Škola, ač je to paradox, vychovává blbce

5. 9. 2013 / Štěpán Cháb

Láska k vědomostem a k moudrosti lidstva se tedy předává pod rouškou trestu a pod nátlakem. A svým způsobem pouze děti, které se takovému stylu výuky podřídí, mají úspěch, jsou brány za přirozeně chytré, inteligentní. Ale pohledem z druhé strany lze dojít ke zjištění, že takové děti se jen dokázaly jednodušeji podřídit, tedy ovládnout vyšší autoritou. Ostatní děti jsou odsouzeny k postupnému budování své méněcennosti a strachu z vědomostí a svým způsobem i strachu ze spolužáků, kteří se dokážou podřídit a mít díky tomu úspěch u kantora.

Aby mohl pedagog nerušeně přednášet, musí své svěřence nutně zlomit. Umlčet je. Nikoliv zaujmout, zapojit je do vědomostí, vzbudit v nich zájem, ale zlomit a umlčet jejich osobnost. K hravým dětem přistupuje jako k již vyhořelým dospělým, kteří podrží, postojí a tiše se těší na večerní program v televizi.

Ač je přirozeností dáno, aby se dítě učilo hrou, zábavou, je do něj cpán uragán velmi nudných údajů, které nemají se životem dítěte nic společného, nemají s dítětem žádnou spojitost, a tedy nutně musí být dítětem potraceny již v zárodku.

Naopak děti, schopné v zárodku potratit svou hravost a stát se během okamžiku jakousi karikaturou dospělého, mají možnost uspět. K dětem se přistupuje jako k dospělým, kteří jsou nějakou záhadou malého vzrůstu a mají pisklavé hlásky.

Školní systém je založen na paměti a schopnosti reprodukovat informace bez nutnosti jakékoliv dedukce či zapojení jiného, než paměťového kvocientu. Tato schopnost je vyžadována krátkodobě, to jest do prvního testu, v kterém se musí informace použít. V paměti dítěte tak zůstane mizivé procento sděleného.

Dětem je vše předkládáno hromadně, bez ohledu na jedinečnost každého jednotlivého, tím není brán ohled na jejich přirozený talent a tento není ani podporován.

Tolik oslavovaná socializace dítěte mezi vrstevníky díky škole je lichá. Komunikovat s vrstevníkem stihne pouze o přestávkách mezi hodinami, za zbylou komunikaci je trestáno. Socializace tedy probíhá pouze na výletech, při tělocviku a hlavně mimo školu. Škola je tu brána jen jako jakási seznamka, která by jistě proběhla i bez školy samotné. Je přirozeností dítěte toužit po společnosti vrstevníků.

Škola tvoří lidi podřadné a nadřazené, toto násilné rozdělení poté přerůstá i do dospělého věku dětí. Samozřejmě zcela zbytečně. Školní systém také tvoří lidi podřízené a nadřízené, poslouchající a rozkazující. Toto rozdělení rolí poté buduje společenský, politický, ekonomický systém, kde nadřazený, to jest ten, který zahodil své dětství, aby se zalíbil pedagogovi a tím projevil jistou deformitu vlastní osobnosti, vládne a určuje pravidla.

Dítě vykazující přílišnou činnost a za tuto činnost přijímající neustále tresty (nyní hloupě označováno za hyperaktivitu), vykazuje očividnou touhu energii napřít nějakým směrem, který mu ovšem není dán.

Dítě je trestáno, dokud se zcela nepodvolí síle pedagoga, to jest, dokud svou energii nepotlačí. Toto potlačení energie vede nejčastěji k agresi či nemocem.

Dětská energie a hravost je potlačována samozřejmě u všech.

Ve školství je radikálně upřednostňován jeden systém vědění, to jest matematicko-jazykový. Na vědění umělecké, pohybové a další, se kašle, ač i toto vědění dává lidstvu, co jeho jest.

Zvláštností je, že většina dětí se před nástupem do školy nebojí a nestydí zpívat, po aplikaci hudební výchovy se bát a stydět začnou. Zvláštností je, že děti přirozeně krásně kreslí, po aplikaci výchovy výtvarné tuto schopnost záhadně potratí. Zvláštností je, že výukou literatury získají děti dokonalý odpor k literatuře. A další z mnoha zvláštností. Jako kdyby byl školou vyvoláván cíleně odpor k probíranému. Samozřejmě pouze u té blbé části, které je ovšem naprostá většina.

Selhání pedagogických schopností je bráno jako selhání dítěte, které je následně dalších devět let utvrzováno v tom, že je blbé, ač do blbosti může mít velmi daleko. Pedagog dítě trestá za chybu, ač by jí měl využít právě k výuce. Chyba je přeci základ veškerého vědění. První bylo slovo a to slovo bylo omyl. Není jednoduššího logického vývodu.

Z blbce dítěte vyroste blbec rodič, který, pamětliv svého dětství, bude své dítě nutit do toho, aby se podřídilo autoritě a odevzdalo svou osobnost na oltář vlastní budoucnosti. Zpětné vyvolání lásky ke škole probíhá u rodiče blbce spojením pojmu škola s pojmem dětství. Dětství je přeci bezstarostné, krásné, neplatí se v něm nájem, nekrčí se pod jhem nadřízeného, člověk je šacen, krmen, uspáván, milován. A protože prakticky celé dětství stráví člověk ve škole, může se časem pojem dětství spojit s pojmem škola do jednoho krásného a nostalgického -- ach.

Jaké jsou jiné možnosti? Alternativní školství, které je u nás zastoupeno prakticky jen Waldorfskou školou a školou dle učení paní Montessori. Jedno je ovšem příliš zaměřené na duchovno a druhé se nedokáže přehoupnout přes první stupeň a plive svěřence od šesté třídy do jiného systému.

Zbývá pak jediná možnost, mít dítě doma a vlastními silami se ho pokusit připravit na svět. Tato metoda výuky je samozřejmě tou nejpřirozenější, ale vlivem tržního kapitalismu také tou nejnáročnější. Člověk na takovou avantýru prostě nemá, a pokud v něm není zabudován jistý smysl pro absurdní dobrodružství, nikdy se k takové možnosti nepropracuje a předá vlastního potomka ke zpracování školskému molochovi, který zásadně zvrací do společnosti jen torza, nikoliv hotového člověka.

V celém článku bylo několikrát použito slovo blbé ve spojení s dítětem nebo rodičem. Toto slovo je vždy v uvozovkách.

Vytisknout