Rabování památek

3. 9. 2013 / Věra Říhová

Opravoval se i Braunův Betlém, (správné pojmenování této památky je Nový les u Kuksu), nejvíce záchranných prací odvedl umělecký sochař Josef Wagner a později sochař Antonín Wagner. Jeden čas byl dokonce Betlém oplocen a platilo se tam vstupné. Problém je, že si se sochami nikdo neví rady, a když říkám nikdo, myslím tím i mezinárodní organizace s mezinárodními odborníky.

Betlém stejně jako spousta dalších památek a nejenom českých je ve stavu odpovídajícím rabování v dobách k tomu příhodných. Například Betlém u Kuksu byl cílem rabování již v 18.století hned po smrti hraběte Šporka, kdy si v lese každý dělal a ukradl, co se mu hodilo. Po památné povodni v r.1740 se potomci hraběte Šporka přestali o Kuks a okolí úplně starat a ponechali je svému osudu či spíše místnímu obyvatelstvu napospas. Máme o tom písemné doklady od královéhradeckého biskupa Bienenberga z roku 1770. K dalšímu rozsáhlému rabování došlo v letech 1780 - 1790, kdy se zde těžil kámen na stavbu Josefovské vojenské pevnosti a od té doby si tady každý těžil pískovec, jak se mu zamanulo.

V dnešní době se můžeme podívat, jak se o památky starají restituenti, nejenom ti pražští. Sám pan nejvyšší a nejdokonalejší šlechtic v Čechách Schwarzenberg si udržuje pouze taková sídla, která dostatečně reprezentují jeho velikost, ale zámek v Postoloprtech nechal nadobro zchátrat. Komunisté to dělali také tak, opravovali pouze objekty, které dostatečně reprezentovaly péči o národní bohatství a dědictví, například zámek v Ratibořicích, kam jezdila na výlety dítka školou povinná, aby viděla místo popisované v povinné literatuře.

To, co dnes vnímáme jako historická umělecká díla, se dlouho považovalo za symbol náboženské a šlechtické arogance a rozmařilosti. S Betlémem se dlouho zacházelo jako s majetkem nenáviděných jezuitů, křížová cesta nenašla nacionální uchopení ani v době národního obrození. Tato umělecká díla byla chápána jako prvek cizácký, jako prvek náboženské moci.

Teprve v r. 1899 se Betléma ujal památkový ústav na popud Klubu českých turistů ze Dvora Králové nad Labem, Betlém byl prohlášen národní památkou a byla k němu vybudovaná výletní cesta později vedoucí až k přehradě. Královédvorské měšťanstvo tentokrát nechalo vytvořit úctyhodné dílo, které dodnes nikdo neocenil ani nedocenil a které je již dnes zničeno. Cesta od Kuksu až k přehradě u Bílé Třemešné podél Labe přes nádherné údolíčko s rybníky - široká, udržovaná, s mnoha kamennými fontánami, udržovanými prameny a studánkami s kdysi čistou velmi chutnou vodou obohacenou minerály.

Já si ještě z dětských let pamatuji, že u těchto pramenů byly plechové hrníčky, aby se výletníci mohli občerstvit, které kdosi ukradl až v 80.letech. Příčiny zániku této krásné výletní cesty byly dvě - první byla výstavba Safari, která zabrala pozemky zvané Údolíčko a přehradila střed této výletní cesty bez náhrady; druhým důvodem bylo zjištění, že lesní prameny jsou zasaženy chemikáliemi z polí na okolních vyvýšených obcích. To byl konec víkendových výletů a korzování na čerstvém vzduchu, byl to konec údržbářských prací a nová devastace započala.

Mimochodem, hrabě Špork se k výstavbě Betléma inspiroval právě v Adršpachu. Ten znám také velmi dobře ze svých trempských toulek, v Dědově byla trempská osada hojně navštěvovaná v zimním období. Na umění "špinavých chuligánů" z Teplicka se můžete podívat na http://www.trampnet.sk/tvorivost/rezbari41/rezbari41.htm . Adršpach byl velmi dobře udržován, dokud se jeho provozu neujali soukromníci. Nikdo nad nimi nedrží dohled, nikdo se nestará o hygienu, arogance místních restaurátorů vůči všem hostům je všeobecně známá a píše se o ní i na internetových diskuzích ( např. http://www.adrspach.cz/forum/forum.php?room=5 ). Adršpach se stal cílem zisků bez jakékoliv odpovědnosti. Dnešní klasika - bordel místního zastupitelstva.

