Humanismus a bestialita

17. 7. 2013 / Petr Bittner

Humanistická korespondence

Spolu se Sloterdijkem můžeme nejprve identifikovat humanismus s psaným slovem, jakožto inkoustovým zhmotněním časoprostorové korespondence evropských generací. Pokud pak chceme analyzovat konec éry humanismu, abychom opět spolu se Sloterdijkem mohli směle užívat pojmu "post-humanismus", musíme zjistit, proč se ona korespondence už netěší takovému postavení v rámci všeobecného vzdělání.

Ve  Sloterdijkově analogii je tomu tak v první řadě z toho důvodu, že západní civilizace bytostně zmasověla. Mnozí myslitelé minulého století by tvrdili, že kultura je určena výhradně jazykem. Povšimněme si, jaké turbulence prodělala komunikace prostřednictvím jazykového kódu v minulém století: v roce 1910 byl učiněn první rozhlasový přenos z newyorské opery; rozhlas je prvním vykročením z literární éry, ve sloterdijkovském slovníku si jej můžeme představit jako opuštění jedné sféry, z chatrného tiskařsky definovaného mediálního éteru lidstvo vkročilo do daleko mocnější sféry elektromagnetických vln. Rozhlas pak okamžitě sehrál zásadní roli v oboru válečné propagandy; nová sféra tedy okamžitě překročila schopnosti své stvořitelské civilizace a ošklivě ji popálila. Vezměte si to: jeden člověk sedící u mikrofonu a desetitisíce, ba statisíce přímo naslouchajících. Tak mocná a přesto (a možná právě proto) stále jen jednosměrná zbraň. Není třeba čekat na druhý den a spoléhat na schopnosti kamelotů. Rozhlas byl prvním aktem zmasovění západní civilizace, její porodní bábou i katem.

Podobným traumatem byla i propaganda televizní. Roku 1936 začala BBC vysílat pro tři stovky majitelů televizního přijímače. Vpád do vizuální sféry se rovněž neobešel bez popálenin a jelikož vizuální poutač disponuje závratně větší silou než audiální, vymaňujeme se z pasti této pasivní sféry dodnes. Pokud se zamyslíme nad rolí člověka v jednosměrné mediální komunikaci, zjistíme, že takto lapený jedinec je pouze jakýmsi kontejnerem na předem upravené a agresivně servírované informační menu. Neexistuje okamžitá a relevantní možnost reakce na to, co nám televize sděluje. Její sdělení je v daný moment absolutní evangelium, neomylný fakt vyřčený vzdáleným bohem audio-vizuálního vesmíru. V nejobecnějším slova smyslu to je však jen další krok k podvázání humanistického pramenu, krok k fatálnímu zmasovění celé západní kultury: stačí zmáčknout tlačítko, abyste se ve vteřině stali buňkou celistvého manipulovaného organismu. Člověk, oběť vlastní fyziologie, je determinován k tomu "být upoután", jako nebohé mládě, které je determinováno k tomu sát mateřské mléko.

Dějiny analogového vysílání jsou časem, kdy široké masy lidí sedí ve stejný čas na stejném místě a plně se koncentrují na stejný bod; takhle věrný a zodpovědný plebs je snem každého uzurpátora. Je fascinující, že k nastolení podobné totality došlo v průběhu dvacátého století zcela bez boje a dokonce za štíty hesel ryze demokratických. V této dystopii servility vůči vizuálně nastolené agendě již pro humanistické doktríny není místo. Několikátá televizní generace v sobě stále více kultivuje zárodky doktrín zcela nových. Tyto nové doktríny se plně zpovídají svému mateřskému médiu a i ony jsou tedy bytostně vizuální. Intelektuální ideál humanismu je se stále větší intenzitou a se stále menší reflexí nahrazován vizuálními ideály éry posedlé fyzičnem.

Býti klamán

Audio-vizuální propaganda si svoje odpracovala v několika menších válečných konfliktech, nicméně její hlavní aktivitě opět čelíme dodnes: televize je lůnem reklamy, široce tolerované a v rámci spotřebního kapitalismu dost možná nejzásadnější absurdity západní kultury. Jako bychom všichni chtěli "být klamáni"; soustavně, invazivně a čím dál rafinovaněji. K čemu je nadále podomních prodejců, když má každá rodina celé stovky veksláků zabudovaných v hrající krabici, v tomto trojském koni, který jakoby symbolizoval past našeho zmasovění? Další sféra nám přerostla přes hlavu.

