Jak lvové v kleci jatí...

30. 5. 2013 / Marek Řezanka

Řeč je zejména o tzv. církevních restitucích, které významná část společnosti právem vnímá jako čin neprodiskutovaný, svévolný a nelegitimní. Dále se zde nabízí tzv. penzijní reforma či zásahy do úpravy dávek pro handicapované a dlouhodobě nemocné. Své též vykonaly Klausovy amnestie z ledna 2013, které Nečasova vláda posvětila.

Společenský konsensus byl narušen -- a lze spekulovat, jaká bude reakce občanů.

Je zřejmé, že se "tekutý hněv", se kterým Bělohradský ve svých statích přišel a o němž opakovaně psal, časem přetaví v něco tuhého, uchopitelného. Zatím jsme ovšem svědky erupce. Sledujeme projevy neudržitelného -- zatím v podobě marginální, to se ale patrně bude měnit: Přibývají lidé, kteří za svou práci nedostávají plat. Přibývají lidé nezaměstnaní -- i nezaměstnatelní.

Kvalitní zdravotní péče se vzdaluje čím dál většímu počtu osob. Ve vzduchu visí hrozba, že nastane den D, kdy osobám odcházejícím do důchodu bude sděleno, že žádné penze nedostanou či v lepším případě takové, jež jim nebudou stačit nejen na důstojné stáří, ale vůbec k přežití.

Mluví se o domobranách, protože nebudou finance na zajištění bezpečnosti. Debaty se vedou -- a ještě povedou -- na téma úpadku vzdělanosti a přístupu ke vzdělání. Nelze si nevšimnout, že ve Spojených státech amerických se po hypotékách na bydlení stávají rozbuškou právě studentské půjčky.

Jsme nejspíš svědky pasti, již by šlo charakterizovat jako zmatek totálně poražených. Lidí, kteří nevidí šanci na zlepšení své situace v nějakém dohledném časovém horizontu. Tito lidé zatím nevědí, co chtějí, ale vědí, že nechtějí, co je.

V tomto kontextu se zamysleme nad Bělohradského větou: "Významnou formou politické nezodpovědnosti je populismus, který chce osvobodit "vůli lidu" od pout institucí -- jeho hlavním nástrojem je referendum."

Abychom byli "zodpovědnými", máme nechat ruce v klíně -- a jakkoli jsme nespokojeni se stavem, který je, nemáme usilovat o žádnou změnu, neboť ta povede opět pouze toliko k prohození "totálních vítězů" a "totálních poražených"?

Tato vize je poněkud fatalistická. Jistě, referendum je nástroj -- a jako každý nástroj může prospívat i škodit. Záleží samozřejmě na půdě, v níž má referendum vyklíčit, rozkvést a přinést plody. Právě na tuto "půdu" opakovaně upozorňoval nedávno zesnulý mluvčí Hnutí za Přímou Demokracii, Milan Valach.

Varoval před samozvanými spasiteli, kteří se budou pojmem referenda ohánět, kterým ovšem v první řadě půjde o posílení vlastní moci. Varoval před stíráním hranic, co představuje "pravice" a co "levice" -- či co by představovat měly. Varoval před projekty, které budou stavět na tzv. osobnostech. Kdo bude rozhodovat, kdo je a není osobností? Stanou se potom z těchto "osobností" nadlidi, kteří budou vědět vše nejlépe? Nezasely by se právě zde semena diktatury?

Kromě půdy xenofobní, homofobní, půdy plné nenávisti a předsudků, půdy hnědé, která bude šířit teror a strach, je tu ovšem ještě půda jiná. Založená na sociálním státě, založená na posilování práv občanů, rozvoji jejich vzdělanosti i osobní odpovědnosti.

Nejsou jenom Ponertové, Bártové či Okamurové. Není možné všechny zastánce přímé demokracie házet do jednoho pytle. Je třeba rozlišovat. Jsou tu jednak ti, kteří na konceptu funkční přímé demokracie roky pracují a rozvíjejí ho -- a potom ti, kteří v něm uviděli svou příležitost. Příležitost vládnout.

Pokud chceme kritizovat přímou demokracii na základě tzv. přímé volby prezidenta, je zapotřebí zdůraznit, že tato volba zrovna dvakrát s přímou demokracií nesouvisela. Jenom patrně zklamala ty, kteří ji prosadili.

Byla zde však řada mezer, na které upozorňoval mj. i výše zmíněný Milan Valach. Hned na startu byli zvýhodněni kandidáti, kteří za sebou měli politický vliv -- ať již rovnou politickou stranu nebo senátory.

Přepočítávání hlasů se stalo fraškou a vyvolalo nedůvěru mnohých občanů v celý mechanismus "přímé volby". Následovala nevyvážená až hysterická mediální kampaň, která rozhodně nedržela neutralitu -- a nepokrytě stranila některým z kandidátů. Nebyly jasně stanoveny pravomoci nově zvoleného prezidenta ani nebylo stanoveno, co bude následovat, pokud by je porušil -- a hlavně, kdo rozhodne o tom, zda je porušil a čím.

Občané dostali na chvíli právo zvolit si jednoho z kandidátů s tím, že potom se jich několik let nikdo na nic ptát nebude.

Bělohradského článek si někteří čtenáři mohou vyložit jako zklamání nad faktem, že byl zvolen Miloš Zeman, který se údajně chová autoritativně (podle některých ohrožuje občanské svobody) a který nemá ve společnosti oporu.

