Kdo hloubí příkopy mezi většinou a Romy?

31. 5. 2013 / Milan Daniel

V diskusi pod článkem jsem zaznamenal názor autora BL Jana Potměšila, který soudí, že "... je třeba přiznat relevanci názoru, že tyto dávky jsou v podstatě účelově vázané - mají řešit určitou potřebu, nedostatek. Tedy nikoliv nedostatek peněz na forbes nebo na pivo. Kontrola, zda je využití peněz účelné, tedy ze strany "dárce" určitý smysl má. Na druhé straně těžko rozlišit hranici, kde už je kontrola nepřiměřená, vůči příjemci nedůstojná či jinak nemístná."

V tom je bohužel jádro pudla. "Zneužívání" dávek je českou veřejností vnímáno pávě v tomto smyslu. Není sporu o tom, že část příjemců dávek je nevyužívá ke zvýšení kvality života svého či rodiny, ale právě k výše uvedenému účelu. Snahy o kontrolu využití dávek či o jejich částečnou výplatu jinou formou (např. potravinových poukázek) jsou vnímány jako nedůstojný zásah do práv svobodných občanů. Svoboda bez odpovědnosti je ovšem pouhá pouhá volnost. Lze však takovou odpovědnost zajistit jenom prostřednictvím administrativních opatření?

Obávám se, že příkop mezi většinovou společností a Romy se spíše prohlubuje, než zasypává. Pro český stát je snazší vyplácet dávky a ustupovat agresivní pseudokritice "rasismu", než cokoliv v této oblasti systematicky (tj. i dlouhodobě) řešit. Typickým dokladem je bydlení -- namísto systémového řešení cestou zákona o sociálním bydlení proplácí stát náklady na bydlení šmejdům vlastnícím ubytovny. "Dávky" na ně jsou ovšem pasírovány přes romské rodiny, které je v očích většinové společnosti "zneužívají".

Paušalizující nenávist k jakékoli etnické, náboženské, sexuální či jiné menšině je zlo, s nímž se musí utkat každý demokrat. Situace Romů je na rozdíl od třeba Vietnamců daná rozdílnou kulturou. Po staletí žijí v ohrožení, které většinou posiluje povědomí o tom, že okolnímu světu lze čelit jen společně, v uzavřené komunitě, která má vlastní pravidla i morálku. Proto se mladí Romové jen obtížně vymaňují z tohoto prostředí a je zásadním úkolem poskytnout jim vzdělání, podpořit je, dát jim příležitost a prostřednictvím jejich příkladů motivovat další.

Skutečná změna chování větší části romské komunity je běh na velmi dlouhou trať. Společnost je atomizovaná, většina lidí ohrožených krizí se dnes stará sama o sebe či svou rodinu. Spoluobčany, kteří rezignovali, protože o práci léta nezavadili (a i proto o ni ztratili zájem), pokládají za nenapravitelné parazity, do nichž projektují svou nenávist. Skutečným viníkem je však nedůsledná politika státu, který degraduje stávající sociální instituce namísto toho, aby jejich roli posílil a nedostatečně reaguje na patologické jevy, oháněje se obavami z obvinění z rasismu.

O tom, že by útočníce z Duchcova měly být postaveny před soud není pochyb. Souzeni by však měli být i ti, kdo svou nečinností podobný stav v českých městech působí, kdo nevyžadují nekompromisní respekt k zákonu podle vzorce "padni komu padni". Protože jsou to především oni, kdo takový stav svou pštrosí politikou umožňují. Duchcovský strážník, který se strachy klepal na strážnici kousek od místa činu, je toho tragikomickou ilustrací.

Vytisknout