Reklama je rovněž nejvýznamnějším nástrojem současné podoby parlamentní demokracie. Jednou za pár let nám politické strany nabízejí svoje nejnovější demokratické produkty. Reklamní kampaně za desítky milionů jsou štědře dotovány z veřejných prostředků, což je obhajováno veřejným zájmem. Mandát zvolené strany ztrácí demokratickou legitimitu, jež počítá s tím, že volič si uvědomuje, jakou reprezentaci volí. Kdyby totiž člověk opravdu věděl, koho volí, k čemu by pak reklamní kampaň byla? Ze zákona o financování politických stran vyplývá, že volič není schopen samostatného úsudku a musí proto být v jeho vlastním zájmu systematicky klamán z nemalých veřejných prostředků.

Média humanismu

Vraťme se k Sloterdijkově koncepci humanismu: jak se může šířit ona "přátelská korespondence", tedy původní diskurs humanismu, když byl tento její literární imperativ zcela nahrazen jednosměrným náletem mediální bomby rozhlasové a zejména pak televizní?

"... moderní velkospolečnosti mohou produkovat svou politickou a kulturní syntézu pomocí literárních, dopisových a humanistických médií již jen marginálně. Literatura proto jistě nekončí, avšak vyděluje se do podoby subkultury sui generis a dny jejího přeceňování jakožto nositele národního ducha jsou sečteny." (Sloterdijk, P. Pravidla pro lidskou ZOO)

Tato teze je daleko nebezpečnější, než by se mohlo zdát. Sám Sloterdijk tvrdí, že je z tohoto důvodu třeba přehodnotit náš pohled na literární charakter všeobecného vzdělávání. Literární teoretik nám může imponovat, ale středem jeho zájmu je výčet humanisticky adorovaných klasiků, jejichž reálný politicko-kulturní vliv je v dnešní době zcela rozdrcen kladivem masového média. Politicky vlivná je dnes ta osobnost, která více investuje do audio-vizuální manipulace, nikoli ta, která starostlivě prezentuje nesmrtelné ideály citací Goetha či Dostojevského.

Na pozadí takto rozhoštěné mocenské pěny stále chceme po nejmladší generaci obsáhlou znalost literární historie, ačkoli je to jen konzervativci udržovaný korpus humanistického ideálu. Krizi vzdělanostní společnosti tak můžeme v posledku brát jako krizi identity humanistického modelu vzdělávání v éře post-humanismu. Musíme si v této perspektivě uvědomit, že už dávno pominula éra, kdy se ze školních škamen dalo vzhlížet k vzdělanci jako k vzoru člověka s odpovídajícím podílem na moci a společenském uznání. Hrdinou druhé poloviny dvacátého století není autor nejpronikavějších myšlenek, ale ten, kdo dostane největší prostor v médiích. Nikoli skrze psaná sdělení, ale skrze vizuální podněty konstruuje západní civilizace už přes půl století svoje ideály. Jakou roli v takovém světě hraje pondělní referát na Sartrovu Nevolnost? Kde má ve svojí konstrukci vnějšího světa dnešní teenager hledat skulinku, do níž by se daly vměstnat věty o hledání jádra existence smyšlené postavy v Paříži třicátých let? Je třeba redefinovat kulturně-politickou úlohu literatury v západním světě.

Zdivočelí lidé

Stejně jako celá řada současných kulturních kritiků obrací se i Sloterdijk ke starému Římu jako k epoše, která nám může poskytnout celou řadu ponaučení pro naše současné výzvy. Jednou z nich je všeobecná bestialita, jež našla právě ve starém Římě své vděčné pole působnosti.

