Jak by vypadal skutečně přesvědčivý důkaz, že útok v Gútě spáchal Asadův režim?

3. 9. 2013 / Karel Dolejší

Pokud má Západ - jak tvrdí - jasné a přesvědčivé důkazy o tom, že chemický útok v Gútě spáchal Asadův režim, měl by být schopen sdělit následující skutečnosti: Která konkrétní nižší jednotka útok provedla, kdo byl jejím velitelem, eventuelně kdo z vyšších velitelů útok nařídil, jakou zbraní byl proveden. (Velení Syrské arabské armády bylo v létě loňského roku výrazně decentralizováno, není však pravděpodobné, že se totéž týká i velitelských struktur dohlížejících na chemické zbraně.) Důkazy by měly být zveřejněny v plném znění, tedy celé originální nahrávky údajné komunikace mezi syrskými veliteli, nikoliv ve formě neurčitých odkazů na utajované primární zdroje, které nikdo neviděl, jak tomu až dosud bylo prakticky ve všech tzv. zprávách - americké, britské, francouzské a vlastně i čerstvé německé, z níž se pouze v jediném odstavci cituje údajné telefonické vyjádření jednoho z velitelů libanonského hnutí Hizballáh, o němž není vůbec jasné, zda se vyjadřuje ke skutečnostem, jež jsou mu známy, nebo sděluje svůj soukromý odhad.

  • Která konkrétní syrská jednotka útok provedla a jméno jejího velitele - vágní tvrzení, že útok z 21. srpna v Gútě byl proveden některou z podřízených jednotek 4. obrněné divize, nestačí. Řada masmediálních "pramenů" hovoří o 155. brigádě této divize; elitní formaci jako celku podle "informovaných" zdrojů údajně velí Asadův bratr Mahir. Podle údajů, které publikovala Human Rights Watch, má Mahir Asad formálně velet 42. brigádě 4. divize a údajně "de facto" celé divizi. Tato divize nepodřízená sborové struktuře vznikla po roce 1984 reorganizací bezpečnostních agentur, které mladší bratr zesnulého prezidenta Háfize Asada Rifat (dnes žijící ve Francii) vedl při masakru Muslimského bratrstva v Hamě v roce 1982 a následně použil při neúspěšném puči v Damašku. Klasická západní starší přehledová práce o syrské armádě [Bennett, Richard M.: The Syrian Military: A Primer, Middle East Intelligence Bulletin, August/September 2001] se o struktuře této divize nezmiňuje, výše zmíněný materiál HRW kompilovaný před dvěma lety na základě svědectví dezertérů nastiňuje tuto údajnou strukturu jednotky: 42. brigáda, 154. prapor, 555. výsadkový prapor. Síla zmíněné divize bývá odhadována až na 25 000 mužů a žen a je o ní známo, že zahrnuje kromě obvyklého mixu tří obrněných a jedné mechanizované brigády také samostatné prapory bez doprovodných zbraní; nicméně na základě kterého ověřitelného zdroje lze identifikovat údajnou 155. brigádu jako podřízenou jednotku 4. divize, to zde není vůbec jasné. Chybí i další údaje, například o jaký základní typ brigády by se tu mělo jednat (Obrněná? Mechanizovaná?). [Holliday, J.: Syrian Army. Doctrinal Order of Battle. ISW] z února letošního roku uvádí následující strukturu 4. obrněné divize: 40., 41., 42., brigáda, 138. brigáda, 154. prapor, 555. výsadkový prapor. [Holliday, J.: Assad Regime: From Counterinsurgency to Civil War. ISW] z letošního března zachycuje reorganizace provedené v posledním období, včetně loňské decentralizace. Uvádí, že speciálně 4. obrněná divize je častým zdrojem při tvorbě různých ad hoc úkolových uskupení, při níž jsou kombinovány jednotky z různých divizí dokonce i na úrovni formací o síle praporu; žádné nové brigády však nezmiňuje. Podle Hollidaye má režim fakticky k dispozici pouze třetinu tabulkové kapacity svých jednotek, přehled těch dostupných uvádí na s. 27. Zde se zmiňuje o 153. obrněné brigádě 1. obrněné divize, ale o žádné 155. brigádě 4. obrněné divize opět nepadne ani slovo. Jako velitele divizního dělostřeleckého pluku uvádí Holliday s odvoláním na HRW Džavdata Ibrahíma Safího, "syna Ibrahíma Safího". Pokud by útok v Gútě spáchala skutečně 4. divize, patrně by za něj nesl osobní odpovědnost právě tento muž. Ovšem vzhledem k tomu, že divize nedisponuje žádnou 155. brigádou, jsou dosavadní "zaručené" zprávy o celé záležitosti přinejmenším mimořádně pochybné.

  • Pokud západní představitelé znají jméno velitele osobně zodpovědného za tento útok, měli by ho především veřejně obvinit a žádat od syrské vlády jeho potrestání či extradici, místo aby aplikovali princip kolektivní viny a plánovali vlastní vojenský útok proti celé zemi.

Sýrie
Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 3.9. 2013