Začíná v českých médiích reflexe nad nemyslivými postoji pražských "intelektuálů"?

1. 6. 2013 / Jan Čulík

Mnohokrát jsem v Britských listech poukazoval na to, jak nepochopitelná mi připadá iracionální podpora pražských "intelektuálů" pro neschopného prezidentského kandidáta Karla Schwarzenberga, který je i ve funkci místopředsedy vlády a ministra zahraničí ČR naprostou katastrofou, protože nic nedělá, přitom Česká republika potřebuje energickou a promyšlenou zahraniční politiku. Psal jsem opakovaně, že se mi nepodařilo získat od jediného stoupence Karla Schwarzenberga jediný racionální argument, proč tohoto člověka tak silně podporovali. Velmi podobná iracionální kampaň se v minulých dnech uskutečnila kolem váhání prezidenta Miloše Zemana nad jmenováním Martina Putny profesorem. Nepopírám, že si Pražský hrad v "aféře" kolem Martina Putny nepočínal zrovna profesionálně a kompetentně, nicméně zuřivá iracionální reakce známých pražských firem, nekriticky podporujících Martina Putnu, byla také velmi znepokojující.

Zajímavé mimochodem bylo, jak obrovský mediální humbuk na podporu Martina Putny se ve společnosti naprosto minul účinkem. Navzdory tomu, že pražská média dlouhé dny znovu systematicky nadávala Miloši Zemanovi a zesměšňovala ho, na názor veřejnosti na nového prezidenta to nemělo snad vůbec žádný vliv.

Když pak přinesl i server IDnes se skřípěním zubů informaci, že podle průzkumů veřejného mínění zůstává Miloš Zeman rekordně nejdůvěryhodnější politickou osobností v České republice (IDnes samozřejmě nezapomněla dodat, že tato většina se skládá hlavně z nevzdělaných a chudých občanů), IDnes už nedodala, že tyto průzkumy veřejného mínění, dokazující pokračující popularitu nového prezidenta, by měly být alarmujícím materiálem právě pro pražské novináře a varovným signálem, aby přestali se svými iracionálními mobilizačními kampaněmi - na občanstvo to totiž zjevně nepůsobí.

Aspoň někdo si velkou problematičnost postojů pražské kavárenské obce začal uvědomovat. Komentátor Lidových novin Martin Weiss vydal ve čtvrtek 30. května ve svém deníku na straně 14 článek o problematičnosti morálního exhibicionismu intelektuálů. Vychází z případu francouzského spisovatele Emila Zoly a jeho aktivismu v Dreyfusově aféře, kdy Zola bez důkazů obvinil nevinného člověka.

Pro ty, které zajímají podrobnosti Zolova aktivismu. Zola podle Weisse vystoupil v Dreyfusově případě proti antisemitismu a na Dreyfusovu obranu. Z falešného obvinění Dreyfuse Zola obvinil podplukovníka du Patyho de Clam. Martin Weiss varovně poukazuje na to, že Zolův postoj imponoval veřejnosti, protože Zola vystupoval "s jistotou". Jenže proti Patymu de Clam Zola neměl důkazy a později se jeho obvinění ukázalo mylné. Zpočátku neměl ani důkazy o Dreyfusově nevině, naštěstí se Dreyfusova nevina prokázala. Weiss argumentuje, že Zola, problematicky, vystoupil sebejistě a emocionálně na Dreyfusovu obranu, aniž měl důkazy:

Tento důstojník není jediným, koho Zola obviňuje. Nicméně jistota, s jakou Zola líčí jeho roli, je významným důvodem, proč si nárokoval čtenářovu důvěru, aniž by vždy prezentoval důkazy. Proč mohl kavalírsky říkat "ať hledají, a najdou". Proč se s klíčovým důkazem, tzv. bordereau, jenž se později ukázal být falzem, mohl vypořádat slovy: "Popírám tento dokument. Popírám ho veškerou svou silou." Proč mohl v závěru říci: "Taková je tedy prostá pravda" -- a jmenovitě obvinit několik lidí z podílu na zneužití justice.

Jenže pravda nebyla prostá, přinejmenším ne v jednom důležitém ohledu. Podplukovník du Paty de Clam byl nevinný. V srpnu toho roku vyšlo najevo, že tím, kdo zfalšoval bordereau a dopustil se dalších machinací, nebyl on, nýbrž jistý plukovník Henry. Ten po zatčení spáchal ve vězení sebevraždu. Zola si Dreyfusovou nevinou nemohl být o mnoho jistější než vinou du Patyho de Clam. To ale ani jemu, ani hnutí "dreyfusardů" nevadilo. Naopak se snažili sami sebe přesvědčit, že skutečným viníkem je přece jen du Paty de Clam, který Henryho zhypnotizoval.

Weissův článek je závažným příspěvkem ke kritické reflexi iracionálního chování pražských vzdělanců.

Článek jsem bohužel nenašel na serveru Lidových novin, cituji z něho několik klíčových vět z (placené) databáze Newton:

"(...) problém zdejšího občanského aktivismu -- zvlášť v provedení těch často a hrubě tupených 'pravdoláskařů` -- je přehnaná koncentrace na emocionální uspokojení, upínání se k perspektivě nějaké kolektivní katarze na úkor věci samé," napsal před pár dny kolega Ondřej Štindl. "Dobrý konec je takový, který nám udělá dobře."

(...)

K [moderní tradici společenského angažmá intelektuálů] bohužel patří i sebedramatizace a okázalé zveřejňování nejvnitřnějších stavů vlastního ducha. Míra vášně se stává mírou pravdivosti. Patří k ní povrchní charakterové, či dokonce estetické soudy namísto důkazů. A patří k ní i kolektivní rozměr: vystavovat na odiv sílu přesvědčení se stalo pojítkem, podle něhož v sobě lidé navzájem poznávali spojence.

(...)

Od těch dob se vleče problematická tradice "zaujímání postojů", jemného mravního vydírání, jímž jsou lidé nuceni ukázat, "kde je jejich místo", chtějí-li si zachovat své místo ve společnosti.

(...)

Plnou váhu této tradice jsme pocítili při prezidentské kampani, kdy každý jeliman byl ochoten předvést světu, nebo aspoň internetu, jak moc "v tom jede s Karlem", a na oplátku papouškovat nebo lajkovat každou exhibici, jíž dávali najevo svou příslušnost ke kolektivu jiní "našinci".

(...)

A pochopitelně byla ta tradice k vidění i při putniádě. Nejsmutněji snad při televizním vystoupení protagonisty. Ten se nespokojil s oznámením, že přijímá nabízené řešení, a poděkováním svým stoupencům, ale musel pokračovat sebestřednou prezentací o tom, jak je těžké odpouštět, ale že on, Putna, se o to bude snažit, protože už je takový.

(...)

Společenská hnutí založená na hysterické sebeprezentaci jsou zpravidla neefektivní. (...) Svým důrazem na charakter a emoce vylučují racionální diskusi, zvažování fakt a kompromis. Jejich zamilovanost do sebe vylučuje přiznání chyby.

Aféra Putna, jaro 2013
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 31.5. 2013