"Humanismus jako termín i jako jev vždy zná určité směřování, protože humanismus je angažovanost za vymanění člověka z barbarství... Člověk, který se dnes ptá po budoucnosti humanity a humanizačních médií, chce v zásadě vědět, zda existuje naděje, že se podaří ovládnout aktuální tendence člověka ke zdivočení. Znepokojivě přitom padá na misku vah zjištění, že dnes jako jindy propuká zdivočení právě tam, kde se vysoce koncentruje moc, ať již v podobě bezprostřední válečné a imperiální syrovosti nebo formou každodenní bestializace lidí při bezuzdné mediální zábavě. Pro oba případy nám dali Římané modely, které formovaly Evropu: za prvé svým všudypřítomným militarismem, za druhé svým zábavním průmyslem, jehož krvavé hry anticipovaly budoucnost. Latentním tématem humanismu je tudíž ochočení člověka a jeho latentní teze zná: četbou ke zkrotlosti." (Sloterdijk, P. Pravidla pro lidskou ZOO.)

Nejprve se zamysleme nad tím vyzněním, které před nás staví humanistu jako šlechetného učitele a světaznalého dobráka. Všeobecná bestialita pre-humanistického středověku byla v  očích takového humanisty manifestací jakýchsi skrytých tendencí člověka. Tento úhel pohledu byl příčinou vzniku různých humanistických projektů, jež měly podobnému zlu navždy zabránit: renesanční vzdělání, přirozená morálka a antropocentrická orientace se nám tváří v tvář potenciální bestialitě jeví jako jediné správné alternativy.

Sloterdijk nás však varuje před jednostranností takového portrétu. V humanistových záměrech si všímá i jisté falše skoro s nádechem latentní eugeniky.

"K humanistickému přesvědčení patří přesvědčení, že lidé jsou ovlivněná zvířata a že je proto nezbytné, aby se jim dostalo správného ovlivnění. Etiketa humanismu s falešnou nevinností připomíná nekonečnou bitvu o člověka, která se vede jako zápas mezi tendencí k bestializaci a tendencí ke zkrocení." (Sloterdijk, P. Pravidla pro lidskou ZOO.)

Sloterdijkova glosa je neúprosná. Souboj humanismu s bestialitou je jako každý dialektický zápas stejně neúprosný jako přirozený. Světlo z humanistovy svatozáře oslňuje natolik, že má člověk tendenci nevidět cynickou linii humanistova skutečného uvažování: člověk není nic jiného než zvíře s vrozeným sklonem k hulvátství a divočení.

Nyní se ocitáme tváří v tvář problému. Jestliže vnímáme humanismus jako hnutí ospravedlňující lidskou přirozenost, vyvstává nám tato skutečnost jako možný programový rozpor. Pokud se humanista chce stát učitelem ctnosti a kultivovanosti, pak svým potenciálním žákům implicitně podsouvá teze o jejich méněcennosti a živočišné bestialitě. Ať je souboj proti bestialitě jakkoli blahosklonný, je to stále jen souboj o člověka, v němž je tento člověk v pozici nesvéprávného objektu.

Paradox vychovatele

Abychom se ještě více přiblížili jádru humanistického problému, můžeme na celou potenciální inkonsistenci aplikovat paradox vychovatele: Pokud člověk potřebuje bezpodmínečně zachránit ze scestí a pádu do bestiality, odkud se vezme první vpravdě humanista, který celou záchrannou operaci hrdinně započne? První humanističtí vychovatelé musí najít dělící čáru mezi záměrem opěvovat lidskou náturu a snahou vnutit masám imperativ nezbytné nápravy.

Jakkoli vznosně budou tento předěl hledat, zůstanou první humanisté vždy jen historickými zápasníky o médium. Římské amfiteátry či středověké arény měly být nahrazeny kultivovaným vzdělávacím systémem, poesií a uměřeností. Vnitřní strach z bestiality je zřejmě tím nejsilnějším motorem, jenž pohání touhu po kultivovanosti. Stejné pnutí připisuje Sloterdijk i nadechující se vlně poválečného humanismu dvacátého století.

Vše se zdálo evidentní. První velký krach kapitalismu a dva světové válečné konflikty znamenaly rozmetání všech myslitelných estetických horizontů konstruujících společenské vědomí západní civilizace. Apokalyptická záře prvního atomového kataklyzmatu byla kromě nového válečného paradigmatu také ztvárněním dosud nejvyššího stupně bestiality, jíž se kdy lidské plemeno dokázalo dopustit. Miliardy skelných očí počítajících mrtvé se opět staly otevřenými ranami, kudy se do evropských duší vkradla infekce strachu z lidské bestiality. Bylo to jasné, reakcí měl být zrod nového mesiáše humanismu.

