Postřehy dobrého občana Švejka

18. 7. 2013 / Marek Řezanka

"Ale milostpane, Nejvyšší soud prý řekl, že na půdě Poslanecké sněmovny se může i uplácet, takže ti tři poslanci, ti rebelové, jsou nevinní. Ten Ištvan z toho bude mít ještě malér. Já to hned říkala."

"Ale to dá rozum, paní Müllerová," ožil Švejk, který se již pohodlně usadil v křesle hned u okna a bolavou nohu si opřel o kraj postele, "že je museli pustit. Vono tihle poslanci nic nevydržej. Ty si musíme hýčkat, když nás zastupujou. Představte si, že bychom o ně přišli. Ježišmarjá, z toho já měl vždy největší strach, že se nějakej poslanec, kerýho jsem sice nikdá nevolil, ale kerej podle svýho nejlepšího svědomí hájí mý zájmy, roznemůže -- a mý zájmy hájit nebude moct. A teď by takovýho měli zavřít? Vždyť jsou to chudáci, paní Müllerová. Musej platit hypotéky na baráky a auta, v pytlích také chodit nemůžou -- ještě by nám dělali ostudu. Všechno je dneska drahý -- oni to nakonec musej vědět nejlíp. Co by si počali, že jo?

To víte", pokračoval ve svém zaujatém monologu Švejk, "hned tak od stolu říct, že sou nevinný, to moc nejde. Tak holt na to museli od lesa. Když už jednou seděj v tom svým svatostánku, přece pro ně nebudou platit ty samý normy jako pro nějakýho sprostýho kapsáře. To by se tak nějak neslušelo.

A mně tihle snaživí zástupci také lezou krkem. Co maj co obtěžovat naše důstojný pány? To je přece jasný, že když jsou u zdroje, tak nebudou sušit ústa. To by bylo proti přírodě. Kdo by nás potom zastupoval, kdyby si nic ani nemohl ulít bokem? Přece to nebude dělat pro nějaké naše blaho. Na to se nám může pěkně ...

To se mi zase líbí, jak to mnozí z nich i přiznaj. Sice jsem byl trocha nesvůj, když jsem od jednoho z nich asi před rokem četl, že je dobře, že zhaftli toho ukřičeného hajzla Ratha -- a že se prej hnuly ledy. A že by byl rád, kdyby se hnuly i v případě někoho z těch důstojných pánů ve vládě. Já vám povim, paní Müllerová, tohle neměl řikat. Voni ho asi vzali za slovo -- možná mu i chtěli udělat radost, když tak prosil.

Teď si stěžuje, že se ty ledy lámou moc -- a že je třeba zase všechno zmrazit. A že mu asi dobře nerozuměli. On si teda už dlouho stěžuje, že se jeho slova vždycky nějak překroutí, a že to myslel jinak. Ale to měl v tom případě změnit partaj -- ještě si vzpomínám, když "myslet jinak" bylo volebním heslem jedný strany. To bylo ještě vše v pořádku a lidi si svých politiků vážili. Ne jako dnes."

Švejk se odmlčel, asi že si představoval, jak bylo kdysi krásně, učiněný ráj na zemi. Paní Müllerová zatím vyložila nákup z tašky. Moc toho nepřinesla, protože po zaplacení všech léků, co musí brát, byla ráda, že vzala noviny, pár rohlíků a bílý jogurt.

Konečně si také sedla ke stolu a rozložila denní tisk. Nedalo jí to, aby nepředčítala nahlas:

"Od včerejška tu nemáme kauzu Nagyová, ale máme tu kauzu Ištvangate," uvedl Nečas. Údajně mu kauza připomíná čarodějnické procesy.

Podnájemník paní Müllerové se okamžitě vrátil do reality, připravený všechno glosovat.

"Já se těm lidem divím, že se ještě snažej hájit nějakej právní stát. Co pak s tím je různých nedorozumění a oplejtaček. Vždycky někoho naštvou -- a pak tu má bejt dobrá nálada. To mi připomíná jistýho Pažouta. Toho taky takhle policajti křivě a proti všem zvyklostem obvinili, že měl starýmu Mlejnkovi ukrást peněženku s pěti tácy, telefon, foťák a já nevim co ještě. A chtěli ho jako vyšetřovat. Dal jim jasně najevo, kdo je tady pánem -- a že nikam nepude. Že co si to jako dovolujou a že je to do nebe volající. A že jim to nijak neusnadní, aby si nemysleli. Jeden z policajtů na to doplatil monoklem."

"Jak to celé dopadne?", zaúpěla paní Müllerová, která Švejka poslouchala jen tak na kus ucha, aby se neřeklo. Hltala totiž obsah novin a oči jí div nevylézaly z důlků.

"Jak by?", prohodil Švejk s úsměvem na rtech. "Budeme hájit demokracii až do roztrhání těla. Jenom si musíme říct, kterou. Ono se dneska demokracií ohání každej. To není jako za našeho císaře pána. Tam člověk věděl, co se sluší a patří -- hned bych šel za něho zase bojovat.

Mají to říct polopatě. Potřebujeme, abyste chránili naše kšefty -- a nedopustili, abychom na ně někdy dojeli. Neuměj prostě vysvětlovat, a přitom jsem myslel, že jim to došlo. Kolikrát už opakovali, že jediný, co dělají špatně, je, že nám to nedokážou dobře podat."

Švejk se zarazil, a s vypětím všech sil se shýbl pod postel. Vytáhl nějaké starší noviny.

"A hele, co tu máme."

Přečetl nahlas: "Obviňují ji, že pije pivo, létá na koštěti na Petrovy kameny a obcuje tam se Satanem."

"Koho, prosím vás?"

"Ále, bývalou ministryni Parkanovou. Ještě že máme takové galantní politiky, jako je ten Mirek Kalousků. Neslušné klacky fackuje přímo na ulici -- a ženy se zastane. To je od něho hezký. A je i sympatický, jak nemá rád policajty. To by Ruda Slabihoud koukal. Vždycky si o sobě myslel, že je široko daleko největší kápo a že jde z něho strach."

"Já si stejnak myslim, že to ten Ištvan nebude mít lehký", vpadla mu do řeči paní Müllerová.

"Petr Štěpánek z ODS prý na svůj facebookový profil napsal, že Boží mlýny sice melou pomalu, ale na každou svini se někde vaří voda. I na toho šmejda Ištvana jednou dojde."

"Moje řeč. Zabili jste mi strejčka, dostanete přes držku", odtušil Švejk. "Ještě by si snad kdejakej zástupce mohl myslet, že si může vyšetřovat, co ho napadne. Disciplina musí bejt," zvolal Josef Švejk a šel se natáhnout do postele, protože ho z té politické debaty začala bolet hlava. Ještě než usnul, zamumlal blaženě:, "Ale je to krásnej pocit žít ve státě, kde víte, že je parta lidí, která ať dělá, co dělá, dobře dělá - a ví, že to tak má dělat i nadále a že my nevděčníci, co bychom pro ni ani slzu neuronili, s tím naštěstí nic nenaděláme, kdybychom se na hlavu stavěli."

Vytisknout