Fakta jsou ovšem jiná. Místo uzurpace některých práv se některých svých výsad Miloš Zeman vzdal (vyhlášení amnestie, jmenování profesorů).

A průzkumy (jakkoli zpochybnitelné) ukazují, že má ve společnosti jasně nadpoloviční podporu -- a z ústavních činitelů má největší kredit.

Přes veškerou negativní mediální kritiku totiž část společnosti vnímá jeho rozhodnutí ohledně nových ústavních soudců, jeho zahraniční cesty (naposledy v Polsku) a jejich význam pro domácí ekonomiku, jeho apel na boj proti mafiánským strukturám a organizovanému zločinu.

Vnímá jeho podporu majetkovým přiznáním, kterých se stávající koalice obává jako čert kříže. Vnímá ho jako hodnotnou protiváhu k současné vládě. Toto bohužel Bělohradský opomenul.

Stejně jako opomenul stávající formu "politické nezodpovědnosti". Tato nezodpovědnost vedla k prosazování dogmatu škrtů jako jediné svěcené vody, jež nás má ochránit před dluhy a pádem na dno. Před dluhy nás ovšem neochránila.

"Politická nezodpovědnost" se projevuje zejména diskreditací zavedených politických stran. Tváří v tvář různým definicím politických stran čelíme zjištění, že se z nich jejich obsah vytrácí. Edmund Burke charakterizoval stranu jako "organizovaný celek lidí, kteří se sdružují ke společnému dílu v národním zájmu podle zvláštního principu, na němž se shodli".

Jak bychom měli definovat české národní zájmy? A je zde nějaká strana, která má šanci vládnout a zároveň by nepodléhala zájmům nadnárodních korporací?

Kampak se posunuly "strany kádrů", jak je definoval Maurice Duverger? Opravdu získávají své voliče díky " kvalitě osobností"? Jak formulují své kampaně? Jaké mediální experty si najímají -- a kdo jsou mecenáši, na nichž jsou tyto strany závislé?

Na základě jakých konfliktů (viděno Rokkanovou optikou) fungují naše politické strany? Neslouží dnes vymezování na základě náboženství či etnicity spíše jako zástěrka pro odvedení pozornosti od skutečných sociálních problémů, na něž stávající systém nemá řešení -- a snaží se to úzkostlivě tajit? Není to tak, že všechny strany mají společného jmenovatele, tedy, že nestojí proti sobě (kromě boje o politickou moc), že jsou si vlastně ideově blízké a že si dovedou představit v podstatě jakoukoli koalici, kohokoli s každým? Že jaksi získaly podobný design -- a i jinak je obtížné z nich vybírat?

Mnohé tradiční strany již dávno v naší společnosti ztratily svou živnou půdu. Kde je konec agrárníkům? Zemědělství bylo marginalizováno, český sedlák absolutně ztratil na významu. Podobně tomu je i s buržoazií. Stávající mocenské elity vypadají jinak -- a jsou jinde. Nikdo už též nevzkřísí lesk Benešových Národních socialistů, v krizi identity se nacházejí lidovci i sociální demokraté. Komunisté se zdiskreditovali padesátými lety a především "reálným socialismem" ve střihu normalizace. Návrat do minula je vyloučen -- a koncept něčeho nového, alternativního, v nedohlednu.

Lze si dnes ve shodě s Urwinem a Rosem představit heterogenní pragmatickou stranu se širokým voličským záběrem?

Značná část společnosti trpí pocitem deprivace a frustrace. Stranám přestává věřit, přestává od nich očekávat, že budou hájit jejich zájmy. Svou naději obrací ke komukoli, kdo se proti těmto stranám vymezí. V tom spočívá samozřejmě nebezpečí -- ale zároveň se tady nachází prostor ke hledání řešení, kudy dál. Strkání hlavy do písku tímto řešením není.

Pokud se nějaký český politik tvrdošíjně vyhraňuje již od počátku 90. let 20. století vůči politice založené na hnutích a různých iniciativách, je to Václav Klaus. On je klasickým představitelem stávajícího systému se všemi jeho domácími specifiky (plynoucími z podoby kupónové privatizace, atd.).

Ohánět se "politickou zodpovědností" tam, kde zjevně chybí, jenom nahrává subjektům, které vycítí příležitost prodrat si cestu k moci -- pokud možno absolutní.

Jak je možné, že jedinou stranou, která aspoň verbálně nadhodila téma debaty o pojetí socialismu dnes, je KSČM? Nemělo by toto být i cílem ČSSD, která se liší v prostředcích, kterými se má k tomuto cíli dobrat?

A jaké "světlo na konci tunelu" nabízí "česká pravice"? Představa, že se z houfu vládnoucích vyloupne osvícená duše, která přijde s výrazně lepší politickou kulturou a nabídne řešení, jak z krize ven, je utopií. Je to -- použijeme-li terminologii Bělohradského -- fetiš. Uctíváme to na základě víry, nikoli rozumu a objektivních skutečností. Jak by bylo možné, aby vládní politik, který měl celou dobu moc, ale nevyužil ji, náhle procitl a stal se "jiným, lepším"? Utěšujeme se pohádkami, bájemi a mýty, ale realistický děj nám uniká.

Možná jen nadešel čas, abychom přestali přešlapovat na místě a definovali hranice (limity) ve všech možných společenských oblastech, na něž již nějakou dobu současný systém naráží a bije jak Nerudovi "lvové o mříže". Pak se teprve můžeme bavit, co má následovat.

Vytisknout