Jenže dvacáté století jeho porod zkomplikovalo dosud nepoznaným problémem: humanismus v něm nedokázal najít svoje médium. Jeho původním logem bylo písmo, psané a čtené slovo, které zaznamenává, uchovává a předává myšlenky. Tudy kdysi vedla cesta ke kultivaci. Každý, kdo se do této "přátelské korespondence" zapojil, musel umět číst a psát. Průvodními jevy tohoto privilegovaného vzdělání byly v tehdejší společnosti slušný vzhled, kultivované vystupování a s tím vším spojený podíl na moci, bohatství a společenském uznání. Díky takové ikoně se mohl humanistický ideál dál šířit. Člověk mohl konečně spatřit rozdíl mezi svou vlastní ubohostí a honosností renesančního humanisty. Být vzdělaný se rovnalo být adekvátně mocný.

Inflace písma

Poválečný humanismus, chtěl-li se skutečně narodit, musel hledat takové médium, které by jeho novohumanistickému uživateli zajistilo alespoň srovnatelnou pozici, jakou zajistilo psané slovo jeho renesančnímu předchůdci. Písmo tím médiem již v západním kultuře být nemohlo, neboť z hlediska společenského uznání prodělalo za těch bezmála sedm století obrovskou inflaci: psát umí téměř každý a ovládnutí této dovednosti se již dávno stalo spíše nutným minimem než klíčem ke společenskému uznání či dokonce nějakém podílu na moci.

Poválečný humanismus se pokoušel prodrat na svět, který byl již plně pod vládou audiovizuální kultury; kultury, která konstruuje výhradně vyprázdněné a opuštěné skořápky ideálů. Tyto simulakry vytvářejí pouhé zdání podílu na moci, a bohatství v nich prezentované je opět pouze vizualizováno. Veškerou sílu vrhají do motivace lidí k nelítostnému boji o společenské uznání, a to výhradně na základě příslušnosti k tomuto světu audiovizuálních model.

Výsledkem je stejně rozdrobená jako podrobená civilizace, jejíž příslušníci žijí v několik desítek let trvajícím deficitu skutečné demokracie. Imperativ společenského uznání zcela zastínil jakoukoli jinou angažovanost. Audiovizuální médium je prázdné a pasivní médium a v žádném případě nemůže být médiem humanismu. Právě naopak je médiem podvodníků a kejklířů, kteří dále pěstují archetypy kumulující se lidské bestiality. Explodující natlakovaná bomba sexuality, bezuzdné násilí a nevídaná brutalita, to jsou vykřičníky pasivního média. Jsou na miliony sedaček servírovány počínaje zpravodajskou relací, pokračuje hodinami agresivních reklam a celovečerními filmy prošpikovanými nejmastnějšími světovými produkty konče. Televize je opakem humanismu, je to jen vysoce vyvinutý virtuální amfiteátr, sloužící k odčerpání denní dávky nahromaděné sexuality a agresivity. To jsou dvě sémantická centra, ze nichž celá západní společnost raší a jež pasivní médium zpětně reprodukuje. Vládnoucí médium dvacátého století a humanismus jsou na opačných stranách barikády.

Decentralizace

V tomto kontextu se jeví jedinou možnou alternativou internet (alespoň co do jeho decentralizovaného potenciálu). I ten je však v první řadě další mediální sférou, která může (a pomalu i přerůstá) člověku přes hlavu. Je zajímavé pokračovat v analogii médií a Sloterdijkovy koncepce sfér. Opustíme-li bublinu televizní éry, ocitáme se v nekonečné pěně internetu. Vymanění ze staré sféry je traumatické zejména pro ty, kteří v ní drželi klíče k moci. Jsme svědky snahy kejklířů uplynulého století o uzurpaci manipulačního práva i v médiu pěny. Největší sociální sítě jsou výkonné akumulátory reklamy a díky ní pomalu pronikají i na burzu. Zapojují se tak do stejného kolotoče, z něhož matně nabízely vysvobození. I v mediální pěně se z člověka může snadno stát jen prokrastinující a konzumující bestie.

I to je důvod, proč nový humanismus svůj boj spíše prohrává. Nezbývá než doufat, že potenciál pěnového média nebude vyčerpán akumulací kapitálu a roztáčením spotřebních kol, ale že se stane i prostorem nového druhu debestializujícího obrození.

Vytisknout