3. 6. 2013 / Immanuel Wallerstein
Za onoho času nad Britským impériem nikdy nezapadalo slunce. To už ale neplatí. Roku 1945 pronesl Winston Churchill slavný výrok: "Nestal jsem se premiérem Jejího Veličenstva krále, abych předsedal likvidaci Britského impéria." Právě to ale ve skutečnosti udělal. Churchill věděl, jaký je rozdíl mezi bombastickými řečmi a mocí.
Od roku 1945 se Velká Británie neustále snaží přizpůsobit roli bývalé hegemonické mocnosti a má s tím značné problémy. Je třeba uznat, že je to velmi obtížné, jak psychologicky, tak politicky. Dnes se zdá, jakoby se definitivně provalila dilemata její politické strategie: v rozhodnutích, která před ní stojí, má pouze špatné volby.
Z druhé světové války vyšla Británie jako jeden ze států Velké trojky, vedle Spojených států a Sovětského svazu. Byla z nich ovšem nejslabší. Zvolila strategii, podle níž se měla stát mladším partnerem nové hegemonické mocnosti, USA. Říkalo se tomu "zvláštní vztah" existující, jak se tvrdilo aspoň v Británii, mezi ní a Spojenými státy.
Nejdůležitějším přínosem tohoto zvláštního vztahu pro Británii bylo okamžité poskytnutí jaderné technologie, což jí umožnilo, aby se zakrátko stala jadernou mocností. Spojené státy neučinily žádné podobné gesto vůči Sovětskému svazu a také ke Francii byly mnohem méně vstřícné než k Británii. Šlo jim o globální jaderný monopol sdílený pouze s podřízeným partnerem. Jak ovšem víme, tento jaderný monopol byl zlomen nejdřív Sovětským svazem, poté Francií a Čínou, později pak řadou dalších států.
V kontinentální západní Evropě byly zahájeny první kroky ke smíření mezi Francií a Německem založením Evropského společenství uhlí a oceli. Zahrnovalo šest zemí -- Francii, Německo, Itálii a trio Beneluxu, Belgii, Nizozemí a Lucembursko. Velká Británie členem společenství nebyla. Spojené státy podporovaly tyto první kroky směrem k dnešní Evropské unii, protože měly umožnit začlenění západních částí Německa do budoucí Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO).
Není jisté, jestli čelní představitelé Británie měli pochopení pro tuto novou kontinentální evropskou strukturu. Zdá se, že Velká Británie na ni reagovala mimo jiné pokusem o zaujetí geopolitické pozice nezávislé na Spojených státech. Spojila se s Francií a Izraelem k útoku na Násirův Egypt. Spojené státy v té době sledovaly na Středním východě odlišnou strategii a bez váhání kleply Velkou Británii přes prsty s požadavkem, aby okamžitě stáhla svá vojska. Pro Británii to bylo ponížení a současně připomínka, že její schopnost jednat nezávisle na Spojených státech má své meze.
Poté ovšem začaly Spojené státy vybízet Anglii, aby se zapojila do kontinentálních struktur. Jedním z důvodů byly rostoucí obavy USA z toho, že by Francie mohla inspirovat ostatní země ke snahám o relativní nezávislost na těchto strukturách. Z jejich hlediska mohla Velká Británie pomoci předcházet takovým snahám. Z britského hlediska měl vstup do evropských struktur jednu zvláštní výhodu. Poslední, co zbylo Velké Británii z její někdejší hegemonie, byla pokračující významná role londýnské City ve světových financích. Aby si ji Británie zajistila také do budoucna, potřebovala přístup na evropské trhy.
A tak Velká Británie do evropských struktur vstoupila, k velké nelibosti Charlese de Gaulla, který velmi dobře chápal motivy USA v této záležitosti. V 70. letech pak začala být zpochybňována hegemonie samotných USA. Francie a Německo začaly se vstřícnými diplomatickými kroky vůči Sovětskému svazu, jež vyvrcholily mnohem později, roku 2003, úspěšným odporem Francie, Německa a Ruska vůči snaze Spojených států o získání podpory Rady bezpečnosti OSN pro vojenskou invazi USA do Iráku.
V takto propuknuvším geopolitického chaosu stála Velká Británie zcela na straně Spojených států. Naprostá podřízenost Tonyho Blaira politice USA začala uvádět do rozpaků dokonce i britské veřejné mínění, jež si začalo mnohem méně vážit "zvláštního vztahu", když byl tak jednostranný. Stále víc lidí ve Velké Británii začalo usilovat o vymanění země z vazby na USA i vazeb na Evropu. Významným projevem této změny cítění se stal vzestup Strany za nezávislost Spojeného království (UKIP).
Velká Británie odmítla vstoupit do eurozóny. V ekonomickém zmatku, který zavládl tak viditelně po roce 2008, sílilo přání opustit také samu Evropskou unii, zejména uvnitř Konzervativní strany. To samozřejmě vyplašilo finanční skupiny v londýnské City, které správně pochopily, že by v důsledku odchodu mohl Londýn přijít o své postavení evropského finančního centra ve prospěch Frankfurtu.
Velká Británie má další problémy -- neustálé sílení regionalismu ve Walesu, Skotsku a Severním Irsku (dokonce s perspektivou nezávislosti). Velká Británie se snaží, jak jen může, vzdorovat své redukci na Anglii. A dělá to v době, kdy se Spojené státy příliš nesnaží byť jen předstírat pokračování zvláštního vztahu.
Problém dnešní Velké Británie spočívá v tom, že má na výběr pouze špatné možnosti. Snaží se trvat na tom, že je pořád významnou vojenskou mocností. Ale tatáž vláda, která to tvrdí, současně zmenšuje své ozbrojené síly a krátí vojenské výdaje jako součást svého programu úspor.
Největším problémem Velké Británie je skutečnost, že zbytek světa ji už prostě nechce považovat za velmi důležitého geopolitického a finančního aktéra. Být ignorován není zrovna nejšťastnější osud někdejší hegemonické mocnosti.
Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER
Binghamton University, USA
© Immanuel Wallerstein 2010
© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.
Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.
Vytisknout10.3. 2014 / Josef Vít
Roku 1945 existoval plán spojenců, zvaný Nemyslitelná operace, který se zdá skutečně nemyslitelný, totiž začít třetí světovou válku těsně po skončení války druhé. Měl jí být útok na Rudou armádu a kobercové bombardování ruských měst - něco na způsob ...