Hulvátství je v Česku normou

5. 9. 2013 / Aleš Uhlíř

V roce 2002 jsem byl týden hospitalizován ve Fakultní nemocnici v Ostravě. Byla to moje první (a bohudíky i poslední) zkušenost tohoto druhu. Protože jsem vykonával advokacii a musel denně dost věcí telefonem vyřizovat, potřeboval jsem na to určité podmínky. Například být sám. Z toho důvodu jsem si vzal "nadstandardní" pokoj.

Nadstandardním pokojem, jak se ukázalo, byl malý kamrlík hned vedle místnosti, kde byl příjem pacientů. Ve dne to moc nevadilo, ale v noci tam bylo dost hlučno. Okno, jak jsem byl poučen poté, co se mi ho nepodařilo otevřít, se neotvírá, protože je staré a když se otevře, nedá se pak lehce zavřít. Jelikož se mi nechtělo být v nevyvětrané komůrce, tak jsem denně prováděl cviky s otevřením a zavřením velkého okna a časem jsem ty zatuhlé panty rozhýbal. Na pokoji jsem měl malý televizor, rozbité rádio a telefon. Telefon nefungoval hned, trvalo den, než jej zprovoznili.

Nevím, nakolik se nemocniční zvyklosti od té doby změnily, mě ale každé ráno po páté hodině vzbudila zdravotní sestra, aby mi změřila teplotu. Snažil jsem se jí vysvětlit, že by tento úkon snad mohl počkat, prý je to tak ale -- jak mne poučila -- zavedené v nemocnici všude.

Po týdnu jsem se rozhodl toho nechat a řekl jsem, že bych zítra odešel a ostatní léčba by byla ambulantní. Podepsal jsem, že už tam nechci ležet a následujícího dne jsem měl dostat propouštěcí zprávu.

Telefon mi ale vypnuli hned, to prý proto, aby mohli spočítat poplatky za hovory a vystavit fakturu za ten "nadstandardní" pokoj". Namítl jsem, že by přece stačilo fakturu vystavit po ukončení pobytu, ale to prý tak nedělají. Tak jsem byl bez pevné linky a hned jsem pochopil proč. Ráno mi donesli fakturu, bylo to necelých 6 000 Kč (za telefon asi 300 Kč) a chtěli, abych ji na místě zaplatil.

Naprosto hulvátské jednání, člověk ještě leží v nemocnici a už mu předkládají účet a chtějí okamžité zaplacení.

Přijela pro mne manželka a když po úmorném objíždění areálu konečně našla parkovací místo, musela se zase vydat zpět pro peníze. Kartou se tam platit nedalo a pro ten personál, co tam byl a žmoulal fakturu v ruce, by asi skončil svět, kdybych odjel bez zaplacení jen s fakturou.

Léková politika, zdravotnictví
Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 5.9. 2013