Automat na pravdu a konec postmoderny ještě jednou

9. 7. 2013

"Automat na pravdy, o kterých se nepochybuje," nazval výstižně Karel Dolejší svou odpověď na příspěvek Pavla Siostrzonka, který se pokusil podrobně a s trpělivou názorností uvést na pravou míru nekorektnosti předchozí Dolejšího recenze politického čísla revue Analogon, píše Ivan Horáček. Nepozorné čtení objemné revue a mé úvodní statě, která je hlavním objektem Dolejšího přísné kritiky, mohli bychom jistě s ohledem k pracovnímu vytížení p. redaktora omluvit. To, že patrně nenašel čas ani na četbu vysvětlujícího Siostrzonkova článku je však již poněkud zarážející. Jinak ovšem těžko vysvětlit, že svou břitkou polemiku vede, podobně jako v předchozí kritice, vůči názorům, které autor rozhodně nezastává a do popředí klade témata, o něž se, jak se čtenář kritizovaných textů může snadno přesvědčit, v daných souvislostech vůbec nejedná.

Aniž bych chtěl v hašteření podobného typu pokračovat, nemohu si v návaznosti na přece jen závažné téma svého kritizovaného textu odpustit alespoň dvě stručné poznámky.

(1) Nejprve připomenu, že základním momentem mého textu bylo konstatování, že v průběhu posledních let se inspirativní potenciál postmoderního diskursu dokonale vyprázdnil a vzniklé vakuum se o překot zaplňuje lecčím podivným. Poselstvím, jímž postmoderní obrat nepochybně obohatil intelektuální pohyb uplynulého půlstoletí a dramaticky ovlivnil rozvrh společenského dění, byl důraz na legitimitu názorové plurality a nezastupitelný význam alternativních popisů světa, otevírajících průhled do faktické členitosti jsoucího. Bohužel, vytratila-li se ze společenského diskursu vůle k naslouchání alternativ, vymizela-li vstupní důvěra ve smysluplnost odlišného, proměnila-li se potřeba nacházet společné v nesmiřitelnost kritického odstupu, pak -- nic naplat -- z dotyčného poselství opravdu nezbylo nic. Pohříchu, oba ne/kritické příspěvky p. Dolejšího ilustrují tento stav s dokonalou názorností. V kombinaci s černobílou optikou a vágně vševědoucím oddělováním zrn a plev, jimž dominuje představa komunismu "odporující zdravému rozumu i dobrému vkusu", vyvstává zde pak cosi, co zohlednění komplexity světa, o níž vposledku v postmoderním obratu šlo, neslibuje ani náhodnou.

(2) Centrální předhůzkou Dolejšího kritiky je argument: "Komplexita, které se nedosahuje (protože text světa se ztratil), je předem zavržena a zaměněna pohodlnou manýrou "proklikání se" k "samozřejmým" atomickým výsledkům "objektivního" bádání." V konstatování tohoto smutného stavu, jenž Dolejší svým výběrem příkladů ze světa vědy, zjevně vyklikaných na notně zpěněných vlnách infernetu, názorně ilustruje, se shodnou všichni zúčastnění. Dolejší navíc svou formulací nechtě připomíná i jeden z klíčových zdrojů tohoto stavu, který jde vcelku jednoznačně na vrub postmoderní reprezentace jsoucího. Tím je textová metafora světa, záměna komplexity reálného světa za komplexitu textového sdělení, prostředků za cíle a světa za jeho formální obraz.

Do této pasti, surrealistická noetika, jako jedna z mála, nikdy nepadla - přinejmenším proto, že určujícím momentem surrealistického zájmu je cosi, co sebenázornější obraz světa může sotvakdy poskytnout: zábava a okouzlení z dění světa nad rozvrh běžného a očekávaného, z nečekaných setkání, alternativních možností vnímání a tajuplných zákoutí. Jinými slovy: oněch skutečností, jimiž se -- na rozdíl od textových sdělení - reálná komplexita světa vyjevuje s neodvolatelnou přesvědčivostí.

Pohříchu, cesta k těmto objektům bývá většinou dosti nesamozřejmá, typicky proto, že ji překrývá cosi, co bývá výstižně označováno termínem "pěna dní". Toto jsoucno, které sítem čítankových pravd vytváří kolotání každodennosti, je bytostným rejdištěm mediálních diblíků nejrůznějšího ražení, bloggerů, komentátorů a expertů, jejichž přičinlivost, naplňující obsedantní potřeby zviditelnění a správna, jej účinně zahušťuje až po stav, kdy vzniklé obrysy lze úspěšně vydávat za obraz jsoucího. V této doméně jsou doma slova, texty, polemiky, sémantické různice, pojmoslovná hašteření, vysvětlování, zdůvodňování apod. Uváznout zde lze velmi snadno. A stejně snadno se zde s nenápadnou samozřejmostí vytrácí i vzdálenější obzory.

Pro postižené sníženou chápavostí závěrem zdůrazněme: kritizovanému číslu revue Analogon se tak očividně nestalo.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 9.7. 2013