Vámi citované památky jsou vzorkem klasickým pro všechny památky na území Čech a Moravy. Někde to umíme, jinde neumíme. Pokusy zachránit Betlém jeho devastaci dovršily, co nezničili lidé, to dokonaly chemikálie. Mimochodem, všiml jste si (a na vaší fotografii je to vidět) , že sochám kdosi uřezal hlavy ? Nikdo dodnes neví, kde jsou. Zmizely v době, kdy pokusy občanského mezinárodního spolku místo záchrany sochy ještě více poškodily. Veškeré pokusy o záchranu soch ztroskotaly, dnešní turisté, které tam potkávám, devastaci dokonávají. Především děti lezou po pískovci, házejí na sochy kameny, dloubají do nich nožem, kopou do nich - a rodiče si jich vůbec nevšímají.

Někde se chce, jinde nechce. Dva příklady z okolí mého bydliště.

Hrad Pecka. Kolem r. 1770 ho opustil řád kartuziánů z Valdic u Jičína a od té doby hrad chátral. V r. 1830 zde vypukl obrovský požár a zbytky hradu si místní občané začali pozvolna rozebírat na své domy a okolní manufaktury až do r. 1921, kdy sotva čtvrtinové trosky z kdysi mohutného hradu dostala do vlastnictví obec Pecka. Místní občané - potomci rozebíračů se postavili socialistickým památkářům, kteří chtěli zachovat ruiny, a znovu vlastní prací i nemalými vlastními prostředky vybudovali nejzachovalejší část hradu, dodnes hrad postupně opravují, doplňují sbírky a udržují cesty vedoucí k hradu. Každý rok tam jezdím minimálně jednou, každý rok žasnu nad jejich umem a vytrvalostí, každý rok skládám úctu jejich dílu.

Zámek Staré Hrady u Jičína. Zchátralý zámek komunisté určili k demolici. Místní učitel zmobilizoval místní občany, kteří v r. 1964 začali zámek opravovat vlastními silami. Nejdříve důchodci, potom svazáci, v osmdesátých letech přiložili ruce k dílu i trempové. Mám odtud bohaté zážitky včetně vlastní trempské svatby. V r.2007 zámek koupila rodina Sukových ze Dvora Králové nad Labem. Většina dvorských maloměšťáků je za to nenávidí, protože pukají závistí, kdykoliv slyší jejich jméno. Dokonce znám paní, kterou soukromník vyhodil z práce, když zjistil, že jezdí na jejich zámek a ještě je vychvaluje. Také k nim jezdím každý rok a každý rok žasnu nad postupnou obnovou, sbírkami a dětským pohádkovým světem. Skládám jim hold za jejich péči a za všechnu práci, kterou tam vykonali, a věřte, že majitelé včetně jejich dětí na zámku pracují.

Tento článek píšu z jednoho důvodu. Už mě nebaví stále dokola číst jenom kritiku a odsuzování, které vede k černobílému vidění světa. Nesouhlasím s tím, že to v Čechách neumíme. Naopak - dnešní péče o památky je obrovská, stačí se podívat na hrady a zámky na počítači, v jakém jsou dnes stavu, na různé technické a přírodní památky. Musím uznat, že právě v oblasti památkové péče se projevilo soukromé vlastnictví jako blahodárné. Kromě konkrétních případů, které podléhají mafiánskému trhu, tak jak o tom napsal vynikající článek pan Ondřej Pachner 2.9. na BL .

Někde to opravdu nejde z konkrétních příčin, jak jsem ukázala na příkladu Betléma. Jinde se ale starají naprosto vzorně, naprosto na světové úrovni. Starost o památky je vizitkou jejich majitelů a vizitkou místních zastupitelů. Na ně se musíme obracet. Naučme se konkrétně poukazovat, naučme se také konkrétně chválit. Nelze všechny Čechy házet do jednoho pytle, ani v cizině není všechno růžové a skvělé.

Někdy mám pocit, že čím více měšťanská vlčí smečka rozkrádá stát a bourá, co ji stojí v cestě, tím více, nebo spíše natruc, zodpovědní občané zachraňují, co se zachránit dá. Některé památky doslova vstávají z popela jako bájný Fénix. Dokonce i některé šlechtické rody se o svá restituovaná sídla vzorně starají. Někdy mám pocit, že právě toto rozděluje české občany na skutečné Čechy a cizácké drancující dobyvatele. Asi se budete divit, ale vlasteneckých Čechů, kromě ukřičených neonacistů, vidím kolem sebe hodně, většina z nich mlčky pracuje a stará se o nějaký ten kousek vlasti k radosti své i svých spoluobčanů.

Příště bych doporučovala si před cestou prostudovat internetové stránky a jet někam, kde to je hezčí.

Vytisknout