Žaloba Nejvyššího soudu na sebe sama

20. 7. 2013 / Josef Mrázek

Díky své laskavosti, nebo možná nechtěně, nám Česká televize předvedla předsedkyni Nejvyššího soudu a pro poddané bylo dost hrozné pomyslet, že to je hlava orgánu, proti kterému není odvolání ani dovolání. A dovršeno to je zákonem o Ústavním soudu, kde není uvedeno, že by se mohl zabývat případy pochybného výkladu Ústavy samé. Některým občanům může připadat, že Nejvyšší soud udělal, co někdo objednal, a teprve potom, podle odezvy kritiků, se snažil sestavit odůvodnění, které by snad prošlo. To se mu asi nepodaří, protože kauzu postavil na nelogické konstrukci, a logika se nedá libovolně ohýbat, jak by to tak zvaní právníci potřebovali.

Skutečností zůstává, že Nejvyšší soud pouze konstatoval, že donedávna vazebně zajištění bývalí poslanci nemohou být stíháni za to, že se vzdali mandátů. To snad také nikdo netvrdí. Je jedno, jestli se to nepatřičně nazve projevem, protože se to smí, ale nemusí udělat a imunita k tomu není potřeba.

Na druhé straně poslanec je povinen jednat tak, aby podle svého přesvědčení prospěl občanům, a dá-li se poskytnutím výhody ovlivnit, aby jednal jinak, je to trestné přijetí úplatku. Je možné, že dotyční poslanci ani nechtěli hlasovat proti koalici, ale předstírali to, aby získali plnění, dokud je koho vydírat. V každém případě, jestli obchod byl uzavřen, stíhání bylo právem zahájeno. Ale s imunitou to nemá co dělat, to je jen zatemňování prosté zlodějny, u které je jedno, na jaké půdě se realizuje.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 19.7. 2013