke svému tržnímu potenciálu byly zajímavé a pozvání k jejich návštěvě by uvítal. Palestina? Po stalinsku řečeno: kolik má divizí? Vždyť otázkou je, jestli by Izrael nebyl nakonec donucen k nějakému "Mnichovu". Miloš Zeman to totiž naznačil. V tom případě by se ovšem musel obrátit na Baracka Obamu. A nabídnout nezištnou pomoc Benjaminu Netanjahuovi. České zbraně ovšem něco znamenaly v roce 1948, kdežto o více než půlstoletí později je Izrael i z vlastní produkce vybaven mnohem lépe. Nicméně přátelství, zejména hlubší a trvalé, lze potvrdit přinejmenším slovy.

Vytisknout