"Kauza Nagyová"?

19. 7. 2013 / Karel Dolejší

Server Lidovky.cz brzy ráno zveřejnil úplný text kontroverzního usnesení Nejvyššího soudu k případu stíhaného exposlance Šnajdra, které vedlo i k propuštění spoluobviněných Tluchoře a Fuksy. Kuriózní ovšem je, že byl celý článek pojat jako komentář s vloženým textem usnesení a vybaven manipulativním titulkem Co způsobilo zlom v kauze Nagyová? Argumenty advokáta o rezignačním projevu.

Pokládám za zjevné, že "kauza Nagyová" se v žádném případě neredukuje na obvinění tří trafikantů, v jejichž záležitosti měla Nagyová sama stejně hrát maximálně roli prostředníka. Lze libovolně dlouho diskutovat o celé konstrukci obvinění olomouckého státního zastupitelství, stejně jako o některých demonstrativních krocích represívních složek, které nebyly vždy zcela přiměřené situaci. Nic z toho ovšem nezmění ani zbla na faktu, že expremiérova šéfka kanceláře úkolovala vojenskou rozvědku - a i kdyby nebylo už vůbec ničeho jiného, Nečasova vláda proto padla zcela poprávu. Takže jakýpak "zlom" v "kauze Nagyová"? Jede se dál.

Je naprosto nepřijatelné spinovat zprávy k případu Šnajdr způsobem, který ve čtenářích vyvolává falešný dojem, jako by žalobci vlastně neměli už nic jiného v ruce. Je toho nepochybně více než dost na to, aby se dále šetřilo, přinejmenším kvůli přesnému zjištění rozsahu ohrožení bezpečnosti státu, které expremiér ve svém hormonálním rauši připustil. A samozřejmě je netrpělivě očekáváno, co přesně vyjde najevo ohledně spojení na kmotry Rittiga a Janouška, které měla Nagyová podle vyšetřovatelů zprostředkovávat.

V českém Kocourkově je jen příznačné, že Nejvyšší soud, jak se dalo předem očekávat, při rozhodování o kauze Šnajdr přihlédl k nálezu ohledně úplatkářské kauzy Bárta. Právě Vít Bárta přitom na české politické scéně snad ze všech nejhlasitěji vyzýval Nečase k odstoupení, a to nikoliv prosím kvůli rozvědce... Málo platné, jestliže v České banánové republice není trestné uplácet si vlastní poslance hotovostí, je opravdu těžko myslitelné později najednou za úplatek prohlásit zajištění pracovního místa výměnou za rezignaci na mandát. Přinejmenším je třeba uznat, že v tom šílenství je metoda.

Je už dnes, s ohledem na stav vyšetřování, možno v daných souvislostech formulovat nějaká poučení? Myslím, že bezpochyby ano: Tak jako se ukazuje být zcela nezbytné formulačně zpřesnit pasáže ústavy definující pravomoci prezidenta, stejně je třeba dopracovat i ty její pasáže, v nichž se hovoří o poslanecké imunitě. Ta by s ohledem na svůj smysl a s ohledem na počínání poslanců v posledních třiadvaceti letech měla být zřetelně omezena výhradně na politické projevy přednášené v jednacích prostorách Poslanecké sněmovny, ale ne už pět centimetrů za dveřmi těchto prostor. Je to jistě navýsost trapné, jenže poslanci si to sami doslova vykoledovali a v Česku to prostě zřejmě jinak nepůjde. Pokud se k takové úpravě nepřikročí, budeme mít trvale občanstvo rozděleno na dvě kategorie: Na pány s imunitou (poslance, senátory, prezidenta) a ostatní ponížené čičmundy, kteří mají ten zatracený pech, že musejí dodržovat zákony tohoto státu.

Je samozřejmě velice pravděpodobné, že téměř nikdo ze stávajících poslanců s takovou úpravou vlastní imunity nebude souhlasit. Pak ovšem občanům nezbude nic jiného, než prostě příště zvolit jiné, takové, kteří se výslovně zaváží, že k příslušnému omezení poslanecké imunity přikročí a nebudou pokračovat v provokování veřejnosti, jejíž hněv každým dnem dále narůstá.

Během slovenských protestů proti kauze Gorila se na transparentech objevilo heslo, které, předpokládám, nalezne vhodné uplatnění také v dnešních českých poměrech:

Chcete imunitu? Pijte ACTIMEL, smradi!

Premiér Nečas, milenka Nagyová a pád vlády, jaro 2013
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 19.